Jeoffrey

Povedené melodrama plné emocí a nejrůznějších vztahů, které umí diváka i trochu vyděsit. Většinou zde vše sice probíhá ve velmi milé a příjemné atmosféře (která dokáže diváka někdy až mile ukolébat), o to víc však pak zapůsobí ty momenty, kdy se něco pokazí, kdy příběh najednou zvážní. Zasazení do světa, kde vedle sebe žijí lidé a nejrůznější japonské nadpřirozené (folklórní) bytosti, je také hodně zajímavé, dává to tomu dramatu a vztahům mezi charaktery další rozměry, kdy se zde například můžou řešit věci jako rozdílná doba dožití mezi člověkem a jókaiem a co to pro oba druhy znamená, a i jiná podobná témata související s nadpřirozenem. Překvapily mě tu i ty různé vesmíry / reality, a jak na sebe působí (a co třeba jsou zdejší démoni / Oni), zkrátka, že je dost možné, že jedna z paralelních realit v tomto anime je asi i náš normální svět. V rámci worldbuildingu zde byla zkrátka spousta povedených nápadů, u některých jsem si sice nebyl příliš jistý, že by mohly reálně fungovat, ale součásti toho všeho je i určitá magie, takže dokážu s klidem přivřít oči. Navíc spousta té mystiky má také svoje pravidla, která nám seriál představuje (a která jsou většinou opět založená na japonském folklóru a literatuře) a kterých se drží. Co se postav týká, je jich zde spousta, většinu dokážeme docela dobře poznat (ale i rozpoznat, jsou často dost unikátní), přeci jen vše se tu z velké míry točí právě kolem nich a jejich vzájemných interakcí. Postavy jsou však (v souladu s melodramatickým žánrem) poměrně černo-bílé, ovšem jistou hloubku jim zde dávají jejich niterné starosti a problémy které musí v rámci příběhu řešit. Animace se mi také líbila, má svůj vlastní styl a celou dobu si konzistentně drží solidní kvalitu. Tonari no jókai-san se mi tedy celkově líbilo, dokázalo mi prodat jak svou atmosféru, tak i u mě vyvolat pár emocí = je to prostě povedené melodrama, sice nic vysloveně nezapomenutelného (i když hodně originální), ale na 7,4/10 za mě má.

Za mě je tahle „Nová Brána“ docela průměrný isekai, který má zajímavé tak akorát to zasazení. O čem to je? Představte si úplně první část Sword Art Online, ten příběh, kdy Kirito a tisíce dalších hráčů zůstali uvězněni v počítačové hře a šlo opravdu o život! Tady však začínáme na konci, kdy náš místní „Kirito“, pro potřeby seriálu pojmenovaný Šin, porazil finálního bosse a všichni hráči se tak mohli konečně vrátit domů, kromě něj… Chudák se tu zaseknul a co hůř, byl přenesený o celých 500 let dopředu, kdy se z toho všeho, co se ve světě událo, staly tak akorát legendy. Chudák kluk, Asuna je někde v háji, vaši společníci jsou pryč, zůstali akorát NPC postavy, včetně těch, co si sám vyrobil, ale ty si během těch 500 let šli tak nějak svojí cestou… Co bude dělat? Zajímavých nápadů se mi v hlavě honí spousta a o to víc mě mrzí, že všechno, co jsem viděl, nebylo ani z poloviny tak zajímavé, jako moje představy. Někdy jsem se i docela slušně nudil. A ani velká odhalení ve stylu "nic není, jak se zdá", z nichž to největší přišlo vlastně až v úplně posledním díle, pro mě nefungovala, spíš naopak. Ono totiž zjištění že SPOILER ve zdejším světě zbyly i další hráči, moc nesedí s tím, jak celý svět momentálně působí, jako kdyby hráči byli jen legendami. Mi chcete říct, že tam celou dobu jsou, mají stejné ultra super schopnosti jako hlavní hrdina, protože jsou hráči, ale celou dobu se jen někde schovávají? Proč o nich svět ani postavy nemluví, až najednou v posledním díle nám mimoděk řeknou, že tu jsou celou dobu? KONEC SPOILERU. Navíc je úplně jasné, kam se vše bude ubírat dál, stejně jako je jasné, že Šinova „Asuna“ nebude tak úplně v háji, jak by se mohlo zdát, ale bude jí to stejně houby platné, protože je tak na 90% jasné, jak dopadnou zdejší romance. Zkrátka nesmutnější pro mě bylo, že seriál neumí využít svého potenciálu, jednotlivé dějové linky jsou průhledné jak sklo s hromadou