The Zone of Interest
The Zone of Interest
Strefa interesów
Zóna záujmu
The Zone of Interest
The Zone of Interest
Režie:
Jonathan GlazerScénář:
Jonathan GlazerKamera:
Łukasz ŻalHudba:
Mica LeviHrají:
Sandra Hüller, Christian Friedel, Ralph Herforth, Freya Kreutzkam, Max Beck, Ralf Zillmann, Imogen Kogge, Stephanie Petrowitz, Marie Rosa Tietjen (více)VOD (3)
Obsahy(1)
Rudolf, Hedwiga a jejich děti žijí ve velkém domě s krásnou, udržovanou zahradou. Každý den slaví společnou večeří, vzpomínají na milovanou Itálii, užívají si víkendové výlety k vodě a procházky s přáteli. Zpoza zdí jejich domova se však ozývají znepokojivé zvuky a občas něčí zoufalý křik. Rudolf Höss je totiž velitel koncentračního tábora v Osvětimi. Mrazivý snímek Jonathana Glazera o banalitě zla si díky svému výjimečnému zpracování odvezl Velkou cenu z festivalu v Cannes. (Aerofilms)
(více)Recenze (323)
Experimentální filmové cvičení na téma „život a každodenní rutina jedné nacistické rodiny“. Režisér Jonathan Glazer vám nedá nic zadarmo. I když je permanentní stalkování Hössových ke konci ubíjející, originální koncept a fascinující práce se zvukem dodává Zóně zájmu punc nevšední podívané. Více. ()
Pokud víte o holokaustu opravdu hodně, nebo naopak prakticky nic, tak na Vás Zóna zájmu nejspíš moc nezapůsobí. Film nic nevysvětluje, nic neukazuje, ani nejde divákovi naproti. Znalci problematiky německé továrny na smrt si můžou zasazovat viděné do kontextu, ti neobeznámení pak budou sledovat očividně dobře postavenou rodinku, která vede občas banální, občas nesrozumitelné rozhovory. Naopak ti kteří mají o Osvětimi povrchní znalosti - a ideálně tam nikdy nebyli, můžou být uhranutí peklem odehrávajícím se za zdí, a bohorovostí Hössových. Pro mě byl tenhle příběh moc odosobněný a příliš banální. Němci zblblí nacistickou ideologií sice měli city a morálku, ale životy židů, slovanů a jiných méněcených ras jim byly ukradené, a jejich vraždění si nebrali osobně. Tohle všechno vím, a film mi to říkat nemusel. Bohužel mi nic jiného nesdělil. Takže režie, herci a hudba jsou fajn, ale sílu výpovědi a atmosféru si musím hledat jinde. ()
Dost jsem se těšil, a nakonec to pro mě bylo velké zklamání. Nějak mi film nesedl, a popravdě mě to hodně mrzí, protože vím, že jsem viděl kvalitně natočený film, jenž má spoustu filmařských kvalit a hodnot. Režisér Jonathan Glazer vypraví svůj film způsobem, který je zajímavý, jiný, a staví na obyčejnosti, rutinně a stereotypu běžného života jedné rodiny. Jediný rozdíl je to, že hlavní hrdina vede koncentrační tábor. A zrovna v tomto bodě jsem doufal, že se Glazer malinko odváže a ukáže nám pracovní život pana Hösse, jak to všechno probíhá z jeho pohledu, jak dokáže nenuceně fungovat atd. A tohle jsem dostal, tak napůl. Velká část příběhu se točí okolo paní Hössové, která se stará o teplo domova a užívá si krásný domov a zahradu. Všechny věci, na které jsem po přečtení zápletky těšil, jsou zde naznačené jen v náznacích, a divák si je musí domýšlet. Samozřejmě jsou tu silné náznaky pomocí zvuků, hlasů nebo záběrů z dálky, které nám velmi rázně připomenou, na jakém místě se film odehrává. Bohužel pro mě to bylo málo, a chtěl jsem trochu něco jiného. Po herecké stránce je to super, a oba hlavní herci odvedli parádní herecké výkony. Technická stránka je taky působivá a Glazer si vyhrál se zvukem a kamerou. Zóna zájmu je zajímavý film a určitě je dobré ho vidět, ale osobně doporučuji snížit očekávání a čekat trochu jinou podívanou. ()
