Dým bramborové natě

Podzimní melancholií prodchnutá psychologická sonda do duše opuštěného lékaře Meluzína, který ani daleko na venkově nemůže nalézt svůj klid. Lidé kolem něj totiž pozbývají vědomí ceny života. Meluzína ztvárnil s náznakem samoty v očích, patrně vycházející z jeho vlastní osobní zkušenosti, excelentní Rudolf Hrušínský (tehdy bohužel v politické nemilosti). Velký estét českého filmu František Vláčil je zde stylisticky docela odlišný, než jak jsme ho znali v dílech z let šedesátých. Přesto není pochyb, že ze svého režijního mistrovství ani přes neblahé časy normalizace a narůstající závislost na alkoholu nic neztratil. (19.04.2024)

Něčeho jsem se dotknul, a nevím čeho. V období normalizace, a zvláště v sedmdesátých letech, československá kinematografie připomínala daleko více úhor než cokoli jiného. Ale životadárné výjimky nalezneme i v tomto nelehkém období; právem mezi ně patří i DÝM. František Vláčil, tvůrce proslavený Markétou Lazarovou, zde vystavěl komorní portrét kdysi prominentního lékaře, jenž rezignoval na svou kariéru a odešel na venkov. V kaleidoskopu standardního venkovského života zaujme asi nejvýrazněji sytá kresba často zprimitivnělých vztahů mezi lidmi, plných lhostejnosti či dokonce zášti. Poznáváme, jak mechanicky vykonávaná práce vede k otupění, jak i nejbližším příbuzným chybí soucit, jak se prosazuje prospěchářství. Odpovídá tomu i vizuální ztvárnění, architektonicky i v barevném pojednání záměrně strohé. Kameraman František Uldrich podzimní scenérie ještě zalévá slunečními paprsky, z nichž ovšem nesálá už žádné teplo; zbaveny přívětivosti připomínají stejně vychladlé nitro tamních obyvatel. Vláčil s pochopením, ale přitom v sytých konturách postihuje své zdrsnělé i trpící hrdiny, nelze proto neocenit přesné vykroužení vedlejších figur, včetně svérázného hrobníka (skvělý Václav Lohniský); snad jedině nesměle naznačený milostný motiv poněkud zaskřípe ve svém ztvárnění. Ovšem nad vším sebejistě vládne filmem na několik let nedobrovolně "odložený" Rudolf Hrušínský. Dokonale vystihl zachmuřeně rozvážné jednání i chůzi, původně sice předurčené vrozenou srdeční vadou, mezitím povýšené k ústřednímu charakterizačnímu rysu. Meluzín je člověk uvážlivý, zdánlivě nepřístupný jakýmkoli emocím, ale přitom nesmírně citlivý a chápavý; Hrušínský zde dospívá k obdivuhodné minimalizaci výrazových prostředků, vystačí s mírně shrbenou postavou, nehnutým obličejem a monotónně ztišenou, ba suchopárnou mluvou, která se však znenadání vytočí k nesmlouvavé naléhavosti, kdy i matný zrak se náhle projasní. Postihuje, jak za zdánlivou Meluzínovou neprůbojností a smířlivostí se tají nesmírné odhodlání prosadit to, co je podle jeho svědomí nejlepší. Hrušínského návrat můžeme tudíž považovat za ohromující, za důkaz mimořádného hereckého umění, naštěstí ještě několikrát v budoucnu zužitkovaného. (06.10.2013)

Komorni film s bravurne vykreslenymi a zahranymi postavy - mezi nimiz doopravdy R. Hrusinsky vycniva jako supernova mezi stolnimi lampickami. Jeho posmutnely doktor s zivotnim nadhledem se nezaryje do pameti nejakou jednou vyraznou scenou, ale zanecha vzpominku na kvalitni filmovy zazitek celou svou komplexnosti. (05.01.2004)

Doktor Meluzin hledá sám sebe, vrací se ke kořenům a pohodlný život primáře mění za doktorské harcování mezi obyvateli venkova. Postupně si získává jejich důvěru, mění některé osudy, zaplétá se do složitých vztahů. Navzdory tématu nejde o hřejivý, pohodový snímek, jak jsem původně čekala (než se ozvaly první tóny hudby;-)) - důvodů k úsměvu se najde jen málo. Atmosféra filmu je převážně chmurná, melancholická až depresivní a to je také jediný důvod, proč tomuhle jinak kvalitnímu psychodramatu nedám čtyři hvězdičky. Zkrátka bych přivítala více vesnické poetiky a méně deprimující temnoty. Hereckým výkonům nelze nic vytknout, což při té plejádě více či méně slavných jmen není žádným překvapením. Dobrý, moudrý, nicméně ne zrovna příjemný film - vhodný k vyvolání chandry, na duši nezahřeje. Potěšilo minimum obvykle všudypřítomné socialistické propagandy. 69% (25.01.2010)

Krásná, zajímavá postava MUDr. Meluzína je po nadějném začátku bohužel rozmělněna. Čekal jsem, jak se bude vyrovnávat s novým i starým životem, místo toho mám možnost pouze sledovat, jak správňácky řeší příhody průměrného, rádoby psychologického scénáře, „teple lidského“ až k znechucení. Autor předlohy Bohumil Říha asi zrovna psycholog nebyl. Má to být ze života, ale postavy a situace jsou vesměs neživé, schématické, vytržené z reality. (Vrcholem je zpátečnická, primitivně zlá herdek statkářka jako správně zaostalý protipokrokový (dálnice) živel.) Nechybějí zajímavé motivy, úvody jednotlivých „záležitostí“ na mě působily silně, ale pak to vždy vyznělo hluše. Říhovu předlohu ovšem neznám a ať jsou její kvality jakékoli, tady jsou vinni autoři adaptace. Od Vláčila bych čekal víc. Přesto mu patří uznání za vizuálně a náladově pěkné dílo, kterému jistou hloubku přece jen nelze upřít. Celé to ovšem stojí na excelentním Hrušínském, jehož doktor Meluzín je skutečně impozantní postavou. (Vnucuje se mi označení „český Rudovous“, ačkoli to samozřejmě velmi kulhá.) I ostatní hrají velmi dobře. Suma sumárum známkuji třemi hvězdičkami. Ovšem, jak tady podotýká Radek99, v těžce normalizačním roce 1976 jde o nadprůměrný film. Radkovu komentáři také děkuji za některé vynikající postřehy toho, co je na filmu pěkného. Bohužel, ten střed, na kterém by to mělo viset – totiž Meluzínovo nitro – tam prostě chybí. (03.03.2011)