klišé. A ani animačně to není žádný zázrak. Tohle není animačně ani průměr, ale spíš podprůměr. Se podívejte, jak jsou animované souboje, jak skoro nic neukazují, že se během nich toho moc nehýbá, spoléhá se především na střih a barevné efekty. Zaměřte se v posledním díle na obličeje postav najdete tam minimálně jeden moment, kdy je Šinův obličej silně zdeformovaný (jako když animátorovi ujela ruka) a já nechápu, jak tohle mohlo projít kontrolou kvality. A vůbec celá poslední epizoda působí hodně nedopečeně… I když možná už nebyl čas, nebo peníze, to se během produkce stává. Na druhou stranu ony ty souboje za moc nestály celou dobu a animace pozadí byla také vždy hodně úsporná. Tak a teď zase nějaké klady. Šin je jako postava vlastně docela fajn, rozhodně má pro mě víc charizmatu než třeba ten Kirito. Na druhou stranu zbylé postavy nejsou nic moc, dokonce ani Schnee nebo Tiera - z ženských postav mě mnohem víc zaujala druhá princezna, která měla aspoň náznak nějaké hlubší osobnosti. Nejlepší postava celkově pak asi za mě byl homie Wilhelm. Zkrátka když si to shrnu, tahle „Nová Brána“ mě moc nebavila, za mě je to maximálně průměrný isekai na jedno podívání a radši bych si dal druhou sérii starého dobrého Gate, než další díly tohohle. Na druhou stranu, pokud by náhodou vyšli, nejspíš bych se na ně i tak podíval, přeci jen je to pořád průměr, nic co by mě uráželo (ale ani nic co by mě těšilo) – na zabíjení času je to asi OK. 5/10

Tak jsem dokoukal Dračího Rádžu a po pravdě si nejsem úplně jistý, jestli jsem tu všechno správně pobral. Co je tedy Dračí Rádža? Představte si Bradavice, školu ve světě, který koexistuje s tím naším. Studenti se tu učí bojovat s draky, a to jak s pomocí magie, tak i pokročilé techniky. Takže něco mezi fantasy a sci-fi? No pořád spíš hlavně to fantasy. Ale když vidíte, jak na pozadí impozantního zámku probíhá cvičná bitva jak z CoDka, tak to stejně vypadá tak nějak divně. Máme tu hrdinu, nebo spíš průměrného losera, co ale najednou zjistil, že je vlastně tak nějak vyvolený, v jeho nitru asi sídlí nějaký divný mocný tvor, co je prý jeho brácha (zatracený Naruto), ale co si asi z nudy hraje na Mefistofela (zatracený Faust). Kolem draků je tu hromada lore, který na mě seriál chrlí tak nějak bez ladu a skladu. V systému zdejší magie, nebo spíš „dračího hlasu“ (zatracený Skyrim) a jeho kombinaci s moderní technikou se také solidně ztrácím. Jediné, co tu chápu, je fakt, že Lu Mingfei chce být poskok rudovlasé sexy holky – znám spoustu chlapů, co by chtělo být poskokem nějaké takové rudovlasé holky (zatracení simpové).  Vskutku strašná zpatlanina, ještě že aspoň animačně se na vše dalo docela dobře koukat, i hudba ušla. A i když to byl tematický a dějový bordel, nic mě tu nedokázalo opravdu naštvat, asi proto, že jsem musel všechnu svoji pozornost soustředit na vstřebávání toho, co se tu vlastně děje. A ty chvíle, kdy se seriál snažil být vtipný, ale nebyl, mi v tom příliš nepomáhaly… 3,5/10

Začnu tím, co mě překvapilo nejvíc. To jsem byl takhle ve sprše a najednou z rádia začali hrát Kaidžu no.8 ending! Stalo se mi to dokonce dvakrát. Netuším, jak se podařilo zdejším producentům získat OneRepublic, ale výsledek byl víc než fajn a budu rád, když se do anime dostane víc západní hudby, pokud se tam bude hodit (což je tady splněno do puntíku). Opening jsem sice v rádiu neslyšel (i když je také od západního tvůrce), ale také se mi docela líbí, plus je k té hudbě hodně zajímavé video, na kterém se někdo velmi kreativně vyřádil. Tak a teď k samotnému seriálu. Potěšilo mě, že je hlavním hrdinou někdo v mé věkové kategorii (jakože 30+), víc takových postav, třicátníci jsou cool! I když mi k tomu Kafkovi příliš nesedlo jeho chování, nebo spíš ty situace, kdy se seriál snažil o vtip, a tak náš dvaatřicetiletý Kafka občas dělal věci, které mi k jeho věku moc nesedly (i když beru podle sebe a já jsem pár let