StaryMech

"Válečný vůz" nabízí v rámci nepříliš časté směsice westernu o pomstě, lupičského dramatu a veselohry sérii chlapských skutků a legrácek dvou sympatických bledých darebů v zemi zaostalých domorodců a jejich povolných žen. Smíříme-li se s takovým rozvrhem a se skutečností, že dílo slouží především hýčkání ega obou už zvrásněných hvězd (když se poprvé zjevil panák, z jehož černé kožené košile jako z kondomu vyčnívala hlava Kirka Douglase, měl jsem sto chutí odložit pokračování na neurčito), dostane se nám vcelku svěží akce i svěžích hovorů pod pohlednými širokoúhlými horami, rozmanitých (parodických ?) skoků na koně a závěru, který neurazí.

Co mohlo být stejně osobitou jako závažnou výpovědí o našem světě ve slupce antiutopie, tvůrci přeložili do prostoduchého, děravého a jako onen titulní sněhoborec dlouhého sledu zbytečného násilí, gilliamovských karikatur a okázalých kulis Ondřeje Nekvasila. (Podobně přímočarou akční cestou, ovšem s větší zdrženlivostí a větším zdarem se před lety dal Cuarón v "Dětech lidí".) Kdybychom zmíněné "bonusy" z díla vymetli, nezbylo by vůbec nic - leda pár myšlenkových drobtů po klasicích a medvěd v posledním záběru, pokud ho ovšem režisér mínil jako medvěda, ne jako symbol / citát. Douška : Zas jednou musím smeknout před VERBALovými anarchotlachy, jakkoli se s jeho hodnocením a některými postoji neztotožňuji.

Režisérovi očividně záleželo na tom, aby nezanedbal výtvarnou stránku díla - jeho největší chloubu. Točilo se v terénu - nejen ve Veroně, ale i v Benátkách, Sieně a dalších (mnou nezjištěných) městech ; interiéry mají připomenout díla mistrů raně renesanční malby. Na tomto dojmu se podílejí i kostýmy Leonor Fini, ve srovnání s přízračnými barbínami na jejích surrealistických obrazech nečekaně krotké, střízlivé sestavy rudé a zelené, černé, purpurové... A ještě za něco si film zaslouží pochválit : jak se blíží k závěru, je čím dál lepší.

Mezi autory asi tuctu přečtených recenzí jsem našel jedinou spřízněnou duši, jíž také připadlo, že Mira Nair, indická dokumentaristka usedlá v USA, chtěla natočit drsný, syrový film, ale neměla na to žaludek. Naturalistické umění, které chápu jako umění vzbuzovat v obecenstvu odpor, soucit a hněv na stav věcí, má dlouhou tradici, v níž něžnému pohlaví "dějiny" (to jest chlapi u kormidla) nedaly vyniknout ; tak i tvůrci působivých hraných svědectví o útrapách dětí ulice byli pokud vím vesměs muži : namátkou de Sica, Buňuel, Babenco, Meirelles.... Během "Salaam Bombay !" jsem měl co chvíli dojem, že autorka zanedbává vyprávěcí rovinu, nebo ji prostě nezvládá, nedokáže ji přesvědčivě propojit s rovinou dokumentární. Staré známé věci se odehrávaly bez překvapení, neřkuli katarze v dohledu, hudba často jako z jiného filmu podrážela nohy poctivé studii lidského údělu. Před čím mi nezbylo než ztichnout : Bombaj a její lid.

Co jsem se zamlada nasmál při téhle prosté, milé veselohře z proklatě vážné země koní, pistolníků a písmen se zdobnými patkami ! Dnes už nevím čemu, důvodů k úsměvu je však pořád dost - zvlášť když zavání satirou (jako třeba děvče, které střílí, jen aby zabilo). Z vesměs účinných herců mě nejvíc baví Jack Elam ; Joan Hackett je zároveň pěkná i legrační a James Garner v titulní úloze nenucený.

