StaryMech

K tomu, abych zvážil výjimečnost "Ztracenců", mi chybí dostatečná znalost naší filmové tvorby poloviny padesátých let - jen odhaduji, nakolik svoji dobu (na daném místě) přinejmenším po formální stránce předběhli. Musím ale přiznat : v něčem mě tato neprávem zapadnuvší, jistě nadprůměrná obžaloba války zklamala. Mnohého je tu na můj vkus přes míru : modelovosti narůzno řezaných mužských typů, jevištního projevu některých z nich, vybraně jadrného jazyka předků, líbivé "dobové" hudby... a na prvním místě dobového "světonázoru". Okřídlené "Mír chýším, válku palácům !" považuji za přiměřeně básnické vyjádření nezpochybnitelného nadčasového postoje ; v Makovcově snímku je pohříchu provází pachuť dobové fráze, jinak řečeno razítko moci - ukazuje se nám svět, kde takzvaný lid, zdravé jádro národa, střeží hodnoty pošlapané jezovity a Prajzy... Nenacházím ve filmu, co jsem od této údajné perly čekal : přesah povoleného myšlení, ochotu dovést realismus do důsledků - anebo sáhnout k riskantnější stylizaci. Do Michalovy a Bočanovy "Cti a slávy" je v roce 1956 halt ještě daleko, můžeme být rádi za Jiráska v balení na nadnárodní úrovni.

Podle jistého kritika se o výjimečnost "Ameriko, Ameriko" nezasloužil ani tak autor románové předlohy/scénárista/režisér nebo hlavní představitel jako spíš četné řecké, turecké a arménské tváře, krajina kolem nich a kameraman, který to vše nasnímal. Měl jsem podobný pocit - ovšem nebýt Kazana, neměl bych žádný. Jeho výpravné dílo zachycuje kousíček dějin Starého světa a proměnu jedince živeného (a sešněrovaného) tradicemi v Amerikána. Cena, kterou režisérův strýc musel za lepší živobytí zaplatit, se některým z nás může zdát příliš vysoká, ale Kazan svůj v závěru proamerický postoj přesvědčivě opřel o samotný příběh ; ačkoli s Freudem a řadou dalších sdílím názor, že Spojené státy jsou dějinným omylem, netroufal bych si o tom poučovat zmíněného strýčka. Ostatně Kazan už v předchozích filmech vyjádřil, co si myslí o americkém snu. A jak už vlastně bylo řečeno : nebýt víry Stavrose Topuzoglua, nemohli bychom se dnes v Česku - krajině luzné přírody, hypermarketů a v poslední době i sprejem vyvedených hesel "Stop imigrantům !" dívat na filmy tak lidské a potřebné, jako je tenhle.

Prvních pár minut se nestačím divit : co to tropí ten člověk za kamerou ? A ten komentář ... Pak se obraz trochu zklidní, a jak film pokračuje, přibývá pěkných cirkusových výstupů a čím dál ošklivějších dialogů. Brynychův kříženec socrealistické obrany hranic českých a ponurého existenciálního dramatu má silnou atmosféru, silného tragického hrdinu mletého dějinami a pár tragikomických figurek kolem něho, vypouštějících z úst politováníhodné řeči (ta matka, probůh !). Sehnul se tu režisér, nebo šel proti proudu ? Neznám zázemí díla, a tak si neumím odpovědět. Zůstává pocit, že by stačilo přetočit závěr a film by se vymkl z prostoru, v němž trapně uvízl. Někdo "zradí vlast" a skončí jako klaun - jenže klaunovy názory mívají lecos do sebe.

Střídmé titulky na režné tkanině ohlašují starého Mistra, jednoho z nemnoha, kterým bylo dáno umět se zjednodušit. Už první záběr - pobřežní krajinka, vlastně zátiší s lahví a majákem - působí jako léčivé kouzlo. Idyla ovšem klame : ony dva symboly spolu s dalšími, kupříkladu cigaretami (ve filmu se kouří ostošest, bez rozdílu pohlaví) nás uvádějí do světa mužovlády, kde příroda čím dál víc ustupuje geometrii měst a kolejí a kde čím dál víc platí, že "jedinou jistotou je změna". Ozuova smutnoveselohra, která má v sobě něco z Čechova nebo našeho Šrámka, směřuje od rozmarného léta k tesknému podzimu ; přemítá se o stárnutí a překážkách, které člověk věčně klade bližním i sobě samému. Doslovný překlad názvu : "Okřehek" - neboli volněji "Chmýří ve větru". Podnětné příspěvky : KRISTUSAZAPAD a DOUTAS.

