bratr.Milan

„Rozhovor prodavače almanachů a jednoho kolemjdoucího“, jak by se dal přeložit italský název, má úvod jako drama s humorným nádechem, úplně bych se na tento dlouhometrážní italský film z padesátých let rád podíval. Ale ne, čeká mě jen krátká scénka. Asi od půlky začíná rozhovor. Chudák prostý prodavač almanachů a kalendářů, ten slušně oblečený pán se ho ptá na filozofické otázky a přivádí ho do úzkých. Opravdu nás v novém roce čeká lepší budoucnost? Doufejme!

Modrá planeta je Země viděná z vesmíru, tak, jak ji popisovali vesmírní průzkumníci. Piavoli chtěl odříznout kousíček „kapesníček“ Země a hledat uvnitř tohoto malého teritoria, jak oživit všechny procesy a esenciální momenty života rostlinného, zvířecího a lidského. Popsat tyto procesy během jednoho dne od úsvitu do úsvitu. Aby ukázal tu základní každodennost v chování zvířat a lidí. Ale nezůstal u jednoho dne, rozšířil ho na čtyři roční období jednoho roku, následně čas ještě natáhnul. Se záběry ukazující led a jeho tání se vrací k počátkům světa. - Film pracuje se třemi časovými plány jeden den, jeden rok a tisíce let, protože kinematografie mu dává tuto možnost různých časových dimenzí. Když ukazuje člověka, hledá nejzákladnější chvíle života. Zamilovanost a lásku chápe jako základ evoluce druhu Homo sapiens. Je pro něj základem stvoření a pokračování světa. Natáčí milující se mladý pár v trávě, jako by sledoval dvě zvířátka kopulující na louce v jarním období :) Následně ukazuje přechod od divoké země k obdělávané krajině. Já si myslel, jaký je Piavoli romantik a poetik a on jako strohý praktik a exaktní vědec, který natáčí evoluci zemědělské kultivace krajiny a pak se soustředí na jednotu, akci strojů a zemědělských prací. Potom se nad tím zamyslí a natočí stroje svítící v noci, které mu připomínají příšery, a sleduje progres, kterým člověk během historie prošel. Když se blíží k večeru, zastaví se u společenského života, potřebného k nasycení těla i duše. Chtěl pozorovat také lidský odpočinek a snění, a proto se zaměřil na jednu rodinu. Rodiče usínají, prarodiče se baví o rozdělení majetku a dědictví, zatímco v jiné místnosti se převaluje dívka ozářena měsíčním světlem a pláče a ani Piavoli neví proč. Není to důležité. Může plakat pro nějaké neshody v rodině, nebo nedostala odpověď na lásku, kterou očekávala, či snad trpí osamoceností. Na tom nezáleží. Piavoli jen ukazuje pláč jako součást našeho života, našeho utrpení. Když ukazuje rozčilující se lidi, není důležité, proč se rozčilují, Piavoli jen pozoruje vztek, který je součástí našeho života. Nejbolestivější momenty filmu jsou, když se vesničtí zemědělci hádají o hraniční kámen, přou se o dva metry na hranici svých pozemků. I vztek je jedním ze základních elementů tvořících člověka. Je potřeba se mu postavit, analyzovat a ne ho jednoduše démonizovat, že je špatný a zlý. Je v každém z nás a musíme ho pochopit, abychom ho mohli lépe ovládat. Proč jsou závěrečné scény filmu v šedavých tónech? Po této hádce vidíme opuštěný dům, stroje, které se rozpadají, mlha, hlasy divokých psů. Vytí vlka se mísí s hlasem ženy volající muže, stále silněji, ale bez odpovědi. To vede k otázce, kterou si ani film nechce položit. Existuje naděje do budoucna k řešení závažných problémů života? Tato naděje se vznáší spolu s hudbou nad mlhami. - Silvano Agosti v 70 letech viděl Piavoliho krátkometrážní film na podobné téma a nabádal ho k natočení dlouhometrážního snímku, tak vznikla „Modrá planeta“. Dal mu kameru na 35 mm film a totální svobodu natáčet, co chce a jak dlouho chce. On točil. Na různých místech čekal na ten pravý okamžik a na přesné světlo, čekal, aby objevil osoby ve správných okamžicích duše a když budou k dispozici, aby dali to nejlepší ze sebe. To vše mohl udělat díky své manželce Nerii, která s ním spolupracovala na natáčení a sbírání zvuků a pak při komponování a střihu. Nenechal se svazovat klasickými pravidly kinematografie, dramaturgie nebo divadelnosti. Ano film by mohl být o polovinu kratší, ale proč?! Všechny komponenty filmu používal absolutně svobodně, jako malíř, který si vybírá barvy a míchá je na paletě. Snažil vytvořit koncert zvuků a hlasů. Hlasy zvířat a lidí používal pro jejich konotační, nikoli denotační hodnotu. Tedy pro jejich subjektivní emocionální význam, ne pro to, co ta slova konkrétně znamenají. Tyto prapůvodní zvuky chtěl přenést jako základní elementy kinematografické řeči, jako protagonisty filmu. Ale skutečným protagonistou je zde atmosféra. Obnovení této ztracené abecedy je dnes podle jeho názoru naléhavější než kdykoli předtím. Zvlášť při dnešním množství dat, které nám mohou zastínit pohled na základní a elementární věci života. - Toto nejsou moje myšlenky, ale přeložil jsem jen, co řekl Franco Piavoli v desetiminutového povídání o svém filmu Modrá planeta a připojil pár svých komentářů.

