Zabijáci rozkvetlého měsíce

Killers of the Flower Moon jsou víceméně dokonalým filmem, protože exceluje je všech třech sférách: Je obsahově hodnotnej, formálně přesnej i zábavnej. Ani jednu minutu se nebude nudit ten, kdo je schopen tyto kvality nahlížet a umí je rovněž patřičně docenit. Scorsese je natolik soudnej a schopnej, že dokáže po 3,5h udržet zraky těch, kdož nemají problém s pozorností a zachovávají nějakou pokoru ve vztahu k umění, jimž kinematografie je. Za mě ten film tedy dokáže udržet pozornost úplně bez problému navzdory své románové rozložitosti, ale vím, že je to subjektivní posudek: Jiní to stále snésti nemusí navzdory tomu, že Scorsese je se svým hutným, svižným (živelným) a encyklopedickým stylem (typický pro Casino, Goodfellas nebo Vlka z Wall Street) spíše než většina jiných kolegů z branže schopen poutat diváka tím, s jakou lehkostí a stylem mu prezentuje specifika a jevy určitého časoprostoru: Lze si kupříkladu všimnout tematizace dozvuku divokého západu. Pro mě osobně je to jedno z jeho 5 nejlepších děl. Jeho nejnovější počin však je spolu s Taxikářem méně mainstreamový než zbylé 3, které jsem už jmenoval: Důvod tkví v tom, s jakými postavami je divák "nucen" trávit čas: Scorsese nedávno vyřkl, že ve svém díle stále hledá odpovědi na to, jak bychom se k sobě měli chovat nebo proč se k sobě chováme právě tak, jak se chováme. Sleduje to často v kriminálních případech/příbězích, kde se kulminuje drama do krajních možností, což je zkrátka filmově působivé. Zločin ho poutá, protože ho viděl v ulicích. Tento film je jeho další tematizací krvavé kapitoly americké historie. Dále se objevují témata povahových nevydařeností (sklon k násilí, absence morálky, zrady, pokušení) a jejich důsledků (pocitu viny a ztráty, která je bývá patrna v gangsterských příbězích o vrcholu a pádu). Explicitní násilí je po 50 letech v kinematografii už poměrně běžné. Tolerance je vyšší, ale stále se dodržuje jistá etika. V případech, kdy hrdina zabíjí padouchy nebo kdy se padouši zabíjí mezi sebou, je násilí vyobrazováno zábavnostně. V případech, kdy padouši zabíjí/týrají nevinné, je násilí vyobrazeno realističtěji a nepříjemněji, čímž autor dává najevo, že násilí v těchto případech odsuzuje - nikoli oslavuje. Zabijáci jsou snad autorovým nejmoralističtějším filmem, protože dvě hlavní postavy (Leův Ernest Burkhart a De Nirův strýc William King Hale) jsou poměrně nelíbivé: Obzvlášť protagonista příběhu je opovrženíhodný, protože to není zlej ani schopnej člověk: Je to lůzovitej zbabělec, své schopnosti přecenivší omezenec milující alkohol, ženy a peníze - zkrátka přízemnní člověk beze cti. Právě to bohatě stačí k tomu, aby bylo napácháno mnoho zlého! - přesně to se zračí na hlavní postavě příběhu. Scorsese však není monotónní: Nehodlá diváka jen tížit svým (pozoruhodným) moralizováním, nýbrž je schopen měnit tón natolik, že postavy svou pokřiveností občas přechází až do karikatury aneb Halovo nasazování masky dobráckého strýčka a dobrodince ("Jsem nevinný jako novorozeně. Možná ještě nevinnější!"). Těmito směšnými momenty (a není jich málo) je dána i komedie. Někteří konformističní a méně vnímavý diváci však varují, že film postrádá hrdinu nebo alespoň sympatického antihrdinu. Zdá se mi však, že odpudivost protagonistova charakteru je zde více než