Indiana Jones a nástroj osudu

Solidní dobrodružný blockbuster? Ale jo. Důstojná rozlučka s největším dobrodruhem, který kdy brázdil po filmových plátnech? Určitě ne.... Kdyby se skutečně jednalo o plnohodnotnou rozlučku se vší parádou, konala by se za účasti Ke Huy Quana, Shii LaBeoufa a Karen Allen. Namísto toho tak děj sleduje deprimovanýho osamocenýho dědu, kterej se shodou náhod zamotává do kolotoče intrik a rádoby zběsilé honby za (hihahohahi) strojem času. Ačkoliv se režie chopil pardál James Mangold, který prakticky ještě nenatočil žádný špatný film [Logan a Ford vs. Ferrari budiž důkazem], absence onoho Spielbergovského kouzla je zde dost tristně znatelná, tudíž je vše [a to zcela paradoxně] natočeno až skoro bezduchým způsobem. Fakt nemám sebemenší ponětí čím to je, ale po celou dobu sledování mě neustále doprovázel dost nepříjemný pocit toho, že zde chybí jakákoliv atraktivita a poutavost, a že vše působí strašně uměle a prázdně. Hra na nostalgii taky nefunguje, no a scénář obsahuje dost děr v narativní kauzalitě a logických chyb, který degradují celý příběh na hloupoučkou blbinku. Jenže hlavní problém Dial of Destiny spočívá v tom, že zde výrazně chybí signifikantní rysy předchozích filmů: energický drive, nápaditost, hravost, exotický lokace [takřka polovina děje se odehrává ve vlaku a pak v New Yorku], praktický efekty a dechberoucí kaskadérský triky, ale dokonce i strhující hudební doprovod Johna Williamse není tak strhující. Zkrátka, chybí tomu osobnost. Dokonce tomu chybí i to, v čem spočívalo to nezaměnitelný kouzlo předchozích filmů – tedy inovativní využívání klišé, tropů a motivů dobrodružného žánru [honička v Maroku budiž světlou výjimkou] – takže z celý zápletky vůbec nejde cítit ten eskapistický pocit dobrodružství, díky němuž je celá tetralogie natolik milovaná.... Je tedy dost smutný se loučit s touto filmovou legendou s vědomím, že svého pomyslného vrcholu se dočkala už v roce 2008 s Královstvím křišťálové lebky, čímž se měla rozloučit už tehdy. Hodně tak zamrzí, že franšíza, která v podstatě etablovala žánr dobrodružných filmů na piedestal hollywoodské zábavy, a s níž vyrůstala valná většina cinefilů a filmových fanoušků, končí bez svého tatíčka Spielberga, na relativně průměrný notě, a prakticky bez happy endu. A to mi dost láme srdíčko. (28.07.2023)

Očekávat od Indiana Jones a nástroj osudu fenomenální záležitost by se nemuselo nutně vyplatit, na to je to pořád film, který trpí dostatkem problémů a jednoduše nevyhnutelně možná skutečně přichází až příliš pozdě. James Mangold rozhodně není Steven Spielberg, na druhou stranu je ovšem od počátku jasné, že je milovníkem původních filmů a snažil se dodat maximálně fungující poctu, která navzdory očekáváním zvládne dodat i funkčního ženského sidekicka a přijít i s troufalým závěrem, který rázem nechá leckoho zapomenout na nějaké návštěvníky třetího druhu z Křišťálové lebky. Už za úvod, který v podstatě funguje jako Indiana Jones 3.5 a především výtečného Johna Williamse je ovšem pořád důvodů k spokojenosti dost. Indy se za svou rozlučku s kariérou rozhodně stydět nemusí.... (28.06.2023)

-Já to takhle chci.-Ale já ne!- Nevěřil jsem, že by mě ještě další Indyho dobrodružství mohla nějak pobavit, ovšem...je to lepší než předchozí díl! Téměř permanentní akce je ukázkou toho, jak se bez velkých keců dělá akční film. A navíc je vtipný, což beru jako další plus. A přitom jde o řadu většinou drobných momentů, jako je třeba auto napresované v úzké uličce, které pobaví. Samozřejmě je tu celá řada odkazů na předchozí díly, nejvíce asi na Chrám zkázy (např. honička s vozíky nebo chatrný most přes vodu), ale i na Dobyvatele a pak na Poslední křížovou výpravu. Je to milé, vidět v některých scénách či předmětech minulá dobrodružství. Asi bych teď napsal oslavný elaborát, který by ale nikdo nečetl, jelikož dlouhé recenze unavují. Vynechat kino byla tentokrát chyba... a na závěr ždímání kapesníků. Povedené. (29.08.2023)

