Křik

S filmy Jaromila Jireše mám menší problém a to, že v jakémkoliv jeho filmu nepoznám jeho rukopis. Každý jeho film, který režíruje pojednává o rozdílných žánrech a tématech, skoro vždy je vše natočeno na vysoké úrovni, ale nemůžu v tom poznat jeho rukopis. (Oproti třeba režisérům jako jsou Vláčil, Kachyňa, Chytilová atd.). Každopádně se vždy do svého projektu ponoří a vznikne snímek, který oplývá jistou kvalitou, jako je to i v případě Křiku. (22.12.2015)

Velice realistické (alespoň si to myslím :-)) pocity ženy v porodnici a muže, který na ni myslí, při své práci opraváře televizorů a nemůže se do porodnice dovolat. Film je de facto sledem dějů a pocitů, avšak vkusně skloubených v sympatickou symbiózu, která nenudí a je nadčasová. Jaromil Jireš již svým debutem ukázal svůj cit pro detail a propracování postav hodně do hloubky. K vynikajícím hereckým výkonům neherčky Evy Límanové a tehdy začínajícího Josefa Abrháma snad nemusím nic dodávat. Vynikající je též kamera Miroslava Ondříčka. Jeden z filmů na které se neprávem zapomíná. 85%. (10.12.2005)

„…a budeme si jako číst.“ Po mých 4 předchozích filmových zkušenostech jsem nad Jirešem na dlouho zlomil hůl. A možná, že šlo o rozumné rozhodnutí, poněvadž Křik, jeho celovečerní prvotina, ke které jsem se nakonec nejistě osmělil, se mi překvapivě líbila. Bavil mě už ten způsob vyprávění formou rekonstrukce porodního dne prokládaného útržkovitými momentkami z různých fází vztahu hlavního páru. Člověk se o nich leccos dozvěděl a někdy si i přál, aby se u nějakého toho flashbacku směl zastavit o něco déle. Vše navíc zpestřuje zvuková stopa často nekorespondující s obrazem, v několika momentech má na diváka mnohem větší emocionální dopad, než kdyby to viděl. A navzdory žánru (drama) jsem se i několikrát zasmál. Škoda toho mezinárodně-politického přesahu a trochu nešťastných odboček, které odvádí divákovu pozornost jinam. Celkově hodnotím slušnými 4*. „Mužský by se měli zabít, no né?“ - „To se ví.“ - „Já vám přečtu, co mně píše. On se mě ptá, kde mám polívkový kostky. To mně napíše do porodnice?!“ (28.06.2017)

To jsem ani netušila, že tam toho křiku bude tolik. Když jsem si to jednou v noci pustila, vzbudila jsem celej barák. S tím zvukem jsem měla vůbec docela potíže. Mně se totiž dělá špatně z tlukotu srdce. To je ale můj problém. Křik je pěkný a originální film, zkrátka novovlnný. Člověk se narodí, a hned křičí./ Nikdo mu nerozumí, ale všechny potěšil./ Tady jsem já! Řve člověk, přišel jsem žít./ Jsem tu dobře?/ Narodil jsem se u dobrých lidí?/ Ve slušném století?/ Nevedu náhodou válku?/ Je tady zrušeno otroctví?/ Mám správnou barvu kůže?/ Vhodný původ?/ Smím dýchat?/ Tak děkuju. (Ludvík Aškenazy) (15.04.2006)

Tak tady mi Jireš zase moc nesedl. Sice to má příjemnou stopáž a chápu, co tady Jireš chtěl všechno říct, o co všechno se snažil a kým vším se inspiroval, ale mě ta forma prostě moc nesedla. I když je to vlastně experimentální film. Světlá místa se tu sice objevila, ale celkově mě to nijak nepohltilo, nijak zvlášť nezaujalo, neoslovilo a nějaký silný zážitek z toho mi holt chybí. Takhle je to jen zajímavý experiment, u kterého objektivně oceňuji některé nápady, ale tím to tak končí. Osobně mě asi nejvíc zaujalo až dokumentární zobrazení tehdejší Prahy, které je podobně hektické a uspěchané jako dnes. A naštěstí i to byl Jirešův záměr a i to chtěl Křikem ukázat. Jen mám popravdě pocit, že toho chtěl ukázat až tak moc, že to občas nešlo dohromady a nakonec z toho všeho stejně nejvíc vynikne ta Werichova řeč v závěru. 3* (26.05.2022)