Od nezvyklého prvního záběru po spádné poslední dějství v nevadské poušti sevřený a svíravý vzrušoun, který zpochybňuje vzorečky a divákům nenabízí žádná cukrátka : jistý kritik jej shledal nejznepokojivějším z klasických černofilmů. Losey ho natočil pár měsíců předtím, než ze své a McCarthyho vlasti nadobro odešel ; scénář napsal další nežádoucí Dalton Trumbo (do titulků se nedostal, zato poskytl hlas neviditelné postavě manžela-diskžokeje) pod jménem Huga Butlera, octnuvším se zakrátko jakbysmet na černé listině ; spolu s "S.P. Eaglem" neboli Samem Spiegelem film produkoval v titulcích rovněž neuvedený John Huston, jenž rok nato vyměnil ovzduší Výborem kádrovaného Hollywoodu za irské větrno. Asistent režie : Robert Aldrich.

Údajným taťkou japonských strašounů i amerických prořezávek je myšlenkově chudý, hystericky zahraný, výstředně nasnímaný (barevné a světelné efekty, úhly záběru v rozmezí od zajímavých po křečovité) a ledabyle sestříhaný morytát o vládě utrpení a smrti na zemi i pod ní. Kritikou chválená poslední třetina - hotový Věčný pekelný žalář s dantovskými zátišími - je buddhistický kýč převedený do jazyka (post)moderního "uměleckého" kýče, víc než půlhodinová psychedelická nuda s okamžiky, které by si zasloužily náležet do lepšího filmu. Z místních příspěvků stojí za přečtení jen LAVRANův.

Vysoký stupeň tematické závažnosti a herecké výkony podle mě nejsou s to unést dramaturgicky ploché, rytmus postrádající dílo. Robbins do hlavních rolí obsadil bezpochyby výborné herce, ale (jeho tehdejší družka) Susan Sarandon dostala za úkol hrát rozpadavý slepenec ze života a klišé a jsou chvíle, kdy i Sean Penn působí jako oběť filmařské zvůle. S nelibostí jsem vnímal rozpor mezi snahou vyhnout se běžné hollywoodské černobílosti a nesmlouvavým, až kazatelským přístupem k tématu ; nemohl jsem se zbavit dojmu, že tvůrci vynaložili mnohem víc úsilí na to, aby mě dojali, než aby mě podněcovali k hledání odpovědí. Nakonec jeden zahraniční postřeh : film, který pranýřuje trest smrti, vlastně vyznívá jako jeho obhajoba - vždyť nebýt hrozby, že přijde o krk, viník by nejspíš nikdy nedospěl k pokání.

Ruiz, ta postmoderní Šeherezáda všemi mastmi mazaná, si - jak sám řekl - posloužil Coleridgeovou "Písní o starém námořníku", Remarqueovou "Nocí v Lisabonu", přimíchal trochu Pierra MacOrlana, komiksu ve stylu Miltona Caniffa (odsud převzaté clonění velké části zorného pole předmětem v popředí mimochodem kritici před lety vyčetli Furieho "Grošákovi" jako samoúčelnou schválnost).... Výsledný tvar je ovšem ryzí Ruiz, snový, svůdný na pohled a vzpírající se hladkému výkladu. Kino starých časů, už tehdy pro nemnohé.

Na začátku stála zakázka francouzské televize - dokument o filosofovi/spisovateli/překladateli/výtvarném umělci Pierru Klossowském, bratru slavnějšího malíře Balthuse ; na konci skalní kumštkino, svévolná, těžko uchopitelná filmová esej, "experimentální detektivka", u níž jsem si v žádném okamžiku nebyl jist, nač se dívám a co se ode mě jako diváka očekává. Usmívá se tu režisér nad bezbřehostí rozumového pitvání výtvarných děl, nebo je jím uhranut ? Zkoumá podstatu nápodoby skutečnosti obecně ? Je to, co vidíme a slyšíme, jen hrou obrazů, za niž nedohlédneme ? Anebo tam spatříme každý něco jiného ? O Klossowském jsem se v "Hypotéze o ukradeném obrazu" pravda nedověděl o nic víc než o čemkoli jiném, ale má-li člověk za průvodce Ruize a Viernyho, procházka postmoderním bludištěm daleko od hlučícího davu ho sotva může nudit. Na všední kino mě upomněl jen Jean Reno v jedné z němých rolí.