Zrudne neklidne. ()
Jak za levno natočit film o Druhé světové válce... Je to sice originální nápad, sledovat každodennosti rodinky nacistického pohlavára za doprovodu hudby ze Silent Hillu a zvuků střelby a řvaní, ale na druhou stranu se tam za dvě hodiny skoro nic nestane. Nebo lépe řečeno se tam děje jedna z největších tragédií lidstva, ale my ji nevidíme. Odehrává se pouze na pozadí a to znamená, že snímek jako takový je téměř bez děje. Není proč se na něj dívat víckrát, než jednou. 2*. ()
Statický observační snímek zobrazující veselý a slunný život rodiny Rudolfa Hösse, jednoho z architektů holocaustu, který se odehrává v přepychovém domě přímo za zdmi koncentračního tábora v Osvětimi. Paní domu Hedwig Höss (v podání famózní Sandry Hüller) se ve svém vysněném domově může radovat z každodenních maličkostí. Dům je krásný a prostorný, děti jsou konečně na čerstvém vzduchu mimo městské prostředí, voda v bazénu čistá, kedlubnám na zahradě se daří. Idylku narušuje pouze neustálý hukot pecí z koncentračního tábora nebo občasné výstřely a křik, ale na to si člověk rychle zvykne. Film je dějově velmi úsporný a záměrně podivně chladný, zcizující. Stejně jako ústřední rodinka nikdy nezahlédne hrůzy, které se dějí za vysokou zdí s ostnatým drátem, tak ani divák nemá možnost za tuto zeď nakouknout. Klíčová je zde znepokojivá zvuková stopa, která přináší diskrepanci mezi tím co vidíme na plátně a tím, co víme, že se zde skutečně odehrává. Uvedený rozpor mezi venkovskou idylou a zlem, které je nutné ignorovat pro umožnění pohodového života je velmi silný a nadčasový motiv. Atmosféru dodávají fragmenty každodenní rutiny šéfa vyhlazovacího tábora, který si jako správný workoholik občas tahá práci domů. Výsledkem jsou skoro až úsměvně cynické scény, jako je úvodní business meeting s dodavatelem výkonnějších pecí, protože současné spalovací kapacity nestačí. Přestože film nejde v psychologii jednotlivých postav příliš do hloubky, postava Rudolfa Hösse je napsána téměř dokumentaristicky. Jeho pragmatičnost a neustálé přemýšlení o tom, jak nastavit továrnu na smrt co nejefektivněji je vykreslena historicky věrně. Celkově se jedná o náročný film, právě z důvodu emocionálního odcizení a minimálního děje. Podnětů k zamyšlení je zde ale hned několik. Téma holocaustu obecně nabízí jeden z nejkontrastnějších dějinných příkladů zla vytvořeného společností a potenciálního zla v nás. Imanentní blízkost hrůzy zde přináší to, že z vědomé lhostejnosti se stává aktivní participace, protože schopnost ospravedlnit si svůj kýžený "Lebensraum" na úkor genocidy doslova za barákem vyžaduje velké ohnutí morálního kompasu. Jak by řekl klasik, "má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné – aby slušní lidé nedělali nic." ()
Je to na sílu, ale ten nápad je tak dobrý a celá ta mizanscéna tak promyšlená, že to unese i všechny své artové excesy. Dramaturgie je takřka neznatelná, proto máte pocit, že sledujete jen scény ze života, jak přicházejí, a dění se tak přesouvá do vaší hlavy. Tím, že nevidíme páchaná zvěrstva, ale jen všední okamžiky z práce a trávení volného času, dovoluje Zóna zájmu udělat z látky týkající se holokaustu téma univerzální a aktuální i dnes pro kohokoli. V mých očích je tím tématem workoholismus a jiné formy modloslužebnictví, které umožňují člověku mít zavřené oči a odsunout tak na chvíli vlastní utrpení. Život ve lži, že naše kariéra, efektivita nebo vytvořený osobní malý ráj jsou důležitější než všechno ostatní, dokáže být na čas jistě skvělým pohonem a zaplácnout naši prázdnotu. Práce se zvukem a hudbou je ve filmu zvláštní, je sice působivá, až se z ní chce zvracet, ale klidně bych ubral (závěrečná skladba je opravdu nepříjemná a jaksi nepatřičně explicitní v porovnání s náznakovostí obrazů a slov, přestože by stejně intenzivní bylo prosté ticho). ()