docela suchar). Po pravdě mi moc nesedl zdejší humor celkově, bylo vidět, že je to v rámci anime demografie pořád šónen, a tak cílí na jinou generaci než na nás třicátníky, nám musí stačit ta reprezentace. Kromě toho však už budu asi jen chválit. Animačně je „Kaidžu číslo 8“ výborný, už jenom ty samotné velké potvory, které jsou většinou ručně kreslené, vypadají skvostně. Navíc je tu spousta rozmanitých monster, vidíme i trochu z jejich biologie a anatomie a tyhle údaje dokáže náš Kafka náležitě využívat. Vždycky je fajn, když hrdina zapojí mezi své bojové schopnosti i rozum a používá i nějaké praktické zkušenosti (ideálně takové, které jsme viděli, že získal). Souboje jsou zde také parádní, hodně dobře se pracuje s pohybem, efekty a barvami – zkrátka pokaždé to byla velmi pěkná podívaná, jak po stránce akce, tak i té estetiky. Postavy jsou fajn, většinou sympatické. Jediné, co mě trochu štve, je fakt, že opravdu dobře jich tu člověk během těch dvanácti dílů pozná jen pár, což je trochu škoda. Povedl se záporák. Kaidžu číslo 9 je opravdu zajímavý, baví mě sledovat, jak se postupně rozvíjí a že k některým věcem přistupuje s doslova vědeckým zápalem. Není to zkrátka jen tupé zlé monstrum, naopak, tenhle prevít bude velmi chytrý a dělá hodně pro to, aby byl postupně ještě chytřejší a z toho, v kombinaci s jeho silou, jde strach. Příběh není nijak složitý, spíš naopak, což ale také znamená, že není vůbec těžké se v něm orientovat, a i tak umí občas překvapit a slibuje i nějaká ta zajímavá tajemství. Zkrátka celkově u mě po první řadě panuje spokojenost, byl to povedený úvod a jsem zvědavý na další pokračování. Kaidžu no. 8/10.

Golfový Barakamon se nakonec nekoná... Tonbo! (neboli Vážka!) je sportovní rodinné drama, které tu dramatickou a rodinou stránku sice docela obstojně zvládá, ale nepřináší nic, co by divák nečekal a díky čemu by byl třeba nějak víc napnutý. Celá první řada je totiž hlavně o tom, že by člověk neměl utíkat před svými problémy, že nejde věčně „strkat hlavu do písku“. Z toho golfu, tedy onoho sportovního aspektu, dostáváme spoustu obecných, ale i erudovaných rad (třeba o důležitosti směru a síly větru, kvalitě trávníku, umístění úderů...), vidíme pár různých úderů, ale na nějaký opravdový zápas zatím nedošlo. Na rozdíl od sportovních šónenů, jako třeba nedávný Rising Impact, zdejší golf působí docela uvěřitelně, nejsou tu žádné speciální údery, barevné efekty – je to opravdu zatím "jen golf" – který může být pro někoho i docela nudný. Také se člověk musí tak nějak podvědomě smířit s tím, že v Japonsku zkrátka může být na ostrovech s pár obyvateli perfektní golfové hřiště se skvěle střiženým trávníkem… Co se postav týká, hlavní hrdinku jsem si dokázal poměrně rychle oblíbit, je sympatická, má spoustu energie, zajímá mě. Igaraši je taky fajn, dokonce i některé vedlejší postavy zaujaly, dokázal jsem třeba i fandit obecnímu troubovi v jeho romantických patáliích, a i tahle linka byla docela příjemně uzavřená, i když s přidanou dávkou zbytečného patosu. I když krátká promluva Bunpeiovi babičky o tom, že chlapi, co v manželství upřednostňují maminku nebo babičku před vlastní ženou, by se neměli ženit, překvapila a pod tenhle názor se za sebe klidně podepíšu. Co se animace týká, byla slušná, ale jelikož vím, že studio OLM umí mnohem lépe, tak byla spíš zklamáním. Na druhou stranu bylo i z toho, jak moc se zde používal počítač (třeba míčky a hole v pohybu), docela zřejmé, že tu nebude kdo ví jak ohromný rozpočet. Hudba byla taková neslaná a nemastná. Ve výsledku tedy máme za sebou docela zajímavý, a i sympatický úvod, zevrubné představení hlavních postav, jejich zázemí, radosti a starosti… Teď nás v další (již oznámené) řadě čeká už asi i víc golfu a já jsem docela zvědavý, jak budou zdejší zápasy a turnaje vypadat, nebo jestli se seriál bude dál silně držet hlavně toho rodinného dramatu… První řada – 6,3/10.