Legendární filmová značka s neohroženým archeologem se vůbec nemusela vracet. Hlavně současné diváctvo slavného archeologa s kloboukem a bičem „skoro“ nezná, takže prvním přešlapem bylo nacpat do loučení s populárním hrdinou a neschopnými nácky takové prachy. James Mangold pětku zahajuje v roce 1944 velkolepou honičkou, která vyznívá hezky svižně a s fajn atmosférou, vzápětí přijde časový skok a máme tu ubrblaného a znaveného chlapíka, který působí lehce odevzdaně, a tak nějak v poloze, kdy o něj nemálo fanoušků nestojí. Není to vyloženě zlé, ale někdejší nezaměnitelné kouzlo je pryč, celkový feeling zrovna tak. Zřejmě se po první trilogii nemělo tak dlouze otálet, fouknout tam čtyřku a léta páně 2008 to celé uzavřít. Soudě podle ohlasů i tržeb totiž tenhle dobrodružný žánr „nikomu“ tak úplně nechybí. Ale to vůbec neznamená, že by Harrison Ford nějak zklamal. Naopak. Chemie s jeho kmotřenkou Phoebe Waller-Bridge funguje, ač teda tahle Potvora umí mnohem víc. Výsledek je (místy) dynamický i nostalgický a nechce být jen dalším rutinním pásovým produktem Hollywoodu, ale v mnoha směrech to holt chtělo víc péče, protože je „cítit“ přepisování scénáře, přestříhávání, nevyrovnanost tempa i jakási recyklace ingrediencí, které jsme měli tak rádi. (06.10.2023)

Odcházel jsem z kina v slzách. Ne metaforických z klišé o kritickém utrpení, nýbrž skutečných. A ne tolik kvůli poslední scéně, ale především kvůli té předposlední, jedné z pro mě nejdojemnějších scén v kině za spoustu let. Jedné ze scén, které když filmové dílo má, bude pro mě důležité. __ Těžko se o ní píše bez prozrazování, ale pro vědce jde o scénu dvojnásob působivou. Z hlediska vědce hledícího do minulosti i z hlediska vědce s úžasnou příležitostí nahlédnout do budoucnosti. Oběma se dostane odpovědi na palčivé otázky naší profese, na které na rozdíl od postav tohoto fikčního světa nikdy nedostaneme odpověď. Je zajímavé, že zatímco předchozí jonesovky byly hlavně o dobrodružství a méně o hrdinově akademické vášni v pozadí, v případě nejnovější je tomu obráceně. __  První a poslední půlhodina pro mě byly strhující, přičemž i Mangold vychází z historických tradic, jen jinak. To je zjevné hlavně v úvodní sekvenci, vytěžující slapstickový rytmus, paralelní práci s liniemi a dynamickou, leč přehlednou montáž namísto snah o spielbergovské inscenování v dlouhých záběrech. Podobně silný je ostatně i v tangerské honičce – a nakonec i v poslední půlhodině, kde se navíc nebojí vyřešit hlavní zápletku výrazně dřív než tu postupně rozvíjenou vedlejší, jež se dostane do popředí. __  Ford je vynikající, uhrává vše v souladu s věkem i statusem postavy, po letech nepůsobí znuděně a jeho upřímný monolog uprostřed filmu je těžištěm díla, klíčem k postavě a motivem iniciujícím transformaci mnohem problematičtější Heleny. Ta je žel dlouho spíše sobecká mrcha bez zjevného zdůvodnění – a ač je její oblouk nakonec smysluplný, vyvolávala ve mně pochybnosti, zda chci film vidět znovu. Chci. Chci, jakkoli se příliš spoléhá na schéma cik-cak naháněčky s padouchy, digitální filtr je ohyzdný a těch odkazů je občas až moc. __  Upřímně, šel jsem do kina skeptický a moc nevěřil, že to na mě bude opět fungovat. Fungovalo. Není to Spielberg a naštěstí ani jeho špatná kopie. Ale je to Indy. Navíc první Indy, který mě dojal, protože byl méně hrdina, více člověk a opravdu uchopitelný jako vědec milující svou disciplínu. (07.07.2023)