bratr.Milan

Škoda té animace. Český mýtus o Bruncvíkovi by si zasloužil lepší technické zpracování. Během sledování jsem neustále viděl, jak by to natočil Karel Zeman. Rozhodně zde byla cítit silná inspirace Zemanovou poetikou.

Klasický televizní dokument o nejdelší rybě světa. Obsahuje všechny známé informace o bájném mořském hadovi, rybě hlístounovi červenohřívém. Což znamená téměř žádné, protože i v dnešní době se o něm neví téměř nic. Dvěma potápěčům se podařilo natočit živé hlístouny přímo v moři a dokument sleduje jejich snahu.

Podívat se na tento dokument je nutností pro všechny, kdo jsou fanoušci podmořského výzkumu, jako je například James Cameron, nebo já. Podá vám poměrně přesný pohled na to, jak se věci mají. Není to žádné epické proplouvání barevnými korálovými útesy se spoustou druhů ryb a živočichů, jako u jiných Attenboroughových dokumentů. Uvidíme všehovšudy jeden druh korýše, ryby, sumýše a jeden druh červa. Jedná se o šedomodré dlouhé hledání pár druhů vizuálně nezajímavých živočichů v podmořské poušti. Výzkum nejhlubšího místa na Zemi nazvaného Challenger Deep v Mariánském příkopu je podobně technicky náročný jako lety na měsíc. Existuje spousta paralel a v některých ohledech je možná ještě náročnější. Bohužel mediálně tomu není věnována taková pozornost jako kosmickým letům. Vždyť to známe, raději jezdíme do daleké ciziny, než abychom lépe poznávali rodnou krajinu. První lidé, kteří se na dno oceánů v hloubce 10 916 metrů dostali pomocí batyskafu Trieste byli Švýcar Jecques Piccard a americký námořní poručík Don Walsh. Pak se uskutečnil jen jeden bezpilotní ponor v roce 1995. Teprve po padesáti dvou letech se se třetím člověkem na dně oceánů stal nikdo jiný než amatérský oceánograf James Cameron. V tomto dokumentu sledujeme další bezpilotní ponor japonských vědců. Z celého finančně a technicky náročného projektu mají nakonec jen pár mlhavých záběrů na hlubokomořské okurky (příbuzné mořských hvězdic) ležící v bahně a na plovoucí různonožce (Amphipoda). Ti jediní jsou schopni přežít obrovský tlak vody, který se dá přirovnat k tunovému závaží na špičce vašeho prstu. V dokumentu vidíme i výpravu do menších hloubek kolem šesti a osmi tisíc metrů. V nich je schopen žít i jeden druh ryby Snailfish (Pseudoliparis swirei). Takže se podíváme i na tanec těchto éterických rybiček. Na svahu příkopu natočí vědci ještě chemické vývěry krápníkové útvary, u kterých se krmí mořští červíci. A to je vše. Dokument dělali samozřejmě Japonci a aby nalákali k nepopulárnímu výzkumu více lidí, nechali namluvit komentář slavného Davida Attenborougha.

Na mě to bylo až příliš americky zběsilé. Celou dobu se tam přehnaně křičí, a tlačí se na pilu. Kadence je asi třicet hlášek a vtipů za minutu. Některé jsou geniální, jiné trapné, ale při té rychlosti je obtížné rozlišit, které jsou které. Nestačil jsem se nad tím ani zamyslet. Herecký projev mladého komunistického manžela Otty mi byl nepříjemný. Udělal jsem asi chybu, že jsem si před tím pustil slovenskou televizní adaptaci Raz, dva, tri s Milanem Lasicou v hlavní roli. Scénářem i herecky je mnohem lepší, škoda, že nevznikla jako plnohodnotný film.

Pěkné animované grotesky. Kratičké epizody založené na neustále se opakujícím jednom nápadu, mají všechny stejnou neklesající úroveň. Obměnami prostředí a situací vytvářejí vtipné scénky, které nenudí a jsou roztomile vtipné. Viděl jsem epizody první a druhé sezóny, které všechny dohromady trvají jen něco málo přes půl hodiny. Každá jedna epizodka má přibližně dvě minuty.

Nemáme čas. Stačí jedna věta: Herecký koncert, který funguje jako dokonale promazaný stroj.

Naši cestovatelé byli tehdy jedni z mála cizinců, kteří se vypravili na pověstný ostrov lovců lebek Nias. Jsou záznamy, že ještě v roce 1938 si válečník bral jako kořist hlavu poraženého nepřítele. My ale nesledujeme válečnou výpravu, domorodci jdou do pralesa s bambusovými tyčemi na zádech. Na celém ostrově jsou jen tři lékaři, jeden na sto deset tisíc obyvatel. Místní to chtějí změnit. Ve vesnici staví nemocnici a bambusovým potrubím přivádějí do údolí vodu na stavbu. Cestovatelé nám ukazují práci mistrů kovářů a pohádkové stavby niaské architektury. Mladí studenti přinášejí do vesnice moderní vymoženosti, hrají tenis na posvátném místě. Na závěr vidíme válečný tanec lovců lebek. Udeřit smíš, ale zabít už ne.

Jogjakarta bývalé hlavní město Jávy je stále kulturně významnější. U cesty se prodávají až desetikilové chlebovníky a chutnější salaky, hnědá šupinatá „vajíčka“ se sladkokyselou dužinou. Jízdní kola jsou všude, auta, kočáry, káry tažené buvoli zebu. Nejvíce je tu však rikš tažených lidmi. Živá sopka Merapi přibližně jednou za třicet let poničí lávou vesnice v okruhu asi čtrnácti kilometrů. Cestovatelé navštívili doktora Wiwoho Busono, přítele ze studií v Praze. Jsou rádi, že si mohou po dlouhé době poklábosit s někým česky. Jeho dům má krásný výhled na sopku Murapi.

Cínové ostrovy Bangka, Bellitung a Sinckep. Cín, černý prášek, je v půdě všude. Silnými proudy vody vyrábějí zrychlenou erozi. Bláto se odplaví a těžký cín zůstane. Cín je i v moři kolem ostrova. Monstrózními plovoucími stroji propírají dno, aby ze šedesáti až sto tun mořského bahna za den získali asi jednu tunu cínového koncentrátu. Bohužel mají místní jen jednu malou huť, kde dělají vše ručně, jak to kdysi nastavili holandští kolonialisté. Co se s ostatním cínem stane? O tom rozhodují američtí obchodníci.

Nacházíme se na Sumatře. Javánci a Sumateránci spolu kdysi válčili. Byli však moudřejší než dnešní válčící politici a usnesli se, ať o výsledku sporu rozhodnou býci. Javánci postavili do arény nejmohutnějšího býka s nejdelšími rohy. Sumateránci byli chytřejší a postavili proti němu malé tele (sic!). Tři dny o hladu držené rozdivočelé tele na hlavě s trnovou korunou z palmy enan vběhlo býkovi mezi nohy, rozpáralo mu břicho a bylo po boji. Od té doby, na památku vítězství telete nad javánským býkem, stavějí v Minangkabau domy s rohatými střechami a dívky mají rohaté čepce. Cestovatelé nám tu ještě natočí domorodé tance, tanec vln, ten se nepovedl, talířový tanec, tanec bosou nohou na skleněných střepech a dýkový tanec, souboj na nože přetvořený do taneční choreografie.