Green Lantern

Asi příjdu o třetinu bodů, ale Lantern se mi líbil o krapet víc, než Captain America ! Člověk prostě musí akceptovat, že jde na komiksovou hloupost, která má pekné triky a sympatického hlavního hrdinu, a bude se bavit královsky (... teda pouze za předpokladu, že nebude mít v polovině plnej močák, že jo). (23.08.2011)

GREEN LANTERN není komiksová adaptace opojným způsobem prezentující jiný svět, jak se mohlo zdát z upoutávek, ale nakonec se nejedná ani o tak velkou katastrofu, jakou zvěstovaly divácké a kritické ohlasy ze zahraničí. Jde spíš o film, který jakoby vypadl z jiné doby - konkrétně 80. let minulého století. Zmíněná nepatřičnost nevadí, protože se reflektuje a ozvláštňuje hned na několika úrovních. Z formálního hlediska představuje vyprávění ukázkový příklad toho klasického, kdy až směšným dojmem působí potřeba neustále všechno mít motivované a používat k tomu těch nejtradičnějších a konvencionalizovaných postupů. Nevnímal bych to ale jako problém, jelikož se vědomě pracuje s osmdesátkovými syžety, jmenovitě tím topgunovským a supermanovským (míněno je pokračování). Ty jsou sice zbaveny jakýchkoliv podvratných tónů, a tak neumožňují queer čtení apod., ale ironicky se glosuje jejich naivita (scéna se škraboškou) a přiznává se, že tehdejší hrdinové byli šovinističtí idioti a arogantní republikánská macha způsobující víc škody než užitku, čili se s nimi mohli identifikovat nebo být k nim empatičtí jenom mladíci, kterým ještě nesestoupila varlata a nepobrali moc rozumu. Green Lantern svůj příklon k té nejhorší dekádě, jaké se kdy americká kinematografie dočkala, dává najevo odkazováním se na vysmívané tituly a "hrdiny" typu He-Mana, ale i přes vyprávění se film odchyluje svým stylem. Díky superhrdinským schopnostem protagonisty je mizanscéna ozvláštňována přidáváním nových prvků, přičemž je nutné si uvědomit, že jejich přítomnost je ovlivněna představivostí ústředního mentálního nedochůdčete. (Sebevědomé vyprávění si je ale toho vědomo, viz "rampa není dost působivá".) Superhrdina je modelován jako überčurák, a tak dochází k něčemu nevídanému: je možné se identifikovat a/či být empatický k antagonistovi, do jehož zbídačené mysli je nám dovoleno nahlédnout. I přes výše popsanou odchylnost od "osmdesátek" (reflektování nepatřičnosti syžetu, ironické glosování narativních postupů a konceptu, stylistické ozvláštnění v podobě proměn mizanscény a možnosti identifikace se záporákem) je možné si Campbellův počin užít jako ryzí návrat dob, které jsou naštěstí dávno pryč. Kdo někdy hrál na starých automatech arkádové hry, kdy se měla jedna barevná tečka vyhnout velké řadě jiných stejně barevných teček - meteorů, ten bude zvlášť v závěru nemálo spokojen. I s 3D, díky kterému je onen regres do jiných dob umocněn tím, že se volí záběry, kdy se spirálovitě sestupuje dolů. (13.08.2011)

Parafrází slavného Pratchettova výroku „v každé tlusté dívce je hubená dívka a spousta čokolády“ bych řekl, že i ten nejrozporuplnější film skrývá nějakou pravdu či lekci ze života. Třeba Green Lantern udílí přese všechnu svou průměrnost jednu velice užitečnou lekci všem scénáristům: můžete si vytvořit obřího lovecraftovského démona (Parallax), se kterým film operuje v první polovině, stejně vám ale ve druhé půli nezbude než nasadit i jednoho ryze lidského záporáka (vědec Hector Hammond), protože se samotným démonem prostě nevystačíte. Tvůrci Thora, který se stejně jako Green Lanthern nezdál pro filmové plátno moc vhodný, také věnovali pár minut Frost Giantům a Destroyerovi, ale ve výsledku koncentrovali veškerou energii na vytvoření záporáka v lidském Lokim a slavného protivníka Thora, mořského hada Jörmungandra, raději úplně vynechali. Ačkoliv by s tím kritici antropocentrismu asi nesouhlasili, filmovým tvůrcům zkrátka nezbývá než padoucha co nejvíce polidštit, nebo jej alespoň co nejvíce vztáhnout k člověku. Proto Lovecraft neustále zdůrazňoval, že jeho obrovské nestvůry jsou vlastně nepopsatelné či nevyslovitelné, a Ridley Scott v prvním Vetřelci zbudoval s designéry na neznámé planetě havarované kosmické plavidlo doslova mimozemských rozměrů, ale posádku nakonec konfrontoval s poměrně malými vetřelci, a tvůrci ostatních pokračování už si s nějakým vetřelčími základnami nebo planetami nedělali vůbec hlavu. Jak zobrazit skutečně obří monstrum a nemuset si vedle něj vymýšlet ještě lidské záporáky, to je hádanka, která se zatím žádnému umělci vyřešit nepodařila. Velký monstra fungují spíše v imaginativní rovině a Parallax z Green Lantherna, který musí nakonec ve druhé půli vyklidit pole pro Hectora Hammonda, je toho dobrým důkazem. (10.10.2011)

Koukám, že někteří ten film odstřelili už předem, no dobrá. Green Lantern ve mě vyvolal pocit, že i s hromadou triků a slušnými herci jde natočit film, který nepřekypuje zbytečně arogantním sebevědomím (jako třeba Superman) a dokáže zaujmout svou výjimečností (svět, neomezená síla, která se v hlavní postavě krásně odráží skrze omezenost lidského myšlení/fantazie) místo nějakých zvučných jmen. Za největší úspěch tvůrců však považuji fakt, že dokázali udržet "pro moderního diváka na první pohled směšného hrdinu" v přijatelných mezích směšnosti. Já se skvěle bavil, ať akcí nebo decentním humorem, který vůbec neuškodil. Ani ten úšklebek směrem k čtyřprocentní menšině během filmu nepřišel... Takže oproti slabým očekávání příjemné překvapení. PS: odříkávání přísahy mi způsobuje příjemné mrazení:) (01.10.2011)

Pěkné efekty jsou poslední dobou všude. A tak se nám tu hromadí obsahově nijaké filmy na které se sice dívá hezky..ale nevyvolávají v nás téměř žádné emoce. Kromě hromady triků nebylo nic, co by mě dostalo do děje. Blake Lively je krásná a Ryan Reynolds je docela sympatický. Jenže to jsem věděla už před zhlédnutím. Kde jsou ty časy, kdy jsem fandila hlavnímu hrdinovi a nemohla se odtrhnout od obrazovky? Teď už se jenom dívám jak to tam dokoulí a jak při tom bude vypadat. Slabé 2,5*. (08.12.2011)