Girls Band Cry se mi líbilo, dokonce moc líbilo, ale pořád se nemůžu rozhodnout, jak moc... Je to druhé anime po Trigun Stapmpede, kde jsem si opravdu užil 3DCG animaci. A kdo mě zná, tak ví, že já 3DCG v anime obecně nemusím, o to větší je to poklona tvůrčímu týmu. Dokonce mě tu opět dokázali přesvědčit o tom, že jestli tohle bude budoucnost anime průmyslu, tak se nemám čeho bát. Také se mi potvrzuje, že jsou věci, které 3D animace zvládá lépe než ta 2D – jako příklad uvedu mimiku obličeje, všemožné výrazy postav a ksichtíky tu vypadají mnohem živěji. Dokonce i ten pohyb, když se to umí, může vypadat dobře, dokonce i dynamičtěji. Fungovala i kombinace 3D a 2D efektů, třeba ta silná emocionální aura kolem zpěvačky, když se naštvala, byl super a unikátní nápad. Další věc, co mi přišla skvělá, byly jednotlivé charaktery. Tyhle dívčiny měly osobnost a dokázaly předvádět opravdu velkou škálu emocí (což krásně sedlo právě s tou obličejovou mimikou). Hodně jsem si je v hlavě srovnával s hrdinkami z Jellyfish Can’t Swim in the Night (vlastně jsem si tahle dvě anime srovnával i v dalších aspektech) a musím říct, že mi holčiny z Girls Band Cry přišly jako lépe napsané, ale na druhou stranu s dívkami z JELEE jsem se dokázal snáze ztotožnit a díky tomu se mnou jejich příběhy víc rezonovaly (působilo to na mě silněji). Na druhou stranu všechny ty emoce, co hrdinky měli se zde tvůrcům podařilo o něco lépe promítnout do hudby, kterou skupina vytvářela a hrála. Co mě překvapilo být výkon hlasových hereček, který zde byl výborný, vlastně vynikající, když vezmu v potaz, že ani jedna z dabérek nemá příliš velký výčet rolí (pro některé je to doslova debut). Vlastně i ten konec se tu povedl na jedničku, byl takový příjemně realistický, mírně optimistický, ale hlavně dostatečně uspokojivý. Parádní byl i opening, hudebně jsem si ho užíval a co se animace týká, je to "vztyčený malíček" všem haterům zdejší animace a ukázka toho, že tým z Toei umí i to luxusní 2D. Ale i některé další skladby se povedly a i když mě náhodou nezaujaly hudebně, tak mě většinou něčím chytly vizuálně. Girls Band Cry se mi líbilo, dokonce moc líbilo, ale líbilo se mi víc než Jellyfish Can’t Swim in the Night, o kterém tvrdím, že bylo pro mě tím nejlepším novým anime sezóny Jaro 2024? Co mi tady chybí? Asi ten důraz na kreativitu a schopnost motivovat diváka k nějaké tvůrčí činnosti! Autoři sice byli během produkce neskutečně kreativní, ale smyslem příběhu tu bylo hlavně již docela ohrané „neměl by ses vzdávat, měl by sis jít za svým“, což mě bohužel nedokázalo na 100 % chytnout. A asi proto u mě opravdu vítězí „Medúzy“, ale jen o chloupek - 8,7/10.

