Pro pár dolarů navíc

Ako sa zdá byť všetko ľahké, keď je príbeh dobrý, zápletka vyskúšaná a dialógy nie sú síce najlepšie na svete, avšak súvisia spravidla s akciou a nie je to povinné rozprávanie pre rozprávanie. Skvelú kapitolu tvorí všadeprítomná zložka príbehu, to jest humor, primeraný. Dobro zvíťazilo aj tu nad zlom, čo by mohlo byť hlavné motto každého westernu. Pre pár dolárov naviac má oproti svojmu predchodcovi farebnejší dej a pár naozaj nezabudnuteľných scén (viď. finále) a i Ennio Marricone napísal ešte pútavejšiu melódiu. (06.02.2015)

Morriconeho z hlavy těžko vyhnatelná melodie kapesních hodinek (La resa dei conti), ikonické kamerové záběry, 27 tisíc dolarů v mrtvolách a Gian Maria Volonté, jenž si jako ukázkový psychopat El Indio ukradl minimálně jednu třetinu filmu pro sebe. Leoneho "Al dente" western se rozjíždí pozvolna, aby vás nakonec mazáckým závěrem vcucl jak Makarón špagetku. Pan Mistr zkrátka uměl.. „Any trouble, boy? - No, old man. Thought I was havin´ trouble with my adding. It´s all right now..“ (18.10.2010)

Prečo je A Fistful of Dollars tak skvelý? Okrem Leoneho svižnejšej réžie oproti jeho pokračovaniam (ale iba o niečo) a vynikajúcej Moriconneho hudby (okamžite sťahujem OST) je tam famózny Clint Eastwood ktorému tu polovicu stopáže ukradne nie až tak famózny Lee Van Cleef. A finále je tu totálne priemerné na rozdiel od toho fantastického z jednotky. (11.04.2009)

Leone opustil vyprahlé komorní prostředí jedné malé vesničky a daleko nechal i onoho bezejmenného nemluvného osamělého hrdinu, který přesně ví, co dělá a co chce. V Pro pár dolarů navíc totiž po Clintově boku celou dobu někdo stojí, někdo, jehož dovednosti a schopnosti našeho pistolníka uvrhují do stínu (promiň, Clinte). Fanoušci to budou považovat za rouhání, jenže zatímco v prvním dílu Joe / Yankee / Monco / jakkoliv-ho-nazývat-chcete působil dojmem nedostižitelného nepochopitelného drsňáka, který je vždy deset kroků před svými nepřáteli, na velkém a ještě složitějším jevišti druhého dílu vyplula na povrch jeho nezkušenost, nedočkavost a někdy i naivita. Kdo ví, jestli by mu všichni ti banditi nenatrhli p... ončo, kdyby ho plukovník požvykující dýmku neusměrňoval a nepředvídal jednání všech postaviček včetně našeho hrdiny. Musím říct, že v tomhle mě scénárista druhého dílu trilogie trochu zklamal, cítila jsem se, jako kdyby mi někdo sebral všechny mé ideály o muži v ponču a klobouku, který mezi zuby svírá doutník. Jenže přesně ve chvíli, kdy jsem si myslela, že to bude "jen" za čtyři hvězdičky, přišla závěrečná přestřelka s hrajícími hodinkami, která za pekelně dobrého doprovodu Ennia Morriconeho naprosto zastínila všechny kulky vypálené v Pro hrst dolarů. A tak to má být. "Deset tisíc, dvanáct tisíc, patnáct, šestnáct, sedmnáct, dvacet dva. Dvacet dva? ... Dvacet sedm." (28.05.2009)

Iked skutocna legenda mala prist az o rok neskor, aj prostredny diel dolarovej trilogie je klasikou zanru, plnou nezabudnutelnych momentov, ktorej sa len skutocne tazko da nieco vycitat. Pri dueloch (hlavne potom ten zaverecny), pri ktorych hra jemna, no zlovestna melodia z vreckovych hodiniek, sa mi stavaju dupkom vsetky chlpy. (10/10) (02.08.2008)