Plíživé, sychravé a drsné. Nakonec ne natolik, jak jsem si myslel. Naštěstí. Čím delší film je, tím je komplikovanější s vytrženější ze svého drajvu, ale nejde o nic extrémně příšerného. Až nečekaně originální náhled, který tady měl být asi už dávno. ()
Rodina Hössů si žije takový skoro až maloměstský život: Pan Hösse chodí do práce, paní si zvelebuje dům a zahrádku, služebnictvo kmitá, děti si hrají.. Od jiné rodiny je odlišuje jen to, že hned za jejich plotem zemře každý den 1 000 lidí (zejména Židů). Dvě hvězdy jsou za ty povedené dobové kulisy a za atmosféru filmu. SPOILER ALERT: Na víc to nedosáhne, protože chybí jakákoli dramatizace. A to, že se chvíli uvažuje o převelení Hösse jinam, za drama nepovažuju.. ()
Monotónní dennodenní rutina jedné sterilně koexistující rodinky. Tu vzkvétající rajčátka, tam bazének se skluzavkou pro čiperná dítka. Paní domu si dokonce vydupala altánek, který chladí v horkých letních dnech a tatínek dostane fungl nový člun. Jak babička poznamená 'zemský ráj to na pohled'. A ten ošklivý plůtek časem zaroste břečťanem! Jonathan Glazer artový a hodně svůj. Měl by točit častěji (jeho práci s formou je radost sledovat). A i když přímo nestrhne, svou hrůznou tenzí rozhodně nenechá lhostejným. ()
Není to zas tak dávno, co jsem sledoval video fotky s temnou historií, a na jedné byl jak Rudolf Höss a další krutí velitelé Auschwitzu, co se na fotkách velmi radují ze své každodenní práce, oslavují, ležérně odpočívají v křesle, a opékaj si nějakého žida, a asi nejhorší poznatek z celého videa mám, že se takovým zrůdám nic do jejich smrti nestalo, a nikdy za to nebyli stíhání, a neumřeli tečkou do zátylu ale přirozenou smrtí stářím. A člověk nemusel vidět v podstatě žádné odpornosti, kterého museli přesvědčit, co se dělo za zdmi Osvětimi, ale ten fakt že zrůdy můžou nosit i lidskou tvář, a svobodně procházet ulicí mezi lidmi. Co jsem si vzal ze Zóny zájmu? Asi jen, že hodina dějepisu byla někdy o dost záživnější učivo, hlavně pokud to učila naše úča s poprsím číslo pět, s průsvitným tílkem. Zóna mýho nezájmu, sorry. Přál bych si to o mnoho černější, jen aby to později nesklouzlo do nechtěné sebeparodie. Ale za ten nápad jakože Truman Show but Schindlerův seznam, proč ne. ()
Zóna zájmu Filmů o koncentračních táborech máme hodně, ale co se kouknout na druhou stranu zdi? A nebude to nuda? Hraje tu Sandra Hüller, která hrála v "Anatomii pádu" {8/10}- snímek nominovaný na oscara, ale tady si moc nezahrála, stejně jako nikdo. Dalo by se říct že zahrada je tady zajímavější než postavy. Jsem rád že to vzniklo a že jsem to viděl. Je to hodně artové a experimentální. Ale popravdě jsem se hodně nudil. Děj je nezajímavý je to jen běžný den, bez nějakých zvláštností. Film je zajímavý tím že tam je spousty věcí řečeno/naznačeno, ale ve finále nejsou nikdy ukázaný a velkým množstvím metafor - můj oblíbený vyprávěcí prvek. Reálně bych film zkrátil třeba i na 30 minut a vyšlo by to stejně možná lépe. Nejlepší momenty jsou pro mě ty první kdy slyšíme v pozadí zvuky z tábora, pak se to jen opakuje a už to nemá takovou sílu. Dále květinová sekvence a na schodišti. Plus scéna zachycena skrz příběh termovizí, tady zrovna jsem rád že nebyla vysvětlena. Úplně by jí to zničilo. Střih a délka nesympatická jinak zajímavý počin. 6/10 ()