Tyhle tři arcy spojené do jedné sezóny mě v součtu bavily o něco víc než druhá sezóna s jedním větším příběhem. Sice mi přišlo, že je tu celkové tempo hodně rychlé, zkrátka že tu ten čas strašně letí, a tak některé události, jako třeba školní turnaj, dostávají tentokrát mnohem méně prostoru než v sezóně první, dokonce by se dalo říct, že doslova jen stojí v pozadí jako kulisa. Co víc, ani jeden z arců mě nedokázal zaujmout natolik, aby mě na delší dobu vytáhl z jisté letargie, kterou jsem během sledování měl. Zkrátka tenhle seriál si pořád jede to svoje, Tacuja je cool a nic ho nerozhází, Mijuki je cute a pořád si dělá o brášku starosti, je tu spousta vedlejších postav a další přibyli, takže se mi zase hůř orientuje v tom, kdo je kdo. Taky se i mě osobně změnil za ty roky hodně vkus, a tak si říkám, že i když je tetička Maja určitě strašná mrcha, zároveň je to nejvíc sexy ženská z celého seriálu! Ale to sem asi nepatří, stejně jako třeba plánovaný vtípek o tom, že v rámci příběhu téhle třetí řady nakonec našeho hlavního hrdinu a jeho sestru nejvíc šokoval - SPOILER výsledek incestu! KONEC SPILERU. Musím říct, že začátek třináctého dílu mého cynického ducha poměrně pobavil… Každopádně i tak se na třetí sezónu „Irregulara“ dobře dívá, má to povedené momenty, zajímavé magické souboje, a i některé dějové zápletky se povedly – prostě musím konstatovat, že můj dojem tentokrát osciloval mezi 6/10 a 7/10 (předchozí řada to měla podobně, akorát u obou čísel dejte -1) a nakonec zůstal blíž k té šestce. Ale na oznámené filmové pokračování se docela těším, podle slov jednoho mého kamaráda, který má načtenou mangu, by teď měla přijít ta nejlepší část – no snad nekecá… Třetí řada – 6,4/10.

Wind Breaker, aneb delikventi se zlatým srdíčkem! Tenhle seriál přišel s velmi jednoduchým a přímočarým příběhem, který se odehrává v hodně zvláštním světě, kde asi není policie, a tak na sebe museli vzít roli ochránců pořádku místní studenti. Zní to pitomě a není to moc uvěřitelné, ale jsem ochotný přivřít oči, protože vše ostatní tu velmi dobře funguje. Většina postav je tu sympatická, mladí kluci tu spolu hovoří skrze své pěsti, a i když je to vlastně jen o tom, jak se mezi sebou budou prát různé bandy delikventů, tady je to všechno podané tak nějak – příjemně a hlavně lidsky. Hlavní hrdina je ten největší cundere, s jakým jsem se potkal za několik posledních let a v životě bych nečekal, že to může u mužské postavy tak dobře fungovat, ale strašně rychle jsem si ho dokázal oblíbit. Navíc je jeho chování pochopitelné, jeho minulost dostatečně tragická, abych ho dokázal politovat a vcítit se do něj, jeho odhodlání velmi sympatické, jeho rozhodnutí velmi lidská a já mu díky tomu všemu dokážu od srdce fandit. A kolem Haruky se formují další zajímavé postavy, seriál vše šikovně hraje na sílu přátelství, které tu ale dokážu bez problémů přijímat a vlastně si i užívat. Navíc kdo by neměl rád spravedlivé ochránce pořádku, hodné kluky, kteří se perou za ostatní – za kamarády! Dobře se na to kouká, ovšem nejen na obsah díla (znovu se mi třeba potvrzuje, že když se někde objeví scénárista Hiroši Seko, pak si dané dílo zaslouží moji pozornost), ale i na formu. Studio CloverWorks opět sehnalo hodně šikovných animátorů, a tak jsou všechny souboje, které zde uvidíte neskutečně vydařené – plynulé, čisté, přehledné, rychlé, dynamické a především záživné. Za mě je tu opravdu skvěla sakuga, užíval jsem si každý díl. Ovšem i taková pozadí, na kterých se příběh odehrává, vypadají hodně solidně, čistě a přehledně. Přijde mi, že do tohohle seriálu dalo hodně lidí hodně srdíčka a dost možná zde padl i slušný rozpočet, protože tohle je za mě animačně áčková produkce. Hodnocení je pro mě jasné, tohle je u mě minimálně za 8/10 a jsem rád, že hned oznámili druhou řadu.

