bratr.Milan

Na mě to bylo až příliš americky zběsilé. Celou dobu se tam přehnaně křičí, a tlačí se na pilu. Kadence je asi třicet hlášek a vtipů za minutu. Některé jsou geniální, jiné trapné, ale při té rychlosti je obtížné rozlišit, které jsou které. Nestačil jsem se nad tím ani zamyslet. Herecký projev mladého komunistického manžela Otty mi byl nepříjemný. Udělal jsem asi chybu, že jsem si před tím pustil slovenskou televizní adaptaci Raz, dva, tri s Milanem Lasicou v hlavní roli. Scénářem i herecky je mnohem lepší, škoda, že nevznikla jako plnohodnotný film.

Pěkné animované grotesky. Kratičké epizody založené na neustále se opakujícím jednom nápadu, mají všechny stejnou neklesající úroveň. Obměnami prostředí a situací vytvářejí vtipné scénky, které nenudí a jsou roztomile vtipné. Viděl jsem epizody první a druhé sezóny, které všechny dohromady trvají jen něco málo přes půl hodiny. Každá jedna epizodka má přibližně dvě minuty.

Nemáme čas. Stačí jedna věta: Herecký koncert, který funguje jako dokonale promazaný stroj.

Naši cestovatelé byli tehdy jedni z mála cizinců, kteří se vypravili na pověstný ostrov lovců lebek Nias. Jsou záznamy, že ještě v roce 1938 si válečník bral jako kořist hlavu poraženého nepřítele. My ale nesledujeme válečnou výpravu, domorodci jdou do pralesa s bambusovými tyčemi na zádech. Na celém ostrově jsou jen tři lékaři, jeden na sto deset tisíc obyvatel. Místní to chtějí změnit. Ve vesnici staví nemocnici a bambusovým potrubím přivádějí do údolí vodu na stavbu. Cestovatelé nám ukazují práci mistrů kovářů a pohádkové stavby niaské architektury. Mladí studenti přinášejí do vesnice moderní vymoženosti, hrají tenis na posvátném místě. Na závěr vidíme válečný tanec lovců lebek. Udeřit smíš, ale zabít už ne.

Jogjakarta bývalé hlavní město Jávy je stále kulturně významnější. U cesty se prodávají až desetikilové chlebovníky a chutnější salaky, hnědá šupinatá „vajíčka“ se sladkokyselou dužinou. Jízdní kola jsou všude, auta, kočáry, káry tažené buvoli zebu. Nejvíce je tu však rikš tažených lidmi. Živá sopka Merapi přibližně jednou za třicet let poničí lávou vesnice v okruhu asi čtrnácti kilometrů. Cestovatelé navštívili doktora Wiwoho Busono, přítele ze studií v Praze. Jsou rádi, že si mohou po dlouhé době poklábosit s někým česky. Jeho dům má krásný výhled na sopku Murapi.

Cínové ostrovy Bangka, Bellitung a Sinckep. Cín, černý prášek, je v půdě všude. Silnými proudy vody vyrábějí zrychlenou erozi. Bláto se odplaví a těžký cín zůstane. Cín je i v moři kolem ostrova. Monstrózními plovoucími stroji propírají dno, aby ze šedesáti až sto tun mořského bahna za den získali asi jednu tunu cínového koncentrátu. Bohužel mají místní jen jednu malou huť, kde dělají vše ručně, jak to kdysi nastavili holandští kolonialisté. Co se s ostatním cínem stane? O tom rozhodují američtí obchodníci.

Nacházíme se na Sumatře. Javánci a Sumateránci spolu kdysi válčili. Byli však moudřejší než dnešní válčící politici a usnesli se, ať o výsledku sporu rozhodnou býci. Javánci postavili do arény nejmohutnějšího býka s nejdelšími rohy. Sumateránci byli chytřejší a postavili proti němu malé tele (sic!). Tři dny o hladu držené rozdivočelé tele na hlavě s trnovou korunou z palmy enan vběhlo býkovi mezi nohy, rozpáralo mu břicho a bylo po boji. Od té doby, na památku vítězství telete nad javánským býkem, stavějí v Minangkabau domy s rohatými střechami a dívky mají rohaté čepce. Cestovatelé nám tu ještě natočí domorodé tance, tanec vln, ten se nepovedl, talířový tanec, tanec bosou nohou na skleněných střepech a dýkový tanec, souboj na nože přetvořený do taneční choreografie.

Tabanan na ostrově Bali. Teprve až kněz vhodí popel mrtvého do moře, osvobodí se duše a může se znovuzrodit v jiné formě. Kremace je veselá.

Už jen podle názvu se mi sbíhají sliny. Na Jávě se sklízí rýže třikrát do roka a je jedno kdy zasejete. Přesto je to pro místní obyvatele dřina. Ve druhé části dokumentu sledujeme, jak získat 25 kg sušené kůry skořice. Musí kvůli tomu jeden středně vzrostlý strom skořicovníku zaplatit životem. To vše proto, aby nám doma mohla maminka udělat rýžovou kaši se skořicí.

Sledujeme jakési intermezzo na cestě pánů Hanzelky a Zikmunda. Vzpomínají na bahnitou cestu přes Sumatru, která je popsána ve filmu Z bláta do louže. Končila v Telukbetung, odkud se přepravili na ostrov Jáva. Blíže se tu seznámíme s jejich roztomilými autíčky Tatra 805, které mi připomínají slony nebo hrochy. Bohužel nejsou tak bezporuchové jako Tatra 87 na jejich první cestě po Africe a Americe. Proto vidíme jejich opravu. Sovětští konstruktéři v Indonésii staví velký sportovní stadión a naši cestovatelé využívají jejich dílny a pomoci. Vyměnili motory, tlumiče u výfuku a zahájili druhý poločas svého dobrodružství.