Jsem překvapený, že Lili zná mé vnitřní já a natočila o mně film. Nemám sice zrzavé vlasy, ale jinak to sedí. To, že jsem raději sám, neznamená, že si občas neužiji čas s přáteli. Stopáž tohoto filmu je asi 3 minuty, zbytek, asi dvě minuty, je tichý film o filmu, jak Lili tvoří rekvizity a loutku protagonisty. Je vidět, že ji ta práce neuvěřitelně baví a naplňuje ji. Lili Giacobino jsem objevil při hledání animovaných filmů na YouTube a okamžitě mě zaujala tím, jak je svá. Je designérka, filmová rekvizitářka, která od roku 2020 začala točit vlastní krátké animované filmy. Narodila se ve Francii, ale tvoří ve Velké Británii. Děkuji zdejším administrátorům, že na mou žádost přidali její profil do zdejší databáze. Lili je hlavně osobitá designérka, animované filmy jsou její zábavou.

Tak jsem se konečně podíval na tento ve své době veleúspěšný blockbuster, který nastartoval oblibu westernového žánru v Hollywoodu. A je to i po letech výborný film. Příběh je přehledně vyprávěný obrazem beze slov, dokonce ani nepotřebuje mezititulky, kterými si v éře němého filmu tvůrci vypomáhali, aby divák pochopil, co se na plátně děje. E. S. Porter je nepoužívá, a přesto se divák v příběhu velmi dobře orientuje. Jediné, co mi vadilo, jsou herecké výkony. Lupiči hrají dobře, ale některé vedlejší postavy (železničáři a cestující) hrozně přehrávají a to i na němý film, Po zásahu s pistole umírají tak ochotnicky teatrálně, aby všichni pochopili, že jenom nezakoply. Legendární tu je samozřejmě závěrečný záběr a mně se ještě líbila holčička, která zachraňovala železničáře. V plášti vypadala jako roztomilá superhrdinka z komiksu.

Výborná klasická loutková animace. Všechny ty detaily ve vybavení zámku a vesnické chalupy jsou nádherné. Představoval jsem si, jak to vyráběli, animovali na kameru a pak postupně kousek po kousku rozbořili, rozštípali na třísky a přitom vše natočili. Je to klasická pohádka s morálním poselstvím. Pracovitý řezbář nakonec zvítězí nad bídou, i když to, jak poslal v almaře tu stařenu na zámek, bylo pěkně zákeřné. Takovou prachsprostou pomstu bych od poctivého řemeslníka a umělce nečekal :)

Co by chlap neudělal pro srdce jedné dámy, že? Nebo spíše pro hrudník? Každopádně se musí historka patřičně přikrášlit a alkohol tomu vydatně pomůže.

