Miami Vice

Láska amerického detektiva a kubánské Číňanky jako pravé ruky kolumbijského narkobarona? Že by globalizace? Tahle věta symbolizuje hlavní problém Miami Vice, a tím je scénář. Jak je Mann zručným režisérem, tak je podle mě špatným scénáristou. Ve filmu je totiž nemálo dějových zářezů, nad kterými nelze než kroutit hlavou. Tak rychlá Montoyova důvěra v nové dopravce (kteří přitom nápis jsem drsnej polda mají přímo napsanej na čele)? Stejně tak vyslání celého oddělení narkotik až do Kolumbie? No i policajti maj nárok na odpočinek. Romantické dostaveníčko na Kubě? Ještěže Fidel zrovna onemocněl. Hispánci kšefující s neonacisty? Atd. atd. Vůbec celá konstrukce příběhu je dost nezvládnutá, jako šitá horkou jehlou. Začínáme v několika dějových liniích, aby nás v půlce filmu všechno okolo přestalo zajímat a my koukali, jak nám ta lovestory dopadne. Takže máme něco o zrádci, ale i když se dozvíme, z jaké služby asi je, jeho totožnost nám zůstane utajena. Ne proto, že na vše policisté prostě přijít nemohou, ale prostě proto, že se na to asi ve scénáři zapomnělo. Z filmařského hlediska mě udivila nejen kamera (která byla OPRAVDU digitální :)), ale hlavně celková kompozice záběrů, která přímo čišela televizností, což vrcholí v akční přestřelce, kde díky zrnitosti opravdu hodně špatně vidíme, co se vlastně děje. To vše doprovázeno místy velmi seriálovou hudbou. Mannovou klasickou devizou zůstal zvuk. Hlasité výstřely a střely narážející do překážek působí velmi reálně. Herci ani špatní, ani nijak výrazní (což třeba u Farrella zamrzí), na Gong Li toho moc smyslnýho nevidím, jediným výraznějším je pro mě Ciarán Hinds (Caesar z Říma), bohužel ho scénář odsuzuje do další z variací na neschopu z FBI. Z mnoha hledisek tak Miami Vice působí prostě jako jeden díl seriálu natočený za velké peníze (moc tam vidět nejsou), který se od hodinových epizod liší lepší režií a neučesaností do odpolední podoby. Z podobných filmů poslední doby tak králem zůstává Válka policajtů. (18.08.2006)

Seriál som nikdy nevidel a Michaela Manna pokladám "len" za zručného remeselníka, ktorého filmy sa mi síce páčia (PEVNOSŤ, POSLEDNÝ MOHYKÁN, HORÚČAVA), no niekedy to s atmosférou predsa len už preháňa na úkor príbehu (ALI, COLLATERAL). Napriek tomu som si jeho MIAMI VICE zamiloval už na prvé pozretie. Výborné herecké obsadenie je fajn, ale má to niečo, o čom sa ťažko hovorí. Nie je to „iba“ výborná atmosféra (hoci dusné nočné veľkomesto, ku ktorému sa blíži tropická búrka a horizont križujú blesky, je vystihnuté a nasnímané úžasne, stačí na strechu výškovej budovy postaviť dvoch hercov, pustiť kameru a dúfať, že sa skôr alebo neskôr v diaľke začne blýskať) či parťácka buddy chémia (v úvodnej diskotékovej scéne nepadne ani slovo, pritom z policajnej zohratosti mrazí, viď. scéna, v ktorej na jedného od chrbta zaútočí zabijak, na čo je kolegom zabijak spacifikovaný bez toho, aby si to vpredu