Jules a Jim

Jediná výraznější výtka směřuje na využití vypravěče. To že čte celé pasáže z literární předlohy by problém nebyl ani v nejmenším. Ovšem to, že nám zprostředkovává vše od dějových posunů, pohnutek i pocitů postav již ano. Herci samotní jsou tak někdy až příliš odsunuti na druhou kolej. Také by neuškodilo v některých pasážích ubrat na zkratkovitém tempu a trochu natáhnout stopáž, jelikož takto se vše odehraje strašně narychlo. Přesto dobrý melancholický snímek s nádechem klasické antické tragédie. (29.01.2007)

"Artfilmy" se vyznačují tím, že na jedno zhlédnutí si člověk zpravidla nevytvoří jednoznačný závěr a nosný pocit. Ale i tam, kde k tomu dojde, to velmi často neznamená mnoho. Každé skutečné umělecké dílo obsahuje více hodnotových i ideových potencialit. A divákův věk a vzrůstající životní zkušenost mění i to, co se zejména v mládí zdá být jednou provždy dané. Trojúhelník, jemuž vévodí Jeanne Moreau svou krásou i zběsilou aktivitou svého pojetí svěřené role, je drama. Drama atypického trojúhelníku, které postupně obnažuje velkorysost mládí a jeho přirozeně dané rozevírání směrem k zralosti a dospělosti. Krajinné záběry, detaily kamery do tváří protagonistů, postupné stoupání napětí, to všechno naznačuje a posléze rozevírá pravdu, která se zdá být nečekanou: To ne oba muži, ale žena je tou silou, která určuje podobu vztahu, to ne muži, ale žena, na první pohled vzdělaná, veselá a sebevědomá vybírá pro sebe a tím i pro ostatní, co je a co není ve vztahu určující. A ženina veselost a ráznost se postupně proměňuje v diktát, který je současně jejím útěkem před nezadržitelně nastupujícím středním věkem a povinnostmi mateřství. Závěr filmu je v tomto ohledu symbolický: muž, který se vzepře své někdejší zamilovanosti a je s to říci ne, vyvolává v ženě řetězovou reakci gradujícího zoufalství, které řeší dosavadní paní vztahu pudově a zkratově: sebevraždou a vraždou spíše mužské povahy, která se pro ni stává únikem ze stále těsnější klece konvencí, povinností, ale také skutečné zodpovědnosti. Toto svědectví o odvrácené tváři na venek idylizující morálky doby Truffautových rodičů a prarodičů je odrazovým můstkem k morálnímu posunu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, nejvýraznějí vyjadřovanému odkazem osmašedesátého - tentokrát západoevropského a obecně globálního roku. Vřazenost do ještě hlubšího přediva moderního evropanství, obsažená v některých komentářích k tomuto filmu, jen zesiluje to, co jsem se pokusil popsat a zobecnit. Tím vším je dána cena i bohatost tohoto spíše ranějšího Truffautova "artfilmu". A také je tím ovlivněna kvalita oslovení, určená pozornému, naslouchajícímu divákovi. (20.10.2007)

Láska je andělská mrcha. Snad jediná telenovela v historii kinematografie, kterou lze oslavovat coby výtvor intelektuálního a stylistického umělce, a jeden z mála filmů, který navzdory své lyričnosti představuje širší podstatu lásky a přátelství věrohodně, zároveň vesele (první polovina ve znamení dravého střihu a pomíjivých milostných eskapád) i tajemně až tragicky (pomalé tempo v druhé polovině, delší dialogy a sílící přítomnost citu, který nemůže být opětován). Hlavní ženská postava mě sice těžce iritovala a monolog vypravěče možná zbytečně prozrazoval i to, na co by bohatě stačili herci a Truffaut s Coutardem, ale přesto jsem zvědavě očekával každý další zvrat a s napětím vyhlížel finále, které nezklamalo a celou vztahovou mozaiku uzavřelo do důmyslně poetického rámu. A především, i to na oko hloupé jednání mužských protagonistů se dá pochopit, máte-li v životě svou vysněnou a ideální ženu, nic vás zkrátka neodradí, toho jsem si (bohužel?) vědom... 85% (03.02.2016)

Nečekal jsem to. Ale po půl hodině me film vtáhl do sebe, a já jím proplul až do konce s podivným pocitem u srdce. Možná to bylo zvláštním večerním rozpoložením, ale tenhle film se v danou chvíli zalíbil a musím Truffauta pochválit. Jen občas mi občas vadila ta rozklepaná kamera, která ovšem jindy brilantně zobrazovala plynutí šasu svým otáčením o 360°. (09.04.2007)

Není to tak silné a tak zajímavé, jak by to chtělo (a mělo) být, ale jinak jsem spokojený. Sofistikovanější romantický příběh (který i bez psychologie postav drží dostatečně pohromadě) vyčnívající především svojí nápaditou filmařskou stránkou, díky které je Jules a Jim jedním z nejstěžejnějších filmů francouzské nové vlny, je na celém filmu rozhodně tím nejlepším a i mě zde spousta scén dokázala svojí stylizací opravdu dost zaujmout. A i když to stojí hlavně na formě, neměl jsem pocit, že by ten obsah tolik přebíjela, takže nemám problém ani v tomhle směru. A celkem se mi líbilo i to použití voiceoverů, které tu naštěstí má smysl a skoro vůbec nekomentují události probíhající jasně i v obraze (jako to dělá Bresson). Akorát jsem měl pocit, že jich tam stejně bylo krapet příliš a o něco víc než dialogů, což tomu lehce ubíralo na funkčnosti. Ale jinak je to opravdu dobrý film, jen mým favoritem v rámci Truffautovy tvorby opravdu nebude. Nebo aspoň ne teď. Slabé 4* (22.05.2022)