StaryMech

Zatímco ve starším opěvovaném "Generálovi" (kupříkladu Orsonu Wellesovi připadal jako "největší komedie všech dob, největší film o občanské válce všech dob, a možná největší film všech dob") nevidím o moc víc než výborně natočenou, leč ve svém rozsahu nudnou sestavu šprýmovných pohybů strojů a lidí sem a tam po kolejích a "Vysokou" bych úhrnem zhodnotil jako vleklou hodinu pobíhání a padání ozlomkrk (skok o tyči do pokoje milované je prý okamžikem, kdy se B.K. nechal poprvé a naposled zastoupit, a to olympionikem Leem Barnesem), režisérovo poslední nezávislé dílo "Plavčík na sladké vodě" představuje svého tvůrce ve formě blízké jeho raným vrcholům. Tělesná zdatnost hrdiny bere dech, neurvalé tatisko má chvíle, kdy působí velmi roztomile, a finále ve větru překoná vše, co předcházelo.

O osobním kouzlu a výjimečných schopnostech drobečka s tváří cizokrajného dědice trůnu a tělem kočky nemůže být sporu, jen mě trochu mrzí neměnná amerikánská osnova jeho děl. Úspěchu se pravda holduje i v pohádkách o hloupém Honzovi, nicméně Keaton se mohl opřít ještě o jinou větev tradice, představovanou takovým Twainem nebo Biercem, a přitvrdit v satirické rovině. To by v případě jeho vysoce ceněného druhého filmu "Naše pohostinnost" znamenalo podtrhnout jádro místy absurdní grotesky - totiž kritiku pokrytectví a nesnášenlivosti navrch zbožného křesťanstva. I tak je ale nač se dívat. Skok pro milou do vodopádu rovná se jeden z velkých okamžiků světového filmu a na akční finále o několika kapitolách mohli navazovat mimo jiné i všemožní robopoldové a terminátoři. Role v "Naší pohostinnosti" se dostalo i režisérově manželce, malému synovi a otci Joeovi (železničář ovládající karate) ; lokomotiva je prý kopií původní Stephensonovy Rakety.

Mnozí kritici pokládají "Sherlocka mladšího" za jeden z vrcholů Keatonovy tvorby a/nebo jeho nejpůvabnější dílo. Nápaditost tohoto snímku, v řadě režisérových nezávislých výtvorů třetího, si nezadá s tělesnými výkony hlavního představitele. Obecná shoda panuje co se týče vrcholu : je jím hrdinův sen, v němž "skutečnost" prolne do promítaného filmu a naopak fikce vyhřezne do "skutečnosti". Z ovlivněných bývá nejčastěji zmiňován Woody Allen ("Purpurová růže z Káhiry"), na Marczewského (o pár let mladší "Útěk z kina Svoboda") se šmahem zapomíná. Další návrhy : "Kdo chce zabít Jessii", "Muž z Acapulca"....

Od mládí mám slabost pro ruskou kulturu a určité pasáže Rachmaninovových "Nešporů" mně - v oblasti duchovní hudby nic než příležitostného spotřebitele - spolehlivě přivádějí do stavu mezního citového vytržení. Ani jim, ani nefalšovaným dějištím se však nepodařilo vtáhnout mě do "Anny Kareninové", jak ji do svého herbáře vylisoval Bernard Rose. Pokládám za režisérovu, nikoli svoji ostudu, že se mi jeho krvák "Candyman" líbil víc než tahle bezkrevná nuda.

Po stránce technické a krvemilné značně pokročilý potomek vědeckofantastických béček 50. let na mě nedělá dojem díla fašistického, za něž jej označili někteří kritici ; je docela dobře možné, že režisér chtěl být (po svém, to znamená cynicky) antifašistický, a zároveň řádně vydělat. Říká se tomu sezení na dvou židlích a filmu to neprospělo. Nakonec jsem potlačil chuť třetí hvězdičkou ocenit okamžiky, kdy tvůrci mladému diváku ukazují, jak může dopadnout jedinec s bělostným chrupem v asertivně opálené tváři, za níž leží mozek současně vymývaný a huštěný hotovým světonázorem a děsem z jinakého. Že se zde oslovuje převážně, ale nejen americká mládež určitého dějinného období, je nabíledni : LIMA po právu a záslužně zmiňuje (mimo jiné) "amerického brouka". Dnes jsou šlágrem muslimové.

Něco jako jinotajná lekce z učebnice lásky a úcty k životu a zároveň poklona stověžaté Praze. Režisér si dal náramně záležet na tom, aby si divák nespletl jeho dílo s filmovou konfekcí. Útočí na naše smysly leckdy těžkotonážními, sebevážnými ozvěnami domácí i zahraniční avantgardy, kamera zabírá skutečnost z rozmanitých, většinou nelidských úhlů, symbol stíhá symbol, Liškova hudba nás poučuje , že se něco děje, když se nic neděje, a ob tu chvíli nám uštědří herdu, jako že se děje něco mimořádného. Důležitou úlohu hraje v příběhu umělec a jeho dílo. Natočeno ještě před (mně milejším) Uherovým "Slnkem v sieti".

Hezky to napsal SPORTOVEC ! - tak hezky, že jsem svůj čerstvý příspěvek seškrtal na třetinu, a i tu jsem si nakonec mohl odpustit. Soudě podle tří děl, která jsem doposud zhlédl, Vošmik věřil tomu, co dělal, a dělal to jako málokdo před ním i po něm. Dnes jeho obraz dětského ráje na zemi, ukotveného v tradičních (spíš než "budovatelských") hodnotách působí jako balzám na duše lisované obrazově-zvukovou kulisou v chroustárnách kukuřice. Že by většina dětí 21. století o takovou léčbu nestála, svědčí v neprospěch nikoli Vošmika a Hofmana, nýbrž 21. století. Jako dílo výchovné "Honzíkova cesta" nemá chybu. Nevadí mi ani výstup s koníkem : myšlenka, že něco patří všem a kdokoli si to může půjčit pro vlastní potřebu, mě jednak nepopuzuje, jednak se jak známo nezrodila za stalinismu. Být dítětem, dal bych filmu čtyři nebo pět hvězdiček.

Režisér, očividně sladěný s vnitřním světem autora předlohy/scénáře, natočil film o dětech a dospělých pro děti a dospělé, jakých máme dodnes poskrovnu, a navíc nám i budoucím zachoval hezky nasnímanou Prahu roku 1958. Slabiny shledávám v rytmu a hudebním doprovodu.

Černowestern se závany antické tragédie a psychoanalýzy. Nad příběhem s jeho zvraty mi občas bylo kroutit hlavou, ale obrazy Jamese Wonga Howea krásně temně žhnou a Steinerova hudba (vzpomněl si na ni Williams v "Čelistech" a snad i Herrmann v "Marnie" ?) střídavě pádí a plíží se s vzácnou účinností.

Úvod podle osnovy divočina ve všech barvách podzimu - náladová flétna - sličná domorodka - mrzutý medvěd - zálesák na dostřel nevěstí nic dobrého, jak se ukáže nejen pro diváka. Dvakrát jsem se pokoušel najít v "Posvátné půdě" zalíbení, vyrovnal se i s tím, že v celku i leckterém detailu kopíruje Pollackova "Jeremiáše Johnsona", jenomže všechno na tomhle filmu dobré vůle působí tak nějak lacině, počínaje výběrem a vyšňořením "indiánských" herců a konče hudební kulisou....