Velice zajimavy a experimentalni uhel pohledu na tuhle katastrofalni lidskou etapu... ()
Už mnohokrát jsme na filmovém plátně měli možnost vidět hrůzy, které se děly v koncentračních či vyhlazovacích táborech. Tentokrát se netradičně podíváme z druhé strany zdi, na život osvětimského velitele a jeho rodiny. No a je to nechutná dokonalá idylka: nádherné bydlení, překrásná zahrada s bazénem, dům plný služebnictva, takže Hössovým skutečně nic nechybí. To, co se odehrává za zdí, je divákovi servírováno jen v malých „ledabylých“ detailech: malý synáček si hraje na krásné rozkvetlé zahradě a za ním za barákem vidíme pouze stoupající páru od vlaku, který přijíždí do Osvětimi…, celá rodina slaví na zahradě narozeniny a za nimi je vidět, že je spalovna v plném proudu…, koupou se v řece a najednou k nim připlouvá popel vypuštěný do řeky… Všichni moc dobře víme, co to znamená, a Jonathan Glazer s tím počítá. Touhle formou se mu povedlo vytvořit dokonale mrazivý kontrast. Zároveň přináší obrázek šťastné rodiny, což je něco, nad čím jsem již mnohokrát v minulosti přemýšlela, protože mi to přišlo vždy velmi kontroverzní… moc dobře víme jaká monstra dokázali být příslušníci SS, ale zároveň to mohli být, a pravděpodobně i byli, milující otcové, což je tady přesně nádherně vykresleno. Rudolf Höss – sympatický taťka (nebýt uniformy, nelišil by se od Vašich kamarádů), a pak zvedne telefon a začne řešit, jak zefektivnit konečné řešení židovské otázky… účastní se společenské akce, manželka se ho zeptá, kdo tam všechno byl a jeho odpověď? "Lidi mě moc nezajímali, celou dobu jsem přemýšlel nad tím, jak to tu celé zplynovat, asi by to bylo logisticky náročné"... docela si to pohrálo s mým žaludkem. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na styl, jakým je film natočený, působí to trochu dokumentárně, a u závěrečných titulků jsem si utrpením skoro utrhla uši z doprovodné „hudby“, ale ve finále to byl velmi silný zážitek. [Festival de Cannes 2023] ()
Zatímco většina dramat o holocaustu se diváka snaží maximálně vtáhnout a apelovat na emoce, Zóna zájmu a její režisér Jonathan Glazer volí jinou cestu. Ten totiž naprosto rezignoval na děj a vcítění do hlavních postav, naopak usiluje o distanci. Jeho koncept – tedy ukázat rodinu, která žije hned vedle vyhlazovacího tábora, za jehož řízení odpovídá, a její každodennost – je natolik novátorský a silný, že pouze jeho důsledné naplnění by stačilo k tomu, abychom dostali pozoruhodný snímek. Ale Glazer jej doplňuje o formální mistrovství, které se vyznačuje nedobytnou, leč v odstupu se držící kamerou, chladným obrazem a výjimečnými kontrasty, které i díky střídmému užití divákem otřesou (například Höss zapalující si noční cigaretu, která na moment ozáří jeho obličej, zatímco v pozadí pálená těla ozařují noční oblohu). Není to lehké sledování, a to nejen kvůli látce, ale i zvolené formě. Glazer divákovi skutečně nic neusnadňuje, nutí ho pracovat a přemýšlet, a neuvyknout zobrazované jednotvárnosti. Vyžaduje aktivní účast diváka, který nepodlehne stereotypu každodenního života na plátně a je schopen samostatně promýšlet, co vidí a (zejména) slyší, čímž ho vyzývá, aby byl sám součástí jakéhosi myšlenkového odboje. ()
