Přízrak lásky

K pochopení tohoto nejednoznačného snového filmu je nutné si uvědomit, v jakém duševním rozpoložení se tehdy nacházela vysílená a vysilovaná Romy Schneiderová. V dubnu roku 1979 spáchal sebevraždu její bývalý manžel Harry Meyen, poté ztrácí i svou babičku Rosu Rettyovou a navíc manželství s Danielem Biasinim připomíná potápějící se loď. V tomto stavu odjela do Itálie natáčet v režii Dina Risiho PŘÍZRAK, náročný psychologický film o osudové lásce, která se mohla a zároveň nemusela nikdy stát skutečností. Téma, které je Romy blízké víc, než by si možná sama uvědomovala. Masku předčasně zestárlé, kdysi atraktivní a vyzývavé ženy jakoby ani nehrála. Vyrovnaný a v rámci vlastní kariéry nepochybně atypický výkon odehrává i Marcello Mastroianni, který ale na druhou stranu tušil, že jeho osobnost zůstane tentokrát spíše v pozadí, aby nestínila mimořádné kreaci titulní představitelky. Působivá atmosféra pochmurných listopadových mlh, měnících se nálad i citelnější porušování fikce a reality najednou mění plátno před námi v pozoruhodný příběh jedné velké lásky, jejímuž kouzlu chtě nechtě propadáme. A dovedeme-li se navíc převtělit do traumatizujících okamžiků života Schneiderové, pak plně porozumíme i základní myšlence tohoto nadpřirozeně přirozeného filmu. (01.08.2010)

Srdcervoucí a dušervoucí mysteriózní psychothriller o skutečné lásce až za hrob, která přerostla v životní posedlost. Spolu s hlavním hrdinou Ninem (nejlepší Marcello Mastroianni) se divák propadá z jedné do druhé a ještě větší deprese a úplně se mu smazává rozdíl mezi realitou a snem. Žena jako krásná vzpomínka, žena jako nemesis, která se vrací kvůli pomstě. Exceletní Romy Schneiderová možná v životní roli. Musím rovněž pochválit vynikající dabing mistrů svého oboru Eduarda Cupáka a Mileny Dvorské. Všechny ostatní filmy o posedlosti láskou v čele s velice působivou "Osudovou přitažlivostí" působí oproti "Přízraku lásky" jako idylické příběhy. Stačí pouhá scéna, kdy Nino stojí s deštníkem uprostřed temné a mlhavé ulice a proti němu kráčí Anna až děsivě zsinalá a vyhublá a já mám jasno. Mistrovské dílo o lásce v tom nejhorším stadiu. 95%. (28.12.2010)

Některé věci mi přišly nedořešené, ale jinak vynikající duchařina, dobře natočená, s realistickými postavami i výbornými výkony. Co dokázal Mastroianni zahrát jen očima nebo mimikou obličeje, tomu by se dnešní rádoby herci měli povinně učit, jak dokonale to zvládal. Pouštěl jsem si to v noci, a věřte, měl jsem pak strach jít na WC. (06.02.2011)

Dino Risi prostřednictvím románu ripleyovské autorky Patricie Highsmithové "This Sweet Sickness" nás pouští zadní brankou do lacanovského "Reálna", zalidněného (doslova) přeludy, přízraky, podivnými koincidencemi, stejnými tvářemi z různých dob a různými tvářemi v jedné. Přitom je (zřejmě nám všem) archetyp "neskončené lásky" velice blízký. Lásku (byť jen jednou procítěnou) nelze přerušit ani ukončit. Působí v nás i nadále, a často dostává obsesivní charakter, kterému se podvolujeme nebo s kterým bojujeme tak, jak nám to dovoluje (nebo spíš přikazuje) naše psychická kondice. Komicko-logický, každopádně překvapující závěr má přece jen optimistický nádech. Pozn.: Chválím oficiální text distributora, ve třech větách popsal podstatu věci. Opravil bych jen chybu "namísto příjemných vzpomínek" za "vedle příjemných vzpomínek", protože tak to chodí, láska je emoce plná rozporů.............. Pokud film nevyvolá bouři myšlenek, neodolatelnou chuť o něm pojednat nebo jeho témata prodiskutovat s přítelem, je v podstatě bezcenný. Poslední uvedená možnost, e-mailová reakce LADISLAVA FANTY: Dlužno říci, že k působivosti filmu Přízrak lásky" patří také vynikající český dabing obou hlavních hereckých představitelů, především nezaměnitelného Eduarda Cupáka coby advokáta Nina Contiho. Jeho niterná naléhavost mi při sledování děje v mysli povědomě vybavila větu, kterou jsem si zapamatoval z četby knihy prozaika Václava Kahudy ("Vítr–tma–přítomnost"): „Ale na hlas Eduarda Cupáka se zkrátka nedá zapomenout" (cituji po paměti, ale snad přesně). Proč zrovna lacanovské "Reálno"...? Ne že by to nemělo něco do sebe, pokud bych už však cítil potřebu užít podobný přívlastek, který by obsáhl onu archetypální sféru skutečnosti se vším, čeho se film významově dotýká (Tvými slovy: „ přeludy, přízraky, podivnými koincidencemi...(i) archetypem "neskončené lásky"), přišlo by mi jako vhodnější užití slova "jungovské", neboť to byl v první řadě C. G. Jung, kdo do této "temné" oblasti z moderních badatelů na poli psychologie systematičtěji pronikl. Ty jsi však po mně chtěl, abych věc rozvedl ve formě vlastního komentáře, jenž bys připojil ke svému hodnocení na stránkách CSFD jako jeho apendix, takže se o to ještě dodatečně určitě pokusím. Za poukaz na Tvůj výborný text nicméně velmi děkuji. (30.04.2018)

Přiznávám, že mi trvalo, než jsem se do toho dostal a i potom mi to v některých místech přišlo krapet rozvleklé, ale jinak se mi to líbilo. Ta pomalá atmosféra mi nakonec celkem sedla, příběh mě hodně zaujal a napínal, zahrané to bylo naprosto dokonale, protože jak Romy Schneider, tak Marcello Mastroianni svoje role zvládly skvěle i pouhou mimikou... A ačkoli to tak ze začátku nevypadalo, nakonec si myslím, že bych si to klidně někdy pustil znova. Je to solidní mysteriózní drama, které v sobě má taky pár hororových prvků, ale těch je tu skutečně natolik poskrovnu, že je poměrně diskutabilní, nakolik sem vlastně patří... I když zastávám názor, že spíš jo, ale až úplně na poslední místo. Slabé 4* (21.01.2022)