ospravedlněna tím, jak plastickou postavou Ernest je: Lidé totiž nebývají jen zlý nebo dobří. Mají v sobě jisté kvality, slabosti a tužby, které kulminují v konkrétní rozhodnutí. Ernest svou ženu miloval - stejnou měrou však miloval i peníze a k tomu to byl bezectný zbabělec. Chci tím říci, že budu raději sledovat komplexně napsaného křiváka než strojeně nechybujícího hrdinu. Tvůrci si s tím navíc poradili fakt dobře, když uvážíme, že skutečnému W. Halovi bylo v tu dobu méně, než je nyní DiCapriovi, který hraje Halova synovce, jemuž tehdy bylo kolem pětadvaceti. Mladý muž by mohl být pojat jednodušeji (jako lehce zmanipulovatelný naiva), ale takřka padesátiletý DiCaprio musel postavu pojmou více v sobě samé rozpornou, protože bychom nejspíš těžko věřili tomu, že osmdesátiletému strýčkovi takhle podlehne (povedlo se mu to dokonale a připsal si tak další trefu do černého). Osmdesátiletý De Niro zas může nasazovat směšnou masku dobrotivého staříka. Snad jen Lily Gladstone hraje svou postavu, Mollie, příliš bystrou, aby věděla, o co běží a současně příliš nečinnou. Film je sice natolik imerzivní, že divák nebude mít problém uvěřit, proč si vzala takového mrzkého kojota, ale osobně mi tam chyběly pasáže, kde by se svého manžela snažila osvobodit od vlivu jeho strýčka a popostrčit ho k odvaze. Scénář by takto mohl rozehrávat na diváka zápas o Ernestovo sebeurčení. Ona s ním má však svatou trpělivost, protože má být mezi těmi hyenami morálním majákem a věří mu, páč ji doopravdy miluje (nevěda, že to nestačí), což vede k tomu, že se nechá trochu odsunout stranou (načež setrvává v jedné smutné póze), tudíž si myslím, že by scénář mohl být v určitých ohledech o něco málo vyšperkovanější a vygradovanější. Vysokého potenciálu však dosaženo bylo navzdory tomu, že si scénář nepohrává s divákovo očekávání, co se postavy Ernesta týká! Dívák by přitom mohl očekávat (a možná i trochu očekával, protože takovou archu by protagonista měl v mainstremovějším filmu), kdy se Ernest vzmuží a postaví svému strýci. On však zůstane po celou dobu zavrženíhodným - což není špatně - jen říkám, že tam mohl být více rozvětven tento motiv, který by přidal i Molliině charakteru. V závěru tedy nedojde k nějakému velkému pay off či zvratu. Závěr spíše doznívá, vyjasňují se předchozí události a postavy sklízí, co zasely. V samotném závěru však nevidíme, jak to s postavami skončí, nýbrž se film přepne do jakési rozhlasové hry zábavnou formou mapující předchozí události, v níž se právě dozvíme, jak to s konkrétními postavami dopadlo a jak dožily. Stylově to závěr filmu trochu rozhodí, ale současně je to dost úsporné a sebekritické. Režisér jakoby tím říkal, že si uvědomuje, že jeho zábavný film se také přiživuje na této tragédii, ale současně to ve vhodně zvoleném cameu omlouvá tím, když přečte Molliin dobový nekrolog, v němž nepadlo ani slovo o vraždách. On o tom však svým filmem promlouvá a z různých rozhovorů je vidno, že potomci Osedžů jsou mu vděční za to, že se jejich příběh dostane mezi lidi. Já jsem za to vděčný taky, protože to navzdory bolestivému tématu (dozvuk genocidy) bylo intenzivní, zábavné i esteticky a intelektuálně rozjímavé. Scorsese, Dicaprio i De Niro si do pertfolia připsali další banger. Tarantino se třeba obává, že přetáhne a začne točit sračky, takže to po svém desátém filmu plánuje hodit na hřebík (teda moc nevěřim, že mu to vydrží), ale Scorsese i ve svých osmdesáti letech natočí něco takového. Říká, že je stále tolik pozoruhodných příběhů, ale jemu už nezbývá moc času. Z toho mi je teskno. (21.10.2023) (méně) (více)