Zauímavý film. Spätne po dopozeraní vo mne stále rezonuje. Najmä preto, že po prvom pozretí mi prišiel ako vcelku nudný a nezáživný: dejovo sa toho veľa nestane. Po dlhšom zamyslení mám ale pocit, že presne to bol zámer režiséra. Podať danú tému inak ako všetci ostatní a ukázať, ako sa vysporiadavame a žijeme so zlom naokolo. A ako mohli aj spomínaní ľudia žiť v dome, ktorý mal spoločný múr s koncentračným táborom a viesť vcelku spokojný život. Pokiaľ sa nás zlo vyslovene netýka, neriešime ho, zatvárame pred ním oči, časom si na neho zvykneme. Paralelu môžeme nájsť i v súčasnej dobe a chápem prečo príbeh šéfa Osvienčimu Rudolfa Hössa a jeho rodiny neobsahuje vôbec žiadne zábery z koncentračného tábora a zverstiev, ktoré sa tam diali. Režisér si vystačil iba s jemnými náznakmi toho, čo sa deje za plotom (dym, popol, výkriky a čudné zvuky). A občas z toho slušne mrazí. 3* ()
Toto není rozhodně film, který by mohl běžného diváka zaujmout, ovšem pozor, rozhodně tomu tak není kvůli obsahu, ale kvůli jeho zpracování, které je naprosto nesnesitelné, nekompromisně artově otravné, a tak moc nepůsobivé, až jsem se divil, jak může někdo tak zajímavý a výrazný námět zazdít. Každopádně zásadní důvod, proč u mě ovšem tento snímek neuspěl především, spočívá v nefunkčnosti výrazu ZNEPOKOJIVÝ. Přesně tak jsem totiž cítil, že by měla Zóna zájmu působit především. Znepokojivě. Což o to, tvůrci se tu tedy o vyvolání této konkrétní emoce pokoušejí prakticky od začátku až do konce, nicméně minimálně za mě se jim to ale nedaří ani trochu, a to i když mi párkrát při všech těch prakticky neutichajících zvucích z tábora, nesoucích se až na zahradu rodiny Hössových, přeběhl mráz po zádech, ovšem to jen proto, že jsem jako návštěvník pár táborů poznal, ovšem neznalý divák tohoto prostředí z toho nemůže mít nic. Jinak o zápletce v tomto snímku nemá smysl vůbec diskutovat, nic takové tu totiž neexistuje, jelikož se jedná jen o sled několika epizodek ze života Hössových, které navíc nejsou ani zajímavé, ani informační, ani dramatické, prostě jsou o hovně, něco jako napětí, či atmosféra se tu pak též vůbec nevyskytují, veškeré postavy nelze také označit jinak, než jako prázdné a nicneříkající, no a co se týče obsazení, tak tam lze zmínit snad jen Rudolfa a Hedwigu, jejichž představitelé jsou extrémně nesympatičtí, což byl sice možná i tvůrčí záměr, na druhou stranu pro samotného diváka to ovšem zrovna vítězství také dvakrát není. No a úplný závěr, kdy se divák přenese z ničeho nic z chodby, kde Rudolf jen tak asi pro zábavu zrovna zvrací, do současných prostor Osvětimi a sledovat několik minut uklízečky, jak tam zametají a čistí vitríny, to mě dodělalo definitivně a jak moc mě ten film před jeho shlédnutím zajímal a lákal, tak nyní budu každému na potkání doporučovat, ať se mu vyhne hodně velkým obloukem. ()
Emotivní, silné, vkusné, bolestivé. O tomhle filmu se nechá mluvit v různých smyslech a rozhodně zaslouženě. Pohledů o zvěrstev druhé světové jsme se dočkali v několika možných i nemožných stylech a tady se hraje především na audio stránku. Veškerý děj se tak odehrává za zdí zahrady, o kterou se celá rodina stará. Chápu tedy záměr o vyvolání myšlenek, co všechno se tak za zdí pod neustále dýmícími komíny odehrává. Jenže na mě to nefunguje, možná jsem primitiv, co to potřebuje vidět a trpět, možná jsem obroušený a tak veškeré mé představy jsou čistě chladné a nepadají tak na úrodnou půdu. ()
