bratr.Milan

Nevím, co NASA a Elon Musk dělají, že už tolik let nedokáží vyrobit kosmickou loď a podniknout cestu na Mars. Pořád jen slibují, dávají termíny, které následně odsouvají. Vždyť to přece nemůže být tak složité! Kapitán Avanti Planetaros s doktorem Krafftem dokázali během dvou let vyrobit funkční kosmickou loď už v roce 1918 a podniknout s ní cestu na Mars i zpátky. Netvrďte mi, že za sto let nepokročil vědecký pokrok a výzkum natolik, aby se nemohla uskutečnit druhá cesta s lidskou posádkou na Rudou planetu. Naši slavní vědci tam poslali jen pár sond a vozítek. Alespoň jsme díky nim zjistili, že bohužel i tak technicky a morálně dokonalá civilizace, jako byla ta marťanská, může během půl století svou domovskou planetu totálně zlikvidovat a změnit jí z rozkvetlého ráje plného života na mrtvou rudou poušť. Tu buď následně opustili, nebo v horším případě zahynuli spolu s ní. Bohužel jsme s nimi od první výpravy kapitána Planetarose nebyli v kontaktu, takže nevíme, co se tam stalo za katastrofu, než jsme poslali první vozítka. Ty už nalezli jen vyschlou planetu téměř bez atmosféry. Doufám, že druhý let lidské posádky na Mars objasní příčiny této děsivé katastrofy, abychom se poučili, a neudělali to samé s naší krásnou modrou planetou. Když nad tím tak přemýšlím, asi jsem přišel na důvod, proč pořád čekáme na další cestu na Mars. Kapitán Planetaros byl totiž skutečný vizionář a muž hluboké víry, který tu cestu vnímal jako boží poslání. Narozdíl od naškrobených vědců z NASA a chladného kalkulátora Elona Muska, neváhal dát v Sázku svůj život, i život celé své posádky. Jakmile měl hotovou loď vyrazil rychlostí dvanáct tisíc kilometrů za hodinu jako novodobý Columbus vzhůru přibližně směrem, kde byl Mars. Nezdržoval se nějakým propočítáváním trasy, nebo přemýšlením nad riziky, ale plně se spolehnul na modlitbu a víru v Boha. Ten ho nezklamal a skutečně ho dovedl do vytouženého přístavu na Rudé planetě, kde se setkali s vrcholem vyspělé marťanské civilizace. Na to současní vědci a astronauti nemají odvahu a víru už vůbec ne. Protože se s tohoto důvodu nejspíš druhé cesty na Mars za svého života nedočkám, jsem rád, že byl pořízen tento filmový záznam prvního letu. Pozor následuje velký SPOILER! Nejen, že to kapitán Planetaros všechno zvládnul, ale navíc si z výpravy přivezl životní lásku, se kterou to pravděpodobně neměl jednoduché (to už film neukazuje), protože to byla fanatická šiřitelka marťanské víry, kterou chtěla předat jako apoštolka celé planetě Zemi. Přišla nás naučit tajemnou vesmírnou pravdu, která měla zachránit lidstvo. Ale pravděpodobně se jí to nepodařilo, protože ji pak po letech musel znovu hlásat John Lenon s kapelou Beatles v písni „All You Need Is Love.“ Možná, že se jí Lenon naučil od oné mimozemšťanky, nebo viděl tento film. A protože se stal slavnějším, podařilo se mu marťanskou modrost rozšířit do světa lépe než jí. Důležitou součástí této pravdy bylo také, že máme jíst jen ovoce a zeleninu.

Podíval jsem se na karneval Michaely Pavlátové bez zjišťování si informací předem a ono je to o úplně jiných zvířátkách, než jsem si myslel. Ups, překvapení! A co to dělají ti králíčci s ušima?!

Že má Chaplin i jeho pravěkou minulost, jsem netušil, ani že ho uvidím jako neandertálského alfa-samce. Samozřejmě mu ani v pravěku nechybí buřinka a hůlka, kterou ovšem časem vymění za pořádné kyjisko. Jinak mě jeho pravěké dobrodružství moc neoslovilo. Považuji to za jeden z jeho slabších filmových kousků.

