bratr.Milan

Příběh mužské ješitnosti a pravé cti. Jednoduchá zápletka se mění v rozjímání nad tím, co znamená být pravým mužem. Když generál Armand prosí o milost pro generála Gabriela dýchl na mě duch Bídníků. Opravdu je tam ta Francie cítit. Nedokáži uvěřit, že to je režisérský debut. Výtvarně krásné záběry a hluboké myšlenky. K tomu navíc realistické souboje, které neruší historické drama. Ba právě naopak, vyzdvihují ho výše. Nedávno jsem viděl jeho Poslední souboj, je do velmi dobrý film, ale The Duelists jsou mnohem lepší. Například to nádherné zátiší na stole před posledním duelem, které okusují myši a kterého jste si nevšimli, je neuvěřitelné! Promiňte, ale jsem malíř.

Snaží se to být až tak tajemné, že na konci nevíte, co si máte vlastně myslet. Další záhadný krátký nepříběh.

Smutný nepříběh v krásné drsné krajině islandského fjordu. Jedna hvězda za umírajícího vorvaně. Chtěl bych vidět víc z jeho porcování, hodilo by se to tam velmi. Ale asi by se to tvůrcům dost prodražilo. Takže mi musí stačit ta chvilka.

Když jsem objevil, že na ivysílání České televize je možné vidět výběr scének Bennyho Hilla, pustil jsem si ho z nostalgie. Jako puberťák jsem rád sledoval v pozdních nočních hodinách v televizi Show Bennyho Hilla a těšil se vždy na nové díly. Bylo to mírně lechtivé a třeskutě vtipné. Chtěl jsem vědět, jestli to i po letech bude fungovat. Tehdy jsem byl mladý a hloupý, teď jsem starší a trošinku chytřejší, a opravdu už to ztratilo své kouzlo. Těchto osmdesát tři minut bych nenazýval „To nejlepší...“, ale prostě jen výběr. Pro poznání, co Hill dělal, to stačí. Hned první scénka je extrémně sexistická, to je ovšem většina jeho tvorby. Dnes už by tímto způsobem tvořit nemohl. Některé grotesky jsou geniálně vtipné, jiné hloupě trapné, další takové nijaké. Jako celek už je pro mě dnes Benny H. Jen průměr. Pokud bych hodnotil jednotlivé scénky létala by hodnocení od nejnižších k nejvyšším.

Hanzelka a Zikmund nechali svá auta odpočívat a vydali se do pralesních kopců ostrova Nias pěšky. Přesto se nedokázali odloučit od některých vymožeností a tak byli domorodí nosiči zatíženi rozkládacími lehátky. V minulém díle „Nias – ostrov nebojácných“ se podívali jen do vesnice Hilisimaetanö. V tomto díle navštívili několik odlehlejších pralesních vesnic bývalých lovců lebek, které jsou všechny na vrcholu strmých kopců. Vesnice mají jednu velkou ulici na seříznutém vrcholu kopce lemovanou monumentálními dřevěnými domy. Uvidíme nejelegantnější palmu světa, palmu ságovou. Dozvíme se, jak z její měkké dužiny domorodci získávají ságo, základ jejich kuchyně. Vesničané mnoho let neviděli cizince, tak pro ně porazili malé divoké prase. Rozdělili ho na spoustu malinkatých kousků, aby každý dům ve vesnici dostal svůj díl. Druhý z patnácti krátkých dokumentů Hanzelky a Zikmunda o cestě po Indonésii, který má necelých 18 minut je znovu výborně udělaný.

Úplně jiné než jsem čekal, ale líbilo se mi to velice. Rodiče si zde Spielberg asi idealizoval, ale vůbec to nevadilo. Řekl co chtěl říct. Napadlo mě, jak bych asi zfilmoval své dětství a dospívání, pokud bych to uměl. Pravděpodobně bych stejně idealizoval a fabuloval. Dal bych tam lidi co mě na mé cestě oslovili a důležité události, které nasměrovali mé povolání a poslání. Snažil bych se nějak ukázat, za co své rodiče obdivuji a proč si jich vážím, ale zároveň bych poukázal na jejich největší chyby. Ukázal bych své důležité úspěchy v životě i tvorbě, ale nezapomenul bych i své velké pády, a to jak jsem je řešil a vždy se zvedl a pracoval na sobě. Hledal jsem naději a smysl. Každý by mohl natočit svůj film. Každý žije neopakovatelný příběh, který má nějaký hluboký smysl, jenž během života postupně objevuje. Tento film mě inspiroval. V klidu si zalezu do skříně, osobního promítacího sálu a pustím si svůj film o mém životě.