Chcete se naučit lotyšsky počítat? Viens, divi, trīs, četri, pieci... Lupatíni nebo Hadráci či Tkanílci, jak jejich jméno krásně přeložili v České televizi, vás to naučí. Hrají spolu totiž hru v angličtině známou jako „Chutes and Ladders“ Čeští vydavatelé hry z neznámého důvodu přeložili její název na „Hadi a žebříky“. Postavičky mají roztomilé hlasy a lotyština je krásný jazyk, příběh je jednoduchý. I když byl seriál přeložen do češtiny a vysílaný v České televizi, mě baví sledovat ho v originále. Tento film byl na ČT uveden jako druhý díl seriálu Tkanílci nazvaný „Jak měli Tkanílci svatbu“. Příběh je opravdu jednoduchý. Ponožce se hra nedaří a přestane ji bavit, chce dělat něco jiného. Co? Třeba se vdát. Jenže koho z kamarádů si vezme? Většinu „velkých“ problémů našich hadrových dětí v seriálu vyřeší flegmatická moudrá kočka, která se o ně stará. Animace z hadříků a knoflíků je roztomilá. Překvapilo mě, že se lotyšsky řekne koza, koza. Tedy píše se to kaza, ale když to vyslovují, zní to jako koza.

Bony a klid dnešní doby. Takový jsem měl pocit po zhlédnutí, ale je pravda, že film Víta Olmera jsem viděl před mnoha lety a pamatuji si hlavně tu atmosféru a tady byla podobná. Není to kdovíjaký klenot, ale líbí se mi, že režisér se nebojí experimentovat. Vnímám to jako závan čerstvého vzduchu do zaprděněného ovzduší českého filmu. I když možná jen na chvíli udělal průvan, otevřel okno a dveře a nic víc s toho nebude. Nevím, jestli pražské podsvětí, svět feťáků rapperů a podnikatelů, vypadá opravdu tak, jak je vykresleno ve filmu. Pokud ano, je to pěkný hnus! Zpočátku mi vadil roztřesený obraz natáčený na mobil, ale po pár minutách už jsem to nevnímal.

