Válečný kůň

Název sliboval lehce opancéřovaného hnědáka, jenž má na bocích připevněné vzduchem chlazené kulomety Lewis ráže .303, směrem od hrudníku se mu ježí několik dlouhých bajonetů a okovanými kopyty rozsévá hrůzu mezi klobásy pojídajícími fricky, ale velké dítě Spielberg to pochopitelně chtělo jinak. Hodlalo totiž publikum rozdělit na konzumenty koňského salámu, kteří se odmítají máčet v povrchní medové pohádce a zjihlé, kapesník žmoulající členy spolku devonských koňských fetišistů. Mě nakonec nechal postávat někde mezi a já mohl nevzrušeně pozorovat slunce vylité z břehů, stovky uncí patosu a hřebelcování divákova vnímání hranice kýče.. (06.06.2017)

Spielberg to s tou modrou oblohou, nejzelenější trávou a přepálenými západy slunce kapánek přehnal. Už dávno totiž nejsme v dobách technicolorových melodramat. I když moc dobře věděl, co točí a jak to chtěl natočit (přiznaně zkreslenou, až pohádkovou verzi války), v jádru mu chybí to podstatné – emoce. Děj je rozmělněný v nepříliš podmanivých minipříbězích, díky kterým postupně ztrácí emocionální kontakt s divákem. Než si zvykneme na nějakou novou postavu, záhy zmizí. Útržkům děje zase trestuhodně chybí vlastní pointy. Z plátna se tak valí na Spielberga neuvěřitelná řada špatných scén, které vrcholí patetickým shledáním, které obnáší mlčenlivé omývání kopýtek a doktora, který vypustí z úst něco děsivého („Dáme mu tu nejlepší možnou péči. Budeme ho léčit jako vojáka, kterým je.“). Je mi pak docela jedno, že se na plátně odehrává kus filmařského kumštu, ale je třeba vidět i skutečnost, že dialogy jsou utrpením, šustí papírem, film nemá tempo, stopáž je smrtící a postavy jsou vesměs nesympatické do morku kostí. Spielbergova vlastně vůbec první výprava do dob první světové války je dle mého docela velkým přehmatem.. Tři * mi sem prostě nesedí.. (24.02.2012)

Válečný kůň jde ve šlépějích Rudého barona a Rytířů nebes. Vlna obnoveného zájmu o 1. světovou válku by byla skvělá věc, jenom by se musela opírat o filmy, které nejsou takovými paskvily. Vzpomínka na Düsseldorf bude věčná a barvitější, než západ slunce ve všech odstínech oranžové. #čsfdprojekce Nejkrásnější komentář: verbal (23.02.2012)

Štefanovi na stará kolena už dočista jeblo a začíná pateticky řehtat do masitých obličejů osamělým padesátkám. Nádhera! Takový zoofilní kýbl kýčovitého hnisu, popisující ukrutnou a málem nenaplněnou!!! lásku mezi chlapcem a koněm, koněm a koněm, důchodcem a dvěma koňmi, dvěma jinými chlapci a koněm a znovu chlapcem a koněm na zteřelém, celulitickém, chlupatém a uhrovitém pozadí První světové války, by snad nevyblila ani Rosamunde Pilcherová. Což o to, oř je to ztepilý, že by mu i necitlivý divák okamžitě zatoužil vykydat podestýlku, nicméně obloha je příliš modrá, západy slunce moc do oranžova, oči hlavních hrdinů neuvěřitelně blankytné a rozkvetlé louky rurálního Irska mají tolik chlorofylu, že má jeden problém ovládat dávicí reflex, po těle mu naskakuje kopřivka a cloumá jím děsná chuť na koňský salám. A k tomu všemu je ten koní Einstein taková mozkovna, že by se i Lassie či Goro, bílý pes raději hanbou otáčeli načesnekovaní na cigánském rožni. Jen jsem čekal, kdy začne koník aportovat, dávat pac, tedy vlastně kopýtko, a šukat páníčkovi nohu! Takže, Štefane, myslím že už sis pár ohmataných prezidentů za tu dobu nažidil a těch sedm set padesát tisíc dolarů hrubého měsíčně by na nějakou tu nuznou penzi v chatrči v Karibiku mohlo téměř stačit, tak co kdybys už pomalu šel do důchodu? Nebo aspoň do prdele!! (13.01.2012)

Tohle je pro mě dost speciální film a musím říct, že jsem si ho opravdu vychutnal. Spielberg natočil tuhle pohádku po svém a tak nějak jako by každý výjev vypadl z plakátu. Několik scén ale vyčuhuje neskutečným způsobem. Průjezd bojištěm je nejpůsobivější scénou filmu, i díky hudbě Johna Williamse. Někdy, ale polovinu dobrého pocitu z filmu udělá někdo vedle vás. (27.02.2012)