První film od Dona Hertzfeldta „The meaning of Life“ se mi nelíbil, tento druhý už mě zaujal. Zvláště jeho animací, zvukem a hudbou znázorněné temné stránky šílené duše jsou výborné. Monologu jednoho obyčejného blázna sluší jednoduchá animace. Donovi pětimužíci jakoby z oka vypadli animovaným postavičkám průkopníka filmové animace Émile Cohla. Vltava Bedřicha Smetany samozřejmě potěšila.

Animace se mi moc líbila, ale přiznám se, že jsem nejspíš nepochopil motivace a rozhodnutí postav v tomto dramatu. Šlo to celé tak nějak mimo mě.

Extrémně divadelní film. Podvratný, potutelný, satiricky parodicky ztřeštěný. Nelíbí se mi, že těm lumpům všechno prochází. Některé dialogy jsou perly:  - Smutný manžel: „Moje žena byla protestantka.“ Majitel pohřební služby (s anglickým klidem): „Po světě chodí kde co, tuhle jsme pohřbili vegetariána.“  - Lupič namítá: „Policisté přece bývali poctiví!“ Inspektor kontruje: „To byla chyba, kterou jsme již napravili.“  - Inspektor při zatýkání: „Všechno, co řeknete, může být překrouceno, pozměněno a použito proti vám.“

Nemám problém filmu, který je po technické stránce natočený dobře (na ***), dát plný počet, pokud je o jednom z největších superhrdinů lidskosti. Filmaři si nemuseli nic vymýšlet, stačilo jen natočit, co reálně vykonal. Kam se hrabou všichni Supermani a Ironmani létající ve svých vymyšlených neexistujících světech. Nicholas Winton byl skutečný hrdina a to je bez debat, který stál pevně na zemi, ale srdce měl v nebi. Byl svobodný a kreativní v tom, jak žít a konat při tom dobro. A kdyby mu různí lidé na důležitých i nedůležitých místech neházeli klacky pod nohy, pro předsudky nebo vlastní pohodlí, mohl těch dětí zachránit mnohem víc. Šest set šedesát devět zachráněných dětí před koncentrákem byla skutečná Mission impossible, která se mu podařila! Ke konci života měl Nicholas opravdu velkou rodinu. Moudro, které jsem si odnesl s projekce filmu: „Nikdy nezačínej nic, co nedokážeš dokončit.“

Animovaná stránka filmu je velmi příjemná, ale to, co ho skutečně pozvedá, je zvuk. Ten je tady opravdu důležitý. Živá panenka truchlí nad mrtvou panenkou. Text pod filmem na stránkách Australian screen tvrdí, že má snímek atmosféru filmů Davida Lynche. Posuďte sami, jestli je to pravda.

Arnoštek se v klipu zamilovaně dívá na tygřice v kleci, které bičem popohání krotitel. Kdo ví, o čem sní? Naštěstí si detaily svých snů, ve kterých vystupuje tygřice, nechá pro sebe. Jednu hvězdu dávám za převzatou hudbu od Modern Talking a dětskou nostalgii, když jsem tuto píseň poslouchal na konci totalitní doby v naivní nevědomosti. Text je, pokud se do něj opravdu chcete zaposlouchat, legračně děsivý, jak je u Arnoštka zvykem.

Dnes jsem se dozvěděl, v ČSFD zajímavostech, že předobrazem diskžokeje Arnoštka z filmu Kouř byl Arnošt Pátek. Zvědavost mi nedala a vyhledal jsem si několik jeho videoklipů. Zde přede mnou stojí skutečný Arnoštek, ten z filmu Kouř mu nesahá ani po kotníky! Nevěřím vlastním očím a uším. Ze stínů vystoupil mnou dávno zapomenutý zpěvák z dětských let, zástupce nejslizčího socialistického pop music. Musel jsem si pustit několik jeho písní za sebou, abych tomu uvěřil :) Kromě této písně, kde můžeme vidět Arnoštka jako drsňáka v ringu, si nenechte ujít vrchol jeho hlasového projevu v písni Julie, nejdokonalejší text obdivujte v písni Dívka a guilty pleasure z mých dětských let jsou samozřejmě Sny o tygří lady.