Film sleduje Rudolfa Hossa a jeho rodinu. Děti si hrají u jejich domu, mají bazén a krásnou zahrádku s květinami. Avšak Hoss je velitel koncentračního tábora v Osvětimi. Film prozkoumává zlo a účast na genocidě, i když nevidíme ve filmu žádné násilí. Manželka probírá oblečení z "kanady", aby v něm našla zašité šperky. Vidíme přijíždějící transporty v okraji záběru i podivný kouř z komínů. Syn probírá zlaté zuby vězňů. Celá rodina bere židovský holocaust jako "práci" a "normalitu". Samotný Hoss se považuje za pracanta, který chce být ve svém zlu, co nejvíce efektivní. Jeho cílem byla naprostá továrna na smrt. Naprostá ukázka, kam vede kompletní dehumanizace. Na konci filmu se Hess dívá na dveře a stříháme na současnost v Osvětimi. Vidíme boty mrtvých vězňů a výsledek Hossovi práce. Avšak Hoss po krátkém zamyšlení se otočí a kráčí dál, hloubš po spirále točitých schodů. Když film vidíte, dává smysl i Glazerova oskarová řeč, kde se vymezil i vůči současné dehumanizaci Palestinců, probíhajícímu bombardování a dlouho trvající okupaci. Dlouhodobá dehumanizace z obou stran, a roky trvající nevraživost vedla k útokům 7. listopadu, 1200 mrtvým, a pozdější nekompromisní odvetě při které zemřel už nejméně 30ti násobek palestinských civilistů. Jonathan Glazer trefně pak cenu věnuje polské dívce Aleksandre Bystroń-Kołodziejczyk, která zanechávala vězňům tábora smrti jablka, aby přežili. A bohužel lidí jako ona, je stále příliš málo. Je stále jednodušší být součástí statusu quo i když vede do absolutních pekel. ()
Dusivá atmosféra Auchswitzu, kde sledujete rodinu, která je od toho všeho izolovaná za zdí a žije zdánlivě normální život, oslavy, návštěvy a starání se o zahradu nacistického oficíra Rudolfa, který domů "nosí chléb" a jeho žena Hedwiga se stará o domácnost a vychovává, i její oddanost rodině je absolutní z toho, jak přemýšlí, chytá příležitost za pačesy a nedumá nad morálkou, nemá problém s tím se smát, bavit, fungovat, ačkoliv chápe, že její muž je pod tlakem. V pozadí za zdí slyšíte vyhlazovací tábor, zvuky psů, střelbu, křik, myslím, že jsem tam někoho slyšel křičet i česky. Film vybočí jen krátkými temnými scénami siluety, židovsko-polské dívky, která v noci chodí schovávat do hlíny a mezi lopaty ovoce pro pracující v koncentráku. Film velmi o tísnivé realitě 2WW, z úhlu, který jste ale asi ještě neviděli a geniálně temným soundtrackem, který film rámuje na začatku a konci. ()
Související novinky
96. Ceny Akademie - výsledky
V noci z neděle na pondělí proběhl v hollywoodském Dolby Theatre v Los Angeles šestadevadesátý ročník slavnostního předávání Cen americké Akademie filmového umění a věd, na němž byla v celkem… (více)
77. ročník cen BAFTA - výsledky
V neděli 18. února 2024 proběhl v Royal Festival Hall v londýnském Southbank Centre 77. ročník předávání prestižních cen Britské akademie filmových a televizních umění (BAFTA), během nějž byla… (více)
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (více)
NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD
Rok 2023 se uchýlil ke svému konci a přišel tedy čas, abychom vám stejně jako v předešlých letech opět představili výroční topky tří filmů a případně taky tří seriálů podle některých z… (více)
Reklama