Neviděl jsem Breaking Bad a Better call Saul jsem začal sledovat kvůli Bobu Odenkirkovi (následují lehounké spoilery). Po pár epizodách se mi ale příběh Jimmyho (Saula), jeho bratra a Kim přestával líbit, protože jsem pochopil, že je to obyčejný hajzlík, který se nezmění a špatně to s ním skončí. Jeho příběhovou linku jsem vždy přetrpěl a těšil se na příběhy postav, se kterými jsem se mohl alespoň trošku ztotožnit. To byly hlavně Mike a Ignacio, kteří se ve svém životě sice rozhodli vydat cestou zločinu, ale svého rozhodnutí později litovali a rádi by ho změnili, ale tvůrci už jim nedali možnost. Oba tedy alespoň vše dělali pro své milované a přijali svůj osud – vnitřní utrpení a trest, jen aby je ochránili. Celým seriálem se jako červená nit táhne nezvratný osud, podobný řecké tragédii. Není tu sice nějaká věštba, jako v Oidipovi, kdy hrdina, ať dělá co dělá se jí nevyhne. Přesto, pokud se postava namočí do nějaké nemorální činnosti, nebo zločinu, už jí nic nepomůže, není pro ni odpuštění a dostihnou jí následky, ať dělá co dělá, musí pokračovat ve zločinu. I kdyby chtěla, už s tím nic nenadělá. Tím jsou podobni andělům, kteří podle teologů žijí mimo čas, jak ho známe my, ve věčné přítomnosti, a mají jen jedinou možnost rozhodnout se pro dobro nebo zlo. Po tomto rozhodnutí jsou na věky, buď jako serafové vyzdviženi k Bohu do nebe, nebo jako ďáblové svrženi na zem a do pekla (na zemi se pohybují a peklo mají v srdci). Lidé naštěstí na rozdíl od andělů žijí v čase, a dokud nezemřou, mají možnost postavit se na stranu dobra a přijmout odpuštění. V tomto seriálu tomu bohužel tak není. Hlavní postavy jsou jen samí lumpové a zločinci, i když se tvůrci snaží ukazovat i záchvěvy jejich dobrých vlastností, abychom si je oblíbili, jsou to bezcharakterní individua. Vedlejší postavy, které se snaží žít jakž takž slušně podle společenských norem, jsou zde vykresleni většinou jako nesympatičtí sobci a prospěcháři, kteří podporují neosobní korporáty a firmy, nebo jsou to chudáci, kteří si neuvědomují, jak jsou těmito korporáty manipulováni. Jediná opravdu poctivá a zásadová postava, které jsem si tu všimnul, Ignáciův otec, je zde ukázán jako nevrlý dědek, který nedokáže svému synovi odpustit a svou tvrdostí zabraňuje, aby mu syn celou situaci vysvětlil a nepřímo tak zaviní synův konec. Takže zase nic. Seriál je však dobře natočený. Někdy dloooouze natahovaný, ale to jsem bral jako život, prostě se dějí obyčejné věci a Jimmy se různě protlouká, jak umí. Mezi tou sbírkou lumpů mě oslovil nejvíc Mike. Je to zločinec bývalý úplatný policista, rád by umřel, ale nemůže, protože svým špatným jednáním způsobil smrt svého syna a je sužován výčitkami svědomí, že tím zničil život svojí snaše a vnučce. Žije jen pro to, aby jim pomáhal a chránil je. Bohužel to zase dělá pomocí zločinu. Ach jo! Nejtragičtější postava je Ignazio, toho je mi opravdu líto, Saula mi líto není ani trochu, ten si zasloužil mnohem horší trest, než se mu na konci dostane. Ignazio se jako mladík zamotal do zločinu, a když se s toho chtěl dostat nemohl, držen v šachu musel pokračovat až do hořkého konce, aby ochránil svého otce. Konec seriálu trpí tím, že je dělaný pro fanoušky Breaking Bad. Poslední tři epizody jsou chaos, jako by tvůrci zapomněli na filmové řemeslo a nevěděli, jak Saulovu linku ukončit, aby nenaštvali fanoušky, sázejí jednu fan-scénu za druhou pro ty, kdo vědí, ti co nevědí, mají smůlu. Tyto „emocionální“ scény a pomrkávání na fanoušky na mě nefungovali. Nejhloupější mi přišlo, jak přepravovaní vězni dupou a skandují stále dokola „Better call Saul!“ Nyní si pustím seriál Breaking Bad, prý na Saula chronologicky navazuje a někteří tvrdí, že je lepší, tak uvidíme.

„Od té doby Kačenky se bojí lupiči a jiní pohané, kdo ji ale nechá na pokoji, tomu se nic zlýho nestane.“ Pro Kačenku kdekdo ztratí hlavu! Ona ovládá bravurně všechny zbraně palné i chladné a je to nejsilnější ženská hrdinka české kinematografie. Milé děti, tohle je ta nejčernější komédie s loutkami alá Trnka, jakou jsem měl tu čest vidět. Krve a usekaných hlav je tady požehnaně. Čekal jsem, že uvidím i loutkové znásilnění panny Kačenky loupežníkem, ale naštěstí film končí happyendem, jak se na správnou pohádku sluší a patří. I když si myslím, že Kačenka si zadělala na solidní psychické problémy a traumata do budoucna. - Přednes Jiřího Suchého se mi moc nelíbil, neuměl to správně podat.