Desátá oběť

"Pozor! Jsem oběť!" Centrální mozek lidstva, tentokrát umístěnej v Ženevě, vybral k dalšímu duelu Caroline, lovce číslo 14632 a Marcella, oběť číslo14879. Lepší dvojici nám snad ani futuristická budoucnost, která je pro mne v tuto chvíli již 16 let minulostí, nemohla nabídnout. Já se přitom tedy skvěle pobavil, což je celkem zarážející, neboť italsky umím pouze počítat do deseti a titulky ani dabing si ke mně cestu nenašly. (23.03.2016)

Dost velké zklamání. Začne to dobře, jako takový předchůdce Running Mana, Pana a paní Smithových a dalších filmů s podobnou tematikou, jenže... Jako by sám režisér se nedokázal rozhodnout, co točí. Chvilku je to sci-fi, chvilku kritika italské společnosti, chvilku kritika reklamních praktik, chvilku to má zajímavě mystický nádech (uctívání západu Slunce na pláži, které v tu dobu ale vychází v Americe), pak je to vztahová komedie o žárlivosti a konec je už zcela crazy... Ke všemu tu nefunguje ani vnitřní logika příběhu, kdy jsou sice nastavena nějaká pravidla, ale každou chvíli se porušují, vrazi a oběti běhají po veřejnosti a nikomu nevadí možné civilní oběti, jedno z pravidel je v závěru porušeno (ani manželka, ani milenka nejsou součástí hry, tudíž dosvědčují zbytečnost celé hry). Do toho podivná výprava jako z Expa 68, to snad i v Muži z prvního století byla nápaditější, neustálá divně a neladně znějící hudba, která je pokusem o skloubení jazzu a pop music. Mastroianni má na hlavě zelený trávník místo vlasů a Ursula na mě nikdy nepůsobila sexy a tady s tím velkým zadkem v kalhotách už vůbec ne. Chemii mezi ústředním párem nevěřím ani za mák. Nakonec vlastně ani nevím, co a jestli mi to chtělo říct. (25.11.2020)

S Elio Petrim a jeho experimenty 60. let si příliš nerozumím. Rok a půl nazpátek jsem značně protrpěl jeho údajný horror Tiché místo na venkově, na druhé straně přešla od té chvíli delší doba na to, abych se dokázal ze zvědavosti odhodlat na jeho zde dobře hodnocenou sci-fi a začal doufat v zajímavý zážitek. Nic se nedá dělat, ale z Desáté oběti se vyklubala pro mě (žeby nepřekvapivě?) další Petriho nesnesitelně psychedelická (včetně otravné hudby) a intelektuálně se tvářící šílenost, která sice oplývá poutavým a nápaditým vizuálem, ale ve finále s přechodem do totální crazy frašky je to tak vše, co pozitivního o tomto zmateném experimentálním cosi mohu říct. Marcello Mastroianni mi v jiných rolích dokázal, že byl skvělým, někdy i charismatickým hercem, ale tohle je (s výjimkou jedné působivější scény) další z těch šedesátkových filmů, kde jeho výkon nespočívá vesměs v ničím dalším, než že se před kamerou po celou dobu vyskytuje s jedním rádoby cool chladným výrazem v póze intelektuála nad věcí, navíc ten ulízaný béžový účes, jakým ho zde maskéři obdařili, mi připadal až směšný. Ursula Andress mi oproti němu zase nikdy nedokázala, že by mohla být něčím víc, než kapánek přeceňovanou umělou ikonou, jejíž slávu asi nikdy plně nepochopím, aneb znám v rámci 60. let řadu daleko půvabnějších a zároveň talentovanějších hereček. Jednu hvězdu dávám za pár kreativních výtvarných nápadů a figurku jednoho z průvodců pořadem, jinak mě tato futuristická vize světa proměněného v akční reality show navzdory slibnému námětu minula a v rámci zmíněného sci-fi tématu bych Desátou oběť řadil k tomu nejslabšímu, ba až zpackanému. [30%] (02.02.2024)

Film rozpracovává v satirickém duchu řadu vážných témat a je překvapivé (což není myšleno jako hodnotící soud, ale prosté konstatování), jak společenskokritický Petri po celou dobu tohoto ducha neopustí. Vždyť příběh o institucionalizaci barbarského násilí - vydávané za jeho ovládnutí a přitom jej vlastně přenášející přímo doprostřed naší společnosti a plodící tím mezi lidmi ostudnou lhostejnost, plynoucí z pocitu, že legalizovaný akt konaný někým jiným pod rouškou všeobecné prospěšnosti naše mravní svědomí nemusí nijak narušovat - přímo volá po moralizování. Žánr komedie však není porušen a my si můžeme užívat především skvělou estetickou rovinu filmu. Neboť pokud si jako pisatel těchto řádků myslíte, že 60. léta jsou estetický vrchol posledního půlstoletí, je tento film pro vás. To nejprogresivnější reálné z 60. let (př. Jaguar E-Type) se tu snoubí s projektováním představ 60. let na budoucnost a tím samozřejmě odhalující zase jenom představy 60. let (móda, interiéry atd.). A k estetice pochopitelně patří i forma, kterou má Petri vždy mistrně zvládnutou (není se co divit, když kameramanovi G. Di Venanzovi dělal asistenta Pasqualino De Santis). (07.07.2014)

Vskutku výborný snímek, který v italském teatrálním duchu ukazuje to, kam se může společnost dostat ve chvíli, kdy naprosto propadne televizi, kdy naprosto propadne komerčním iluzím a cokoli se pro ně stane zábavou. Dnes nikoli tak objevné, ale v roce 1965 přece jen skvělá kritika, která funguje i dnes, pouze s tím rozdílem, že vzniklo více podobných děl. (13.02.2015)