Přiznám se, že jsem kvůli délce filmu zvažoval, jestli na něj vůbec vyrazím do kina. Nakonec ano, a nelituji. To co rozhodlo bylo silné téma o amerických indiánech a osoba režiséra. Když jsem po třech a půl hodinách odcházel, cítil jsem se, jako bych přečetl dobře napsanou knihu se silným příběhem. Předmluva tam sice nebyla, Scorsese nás hned vrhne doprostřed dění, ale doslov už tam je a musel jsem se smát, jak to zakončil. Chvíli jsem si říkal jestli se mi režisér nevysmívá, ale pak jsem přemýšlel a možná říká. Předvádím vám knihu, divadlo, film, nezapomeňte na to, přesto však si tímto příběhem chamtivosti a sobeckého buranství museli projít skuteční lidé. Ukazuji vám život a lidi takové jací jsou, toto udělali takto se zachovali, tamto cítili, takové byli následky jejich činů. Postavy vám říkají jaké jsou a když jste pozorní, tak si později všimnete, že se opravdu zachovají podle hodnot, které vyznávají. Když se tu ukáže na malou chvíli postava nějakého zločince, aby krátce zasáhl do děje, vnímáte, jako by to byl skutečný člověk, s životem i mimo záběr. Jsou to malé detaily, když si jich všimnete, jako při čtení knihy, budete odměněni. Pak se na chvíli ten zločinec objeví u soudu a vy vnímáte, že je to plnější postava, než kdekterá hlavní postava v současných blockbusterech. Promiňte, že si opět kopnu do trilogie Hobit, ale zločinec, který zde má jen pár minut na plátně, je plnější a propracovanější postava, než má kterýkoliv trpaslík z Hobita na konci Bitvy pěti armád po osmi hodinách filmu. Čím to je? Skvělý scénář, bravurní režisér, který ví co chce dělat a prosadí si to vědom si vlastních schopností. Nikam nespěchá, zůstává se svými postavami a dává jim čas žít a dýchat. Tento příběh by se různými filmovými zkratkami dal odvyprávět i v devadesáti minutách a byl by to dobrý film, ale utrpěla by právě ta životnost postav, přibližovali by se víc a víc žánrovým postavám, které jsme viděli už v mnoha jiných filmech. Kdežto tady indiánku Mollie jste nemohli vidět jinde, ani jejího muže Ernesta. Když tento film srovnám s dalším podobným velkým filmem tohoto roku natočeným podle skutečných událostí, Oppenheimerem, musím říct, že tam kde Nolan tápe a hledá, chybuje a znovu se vrací a posouvá se dál, Scorsese jako zkušený stařec vše pevně vede podobný klavíristovi hrající nádhernou skladbu. Po skončení jsem šel ze sálu směrem k záchodům a říkám muži spěchajícímu vedle mě stejným směrem, „ta délka byla fakt brutální! Že?“ Kvitoval mi a dodal, že už to málem vzdal, ale vydržel to, kvůli tomu, jak to bylo dobře natočené. Takže pochopím, když někoho odradí délka filmu, protože tři hodiny dvacet je vážně síla. Ale když si pak někdo stěžuje, že tam je málo akce a není to líbivé pro diváka, tak říkám: „Bohu díky za takové režiséry, kteří nepřinášejí líbivé atrakce na zlatém podnose pod nos divákovi, ale vyžadují trochu pozornosti a spolupráce. Kteří nepředpokládají, že divák je jen hloupý konzument. Občas je fajn vypnout mozek a jen se bavit u nějakého výplachového filmu, ale toto není ten