Modrý kaftan

Překvapení z náhodné návštěvy letošního KVIFF se neslo ve znamení života. Modrý kaftan se možná prezentuje primárně jako příběh o lásce a jistě se najdou mnozí, kteří jej budou hrdě nazývat kvalitním zástupcem filmů s LGBTQ+ tématikou, nicméně to o čem je tento francouzský snímek v arabském znění primárně je příběh života, k němuž fenomény jako láska, manželství, píle a podobné nesmysly jednoduše patří. Život staví film na pedestal před pouhou existencí současné materialistické společnosti, ať už jemně Youssefovým prohlášením, že celý život na sebe dře sám a o peníze nikdy primárně nešlo, ale především závěrem, kdy SPOILER se Halim vzdává drahého modrého kaftanu, na kterém dlouho dřel a mohl jej výhodně prodat, k zakrytí své zemřelé manželky, kterou sice miloval, ale která jej nikdy sexuálně neuspokojila. Nádherná oslava ruční práce a tradičního řemesla, dlouhé artové záběry, na které se ve správném rozpoložení krásně kouká, drsné ztvárnění Míniny nemoci, neokoukaní arabští herci, krásný jazyk a perfektní atmosféra marockého města. Není to snímek pro každý moment, člověk musí počítat s náročnější stopáží a pomalým tempem, nutno však říct, že se mu i sebemenší scéna odvděčí. (03.07.2022)

Touzani se na ploše dvou hodin daří trpělivě vykreslit složitá citová hnutí, jimiž jsou všechny postavy zmítány. Prostředí trochu připomíná chválenou Nit z přízraků, režisérce se však daří být svým postavám o něco blíže než Paul Thomas Anderson, díky čemuž je citlivá observace nenápadných gest a pohledů emočně silnější a netrpí odtažitostí. „Kaftan musí odolat zkoušce času,“ popisuje Halim vrchol svého krejčovského umění, zároveň však není pochyb o tom, že hovoří i o svazku s milovanou osobou. Oceňuje Minu za její drzost a průbojnost kombinované s chápavostí, ona si ho zase váží za oduševnělost i důsledné pohroužení do zapomínaného řemesla. O jejich lásce, přestože poněkud netradičního charakteru, nemůže být pochyb. Více zde. (31.03.2023)

Druhý celovečerní snímek marocké režisérky Maryam Touzani se odehrává v její rodné zemi, kde manželé Mina a Halim provozují obchod s oděvy – kaftany. Halim šije komplikované vzorce vlastnoručně a k práci přistupuje s láskou a trpělivostí, jaké charakterizují i výpravu tohoto procítěného a emocionálně silného filmu. Svou ženu sice Halim hluboce miluje, ale sexuálně je odjakživa přitahován muži, což se snaží pro své a později i manželčino dobro skrývat. Film plyne pomalu a soustředěně a vazby mezi postavami posiluje tichými záběry na to, jak si vzájemně vyměňují pohledy nebo se letmo dotýkají. Mladému a pohlednému učňovi Youssefovi Halim imponuje a vzniká milostný trojúhelník, který ale nerozvíjí motiv nevěry, nýbrž různých podob lásky a náklonnosti. Maryam Touzani neznázorňuje otevřenou sexualitu a spoléhá se na to, že se plně vcítíme do kůží protagonistů a především Halima, jehož stoická a ryzí osobnost je rozpolcena mezi pracovní vášní, sexuálním chtíčem a láskou k Mině, která těžce onemocní. Modrý kaftan je výpověď o zanikání tradičních řemesel v době a v zemi, které stále nepřejí netradičním lidským svazkům. Jde o snímek, jemuž musíte naslouchat a přizpůsobit se švům jemné střihové skladby, a budete odměněni štědrou dávkou přirozených emocí. Osobně mě už dlouho žádný snímek takto důkladně „nevyždímal“. (18.07.2022)

Decentní, pěkně natočené a lidsky příjemné vztahové drama. Ale příliš jednoduché (jakmile jsou rozdány karty, je všechno jasné) a nekonfliktní na to, aby muselo trvat ke dvěma hodinám. Asi by mě trochu obměkčilo, kdyby se větší část děje odehrávala v exteriérech, aby si člověk užil krásy medíny marockého města, ale dějově se to fakt dalo zvládnout v osmdesáti minutách. (56th KVIFF) (10.07.2022)

„Musí se vrátit do nemocnice, aby jí udělali testy. Možná by mohla začít s další léčbou.“ - „Halime, vaše žena už bojovala dost. Nechte ji odpočívat. Teď je to v Božích rukou.“ Musím uznat, že jsem se ve svých očekáváních docela přepočítal. Před filmem i krátce po jeho začátku. Modrý kaftan je intimní, komorní drama ubíhající pomalým tempem. Divák, který se na snímek a jeho postavy nenaladí, film pravděpodobně odmávne s konstatováním, že jde o nudu v délce 2 hodin. Ale pokud je publikum trpělivé a dostatečně empatické, dostane citlivou podívanou, ve které na něj pod povrchem čeká spousta nevyslovených emocí. A také silných, vše vypovídajících scén. Ať už jde o Halimův výraz při milování s vlastní ženou, pasáž s tancem, scénu s oblékáním vyjevující skutečnost (v té jde možná o vrchol křehkosti a intimity filmu) či třeba poslední pochod, ke kterému není třeba nic dodávat. Režisérce v tomhle šlo dost na ruku hlavní herecké trio, z něhož to především Saleh Bakri hravě uhrál očima. Příjemné překvapení, dám silné 4*. (04.07.2024)