Herecký koncert čtyř protagonistů. Jsou to africká řeka, loď s motorem na dřevo, Katharine Hepburn a Humphrey Bogart. Někdy zdejší popis sedí přesně: nádherně dobrodružný, krásně romantický a trochu válečný film. Poctivě natočený! V době premiéry, kdy na to lidé mohli jít do kina, to musel být neuvěřitelný zážitek. Dobrodružství, které prožili s tímto nepravděpodobným párem, stálo za každý cent zaplacené vstupenky. Tvůrci se nemuseli stydět za svou práci. Doporučuji všema deseti.

Příběh o tom, jak to měli ženy ve středověku těžké. Mnoho věcí už se od té doby změnilo, ale co se týká znásilnění, stále se najdou lidé s podobnými názory jako u těch středověkých „vyšetřovatelů.“ Takže víc než popis historie, je to komentář k současnosti. Film má spoustu chyb současných hollywoodských blockbusterů, ale Ridley přesto natočil výborné historické drama. Bavilo mě sledovat, jak každý účastník konfliktu měl svou pravdu a protože jsem neznal, jak to ve skutečnosti dopadlo, byl jsem připraven na cokoliv. Jediné co bych mohl opravdu vytknout, jsou špatně natočené souboje. Nedali dost peněz, nebo času na nacvičení choreografie s odborníky na šerm. Následně vše zachraňují rychlými střihy, roztřepanou kamerou se záběry zblízka. Souboj chtějí mít jen brutální, krvavý a špinavý, na úkor kvality, realističnosti, nebo vyprávění příběhu i pomocí boje. Příkladem toho, že to zvládnout jde, je například závěrečný souboj ve filmu Rob Roy. Zdálo by se, když se to jmenuje Poslední souboj, měli by být souboje dobře natočené. Bohužel je to jen clikbait. Na závěrečném souboji, kromě jeho výsledku, zas tolik nezáleží. Rozumím, že se to někomu kvůli tomu nemusí líbit, mě to tolik nevadilo, protože kvůli soubojům jsem se na to nedíval. Dlouho jsem váhal, jestli mu dát plný počet, ale nakonec je to jen na čtyři.

Pro správné pochopení mnoha scén, je potřeba znalost celého vývoje skupiny Beatles. Jinak se budete ztrácet a nudit. Já jsem udělal dobře, že jsem si před shlédnutím pustil dokument Příběh Beatles. Připadlo mi, že od sebe kopírovali. Spíš je to, že The Rutles paroduje určité druhy dokumentů. A ten co jsem viděl, je přesně on. Objevují se tu stejné události a videa, v dokumentu jsou reálné, zde jsou zesměšněné. Jedná se o zparodovaný život Beatles pomocí suchého anglického humoru, který ovšem není tak úderný jako u Monty Pythonů. Přece jen je to osobní projekt jednoho z nich. Přesto, dobrá parodie.

Morriccone, Hill a Fonda jsou pro tento film zásadní. Na jednu stranu se mi film hrozně líbí, ale z druhé strany mě na něm něco vadí, ale nedokáži popsat co. Možná, že je to tlačeno na sílu do Leoneho stylu, ale jak říkám, přesně nevím. Někdy se mé srdce až chvělo radostí díky hudbě a melancholii scén, jindy mi The Něco vadilo. Střídání žánrů? Nevím! Rozhodně je to pozoru hodný počin. Nikdů v historii kinematografie je víc a každý je Nikdo svým způsobem. Tento trefil čtyři střely do klobouku. I když čtvrtý zásah nebyl tak přesný.