případ. Kromě délky už mi vadilo jen záběrování u pár rozhovorů postav natočených líným nekreativním způsobem, jak je bohužel běžné v současných hollywoodských filmech. To už je ale jen mé hnidopišství. Všímám si toho, protože jsem nedávno viděl video na toto téma. Jo, a ještě nesmím zapomenout na křivení huby u DiCapria a De Nira. Proč to Di a De dělali jsem nepochopil a občas to ve mně vyvolávalo uchechtnutí. Pokud máte pro to někdo vážné či vtipné vysvětlení, klidně mi to napište do mé ČSFD pošty. Rád se nechám poučit, protože fakt nevím co to mělo být za herecký projev. Ještě že tu byla Lili Gladstone jako Mollie a Jesse Plemons. Také musím pochválit velkou účast indiánských herců a komparzistů. Scorsese bohužel není indián, přesto celkem dobře zachycuje realitu a povahu severoamerických původních obyvatel. Je vidět, že si nechal radit od jejich zástupců a nedělal chybu mnoha bělochů, kteří ve svých filmech šíří stereotypy o indiánech. Killers of the flower moon je film natočený jako dobře napsaná kniha, to je z mé strany velká pochvala. A s dobře napsanou knihou chcete strávit delší čas. (01.11.2023) (méně) (více)

„Killers of the Flower Moon“ je westernová kriminálna dráma, ktorú napísal a režíroval Martin Scorsese, podľa rovnomennej knihy faktu od Davida Granna. V hlavných úlohách Leonardo DiCaprio, Robert De Niro a Lily Gladstone. Film sa dotýka často prehliadaného kúska americkej histórie tým najlepším možným spôsobom vďaka talentu jeho režiséra a hereckého obsadenia.   Začiatkom 20. rokov 20. storočia objavenie ropy na pôde patriacej indiánskej národnosti Osage zmenil kmeň na niektorých z najbohatších ľudí na svete. Toto náhle získanie bohatstva priťahuje pozornosť bielych obchodníkov, ktorí chcú využiť príležitosť a ukradnúť kmeňu Osage čo najviac. Medzi touto skupinou votrelcov je aj Ernest Burkhart (Leonardo DiCaprio), ktorého po príchode do Oklahomy jeho strýko William King Hale (Robert De Niro) povzbudí, aby sa oženil s členkou Osage ako spôsob zdedenia ich majetku. Ernest sa čoskoro zamiluje a neskôr sa ožení s Mollie (Lily Gladstone), mladou Osage ženou, ktorá má silné väzby na bohatstvo svojej rodiny. Ako belošská okupácia rodnej krajiny pokračuje, členovia kmeňa Osage sú opakovane za záhadných okolností nájdení zavraždení, pričom medzi najvýznamnejšie obete patria niektorí z blízkych Molliiných rodín.   Jednou z mojich obľúbených vecí na filmoch je, že okrem toho, že sú príjemným prostriedkom na zábavu, fungujú aj ako skvelá metóda uchovania. Bez ohľadu na to, či je téma nejasná, ak sa o nej nakrúti film a pustí sa do hlavného prúdu, tak už je nejakým spôsobom natrvalo zachovaná. To je obzvlášť účinné, ak sa filmár domnieva, že ľudia by mali byť upozornení na niečo, na čo by sa inak časom zabudlo, a tým to pomohlo udržať jej aktuálnosť pre širokú verejnosť. Jednou z udalostí, ktoré sa často prehliadajú, sú vraždy indiánov Osage, séria vrážd bohatých členov indiánskeho kmeňa Osage na začiatku 20. storočia. Avšak vďaka filmu Martina Scorseseho „Killers of the Flower Moon“ majú diváci teraz šancu poučiť sa o tejto prehliadanej historickej udalosti vo filme, ktorý poskytuje sofistikovaný, oči otvárajúci pohľad na americké zaobchádzanie s jednou konkrétnou skupinou. ich pôvodného obyvateľstva. Podobne ako väčšina Scorseseho najznámejších