Tenhle sborem opěvovaný gangsterský "epos" (viděl jsem spíš něco jako bezhumornou parodii opery prošedší rukama střihače se slabostí pro postmoderní rozklad) bych ocenil pravděpodobně víc, kdybych poslední třetinu nestrávil zaháněním otázky, jak dlouho ještě budu vystaven oněm výronům mužskému sentimentu a hudební marmeládě, která je měla umocňovat. Dovolím si docela osobní doušku k rozsahu díla : tvůrce by měl mít opravdu dobrý důvod k tomu, že po divákovi požaduje čtyři hodiny pozornosti. Takový důvod se mi vejde do umělecké vize, nikoli do výroby (sebekvalitnějšího) zábavního zboží.   P.S. 2023: Tři hvězdičky jsou až moc.

Roztomilá dílka (i) pro děti z let 1993-95, najmě "Kipling ml." a seriál o Karovi a Pijobuptovi, se mi líbila víc než "Venkovský lékař" a další drobnosti pro dospělé, často drsně černohumorné, překypující nadreálnými vztahy a proměnami v duchu Topora nebo Švankmajera. Všechna díla - viděl jsem jich patnáct na jediném pěkně vypraveném DVD - pojednávají o lidech, zvířatech a jiných podivuhodných bytostech formou osobitou, básnivou a (místy možná samoúčelně ?) hravou. Výrazným prvkem autorova slohu je omezení textu ve prospěch výtvarné a hudební složky (obojí na vynikající úrovni a ve vzácném souladu).

Jak už někdo napsal, životopis asi ano, film ne. Dodávám : včetně Morriconeho hudby.

Jeden ze zahraničních recenzentů postihl tuto málo vzrušivou honbu za podmořským pokladem jako dvouhodinovou soutěž mokrých triček a hned vyhlásil jasného vítěze : je jím Jacqueline Bisset ! Jsem pro : ty zelené oči ... a ňadra ... s Bermudami okolo ....

Horní patro českého filmu na počátku tisíciletí : Dobří herci. Šikovný štáb. Dojemné okamžiky. Okamžiky, kdy se divák může cítit osloven / potrefen. Zbytek budí rozpaky. Nedokážu odhadnout, nakolik je "Štěstí" dílem poctivým, zdařilým a záslužným a nakolik (cituji :) "agresivně humanistickým" kýčem. Slámův pohled na fajn lidi na dně (příznačně mezi vraky aut a vodním ptactvem ve stínu elektrárenských věží a paneláků), kterým je - snad - souzeno nakonec po zásluze dojít něčeho jako štěstí, hrdiny příběhu bezpochyby romantizuje a ve své tezovitosti upadá do nechtěných karikatur. Herci jdou režisérovi na ruku : čistý bloud Toník v podání Pavla Lišky už zavání citovým vyděračstvím, zvlášť tváří v tvář Dáše Ani Geislerové. Rád bych se přidal k některým zdejším hlasům, jichž si vážím, a film vychválil, jenomže k mnohému z toho, co napsal třeba TETSUO nebo BLUNTMAN, tíhnu asi víc.

První třetina filmu - vzpomínky titulní postavy - působí tak trochu jako Němcové "Babička", odehrávající se v lovištích Šajenů a Vran. Rozcitlivělost vyprávění je přibrzďována realismem detailů každodenního života (mimo jiné se v celém snímku mluví výhradně domorodými nářečími) a nadprůměrně odvedených akčních scén. Pak ale tvůrci opustí svět v starcově hlavě a realismu (včetně humoru) přibude - třebaže zpod povrchu dál prosvítají ozvěny lidových zkazek. Mimořádnost této indiánky pro celou rodinu spočívá nejen v důsledně humanistickém ladění a prostotě (čili hodnotách, na něž prý režisér, někdejší mormonský misionář, klade důraz), nýbrž i ve vysoké výtvarné úrovni a v tom, že se divákovi nepodbízí protiklad ušlechtilého divocha a zkažené, rozpínavé bledé tváře - ta a s ní společenská kritika mají vstup do příběhu zakázán. (V hlavní roli ovšem již nemocného Náčelníka Dana George zastoupil čistokrevný Angličan Trevor Howard.) Podobně mohlo dopadnout třeba i "Apocalypto", kdyby ho nenapsal a nerežíroval hlupák. K nominaci Merrillova snímku na oskárka nedošlo údajně jen proto, že vzhledem k nutnosti podtitulků by musel být zařazen do kategorie filmů zahraničních, kam svá díla může nominovat jen cizina. Dodatek 2022: Propánakrále, kam jsem to dal oči, když jsem sem před sedmi lety sázel čtyři hvězdičky? Tři jsou ažaž.