Očekával jsem seriál o tom, jak se dvě studentky, naprosto odlišné osobnosti, setkají v rámci jedné rádiové show a jejich vztah se bude měnit z nenávisti na zajímavé přátelství. Počítal jsem, že dostanu nahlédnutí do světa hlasových herců, jejich radostí a strastí. Všechno tohle jsem dostal, takže dobrá práce, tohle byla první část toho, o čem seriál byl. Ta druhá polovina by se dala shrnout slovy Gigguka: „It’s just another idol show!“. Ale tak proč mě to překvapuje, japonský showbyznys je všemi těmi idolkami doslova prolezlý, spousta hlasových hereček je zároveň idolkami a šílení japonští fanoušci jsou schopní se upnout na kohokoli, kdo má hezký hlásek, nebo tvářičku, a tak si udělají svojí "Oshi" klidně i ze slečny, co v televizi jen předpovídá počasí. A já, jelikož nemám japonské idolky vůbec rád, považuji tenhle průmysl za hromadu nablýskaného pozlátka plného falše a určitou část fanoušků za parasociální psychopaty (a co je za mě horší, je fakt, že idol průmysl tuhle parasociální vazbu záměrně živí a staví image i pravidla kolem ní…), jsem i tady u určitých pasáží tak nějak trpěl. Hlavně celá ta sázka založená na pochodu skrze uličku plnou nejrůznějších fanoušků mi přišla hodně cringe a jen jsem čekal, kdy tam někdo začne po vzoru Hry o Trůny provolávat „Shame!“. Seriál mi sám ukazoval přesně to, co jsem tu uvedl, že je svět idolek plný přetvářek a snaží se i pracovat s tím, jestli by nebyl lepší, kdyby dívky v něm byly sami sebou, ale přesnou odpověď nakonec nedává, nechává jí na divákovi. Zkrátka ty části, které byly o rádiu a hlasových herečkách mě tu bavily, ty části, kdy byly holky idolkami a měly svůj koncert plný fanoušků s neonovými tyčinkami v hledišti anebo když dívky řešily svou veřejnou image, bez těch bych se já obešel. Na druhou stranu tohle je otázka preferencí a je mi jasné, že bude nemalá část diváctva, co hltala všechny stránky tohoto „voice actor rádia“, nebo se jim třeba to idolkovství líbilo víc než ten zbytek. Já bych se bez toho obešel a proto dám jen 6/10.

Jako první musím říct, že styl, jakým jsou zpracované zdejší záhady, zkrátka celý ten mysteriózní koncept, který čerpá jak z tradičního japonského folklóru, tak i z různých literárních děl, se mi líbil. Tajemná atmosféra, nejednoznačná hlavní dějová linka, povedený konec, některé velmi zajímavé vedlejší záhady – to vše pro mě dělá ze seriálu nadprůměrnou podívanou, kterou jsem si užíval. O to větší škoda je, že tu je někdo až moc nadržený, a tak dostávám až příliš často všemožné verze fanservisu (třeba už i v samotném openingu) a bohužel se mi to zrovna sem nehodí, spíš mě to ruší. Nic proti fanservisu, pokud má v rámci narativu smysl, stejně tak mám minimálně jednoho kamaráda, který by některé záběry na hrdinčin vyvinutý hrudník velmi ocenil, ale tady to bylo často tak nějak na sílu a když se kamera netoulala tam, kde nemá, tak se z nenadání do scénáře dostal nějaký oplzlý vtípek nebo narážka, a i to mi stačilo k tomu, aby byla imerze v háji. A je to škoda, protože i když si myslím, že jsem viděl nadprůměrné a zajímavé dílo a byl bych rád za pár dalších „záhadných zmizení“, můj celkový zážitek se dál než na 6/10 nedostal.