diel, aj tento film je koncipovaný ako epická, hĺbková štúdia temnej stránky ľudskej povahy. Sledujeme, ako je kmeň Osage, ktorý žije v harmónii medzi sebou, násilne vrhnutý do pamiatok vonkajšieho sveta potom, čo sa na ich pôde nájde ropa. Napriek obrovskému bohatstvu, ktoré všetci nahromadili, Osage nie sú schopní zadržať veľký príliv bielych ľudí, ktorí sa objavujú a pokúšajú sa ukradnúť všetko, čo im právom patrí. Z tohto dôvodu bola ohrozená šťastná existencia kmeňa, pretože sú vystavení častej diskriminácii, najprv verbálnej a potom fyzickej. Tu vidíme, ako vstupuje do hry zlovestný plán Williama Kinga Halea, kde využije svadbu svojho synovca Ernesta , ako ukradnúť ich bohatstvo, keď na to príde správny čas. To, čo robí túto schému tak zaujímavou na sledovanie, nie je len trpezlivosť potrebná na jej realizáciu, ale aj etické dôsledky, ktoré z nej vyplývajú. Len filmár, akým je Scorsese, môže preskúmať tému ako je táto s takou komplexnosťou a štýlom, ktorý zostáva nadčasový ako kedykoľvek predtým. Okrem toho sú tu naplno vystavené takmer všetky Scorseseho vizuálne ochranné známky ako režiséra, od jeho široko otvorenej kinematografie navrhnutej tak, aby divákov vtiahla do sveta Ameriky 20. rokov, až po jeho kreatívne zarámovanie postáv v zábere s cieľom poskytnúť určitý pohľad na scénu. Jeden konkrétny, ktorý ma zaujal, bol počas rozhovoru medzi Ernestom a Williamom, keď diskutovali o záležitostiach týkajúcich sa Osage. Vidíme dvoch sediacich v temne osvetlenej miestnosti, ako diskutujú o tom, aký typ budúcnosti čaká celý kmeň, pričom Ernest sa rozhodol zostať verný svojej manželke Osage Mollie, zatiaľ čo jeho strýko William pripomína svojmu synovcovi dôležitý dôvod, prečo sa s ňou oženil. Scorsese tu umiestňuje postavy tak, aby vyzerali nemiestne v rámci jedného svetlého bodu v tmavej miestnosti. Temnotu obklopujúcu týchto dvoch možno prirovnať k dokonalej vizuálnej reprezentácii ich skutočných zámerov a domnelý jas zameraný na nich je v skutočnosti metaforou ich poškvrnenej prítomnosti na všetkom, čo Osage doteraz vytvorili. Vzhľadom na rozsah témy a zápletky si film právom zasluhuje dlhé trvanie takmer tri a pol hodiny (spolu 206 minút). Je to preto, že existuje toľko rôznych aspektov, ktoré je potrebné preskúmať s každou z postáv, pretože ich činy a výsledné dôsledky vytvárajú presvedčivý zážitok zo sledovania. Aj keď si osobne myslím, že to urobilo film zaujímavejším na sledovanie, nie som si úplne istý, že to isté možno povedať o náhodných divákoch. Tempo filmu je zámerne pomalé ako prostriedok na vybudovanie napätia vo vzduchu, čo podľa mňa funguje pomerne efektívne a minimálna hudobná partitúra sa používa ako metóda na predvedenie realistickejšieho uhla pohľadu počas scén surových emócií. Inými slovami, toto je film, ktorý si vyžaduje trpezlivosť a pozornú myseľ, z čoho každý, komu sa podarí prejaviť obe tieto cnosti, je veľkou odmenou. V tomto zmysle Scorsese nakrútil film, ktorý sa vo veľkej miere spolieha skôr na atmosféru než na častú akciu väčšiny ostatných hollywoodskych trhákov. Vo svojej šiestej spolupráci s legendárnym režisérom predviedol Leonardo DiCaprio ďalší nezabudnuteľný výkon v úlohe Ernesta Burkharta. To, čo robí DiCapriovu postavu tak zaujímavou, je jeho nerozhodná povaha v tom, že je rozpoltený medzi podporou vlastnej bielej rodiny alebo svojej manželky Osage Mollie. Na jednej strane Ernestova lojalita k jeho rodnej rodine je to, čo ho v prvom rade prinútilo pokračovať v nápade svojho strýka, zatiaľ čo na druhej strane, keď sa skutočne zamiluje do Mollie, nedokáže sa prinútiť ju skoncovať s celým jej kmeňom. DiCaprio tu prejavuje svoju charakteristickú škálu emócií, striedavo medzi silným rodinným mužom a submisívnym slabochom, ktorý plní príkazy svojho strýka, pričom oboje dokáže celkom efektívne. Po spoločnej práci na desiatich filmoch Robert De Niro ustúpi zo svojho obvyklého miesta v hlavnej úlohe Scorseseho a dostane sa do vedľajšej úlohy ako William King Hale, kde je v podstate hlavným antagonistom tohto príbehu. Hale je muž, ktorý je odhodlaný preraziť si cestu k bohatstvu bez ohľadu na to, či si ho skutočne zaslúžil alebo nie. Jeho úmysly sú zlomyseľné a slúžia len na jeho osobný prospech, bez ohľadu na blaho ostatných, dokonca aj jeho synovca. Za jeho najhoršiu povahovú črtu považujem to, že verí, že všetky jeho činy sú odôvodnené tým, čo hovorí Biblia o šírení Božieho slova. Jeho tvrdenie, že Boh chce, aby sa podieľal na genocíde celej rasy ľudí, nie je nič iné ako zlo a demonštruje to na mnohých miestach v celom filme. Takáto rola je ako stvorená pre herca ako Robert De Niro a aký lepší režisér by to mohol svetu ukázať ako Martin Scorsese? Skutočnou dominantou filmu by však musí byť skvelá Lily Gladstone ako Mollie, ktorá je skutočne srdcom a dušou tohto príbehu. Tu je žena, ktorá vo svojom živote zažila toľko bolesti a sŕdc, či už ide o jej vlastné fyzické neduhy alebo náhlu smrť svojich príbuzných. Napriek všetkým týmto ťažkostiam zostáva Mollie neochvejná ako kedykoľvek predtým a rozhodla sa byť milujúcou manželkou svojho manžela a starostlivou matkou svojim malým deťom. Mollie v podstate predstavuje všetky pozitívne hodnoty, ktoré jej kmeň presadzuje, a patrí medzi posledných členov svojej rodiny, ktorí sa úplne nezapredali ideálom bohatého životného štýlu. Toto je pre Gladstone jednoducho kariéra definujúca rolu a určite má potenciál stať sa jedného dňa pozoruhodnou hviezdou. Pre fanúšika americkej histórie a fanúšika Martina Scorseseho predstavuje „Killers of the Flower Moon“ fascinujúci pohľad do toho najlepšieho z oboch svetov. Upozorňuje na často zanedbávaný historický problém prostredníctvom ďalšieho dobre spracovaného filmového prírastku do knižnice obľúbeného filmového veterána. Ako už bolo spomenuté, je pekné vedieť, že tento príbeh bol teraz účinne uchovaný prostredníctvom filmu, čo znamená, že budúce generácie si ho budú môcť spätne pozrieť a dozvedieť sa o hrozných udalostiach, ktoré sa odohrali počas tohto časového obdobia. Veď ako hovorí klasik – kto sa nepoučí z histórie, je odsúdený si ju zopakovať. V našich končinách síce sa príbeh uchytiť nemusí kedže vaščina má americkú kultúru na háku, no už len kvôli skvelej režisérskej legende a vyborných hercov film stojí určite za to. PS: Oceňujem aj zaverečné finále snímku, kde sa už v podstate dozvedáme ako to bolo s hlavnými postavami ďalej a namiesto písaných tituliek na konci čaká trochu odlišné zhrnutie, kde sa predstaví aj samotný režisér a myslím že je to aj prvýkrát v histórii kinematografie čo niekto takýmto spôsobom ukončil film. HODNOTENIE 9/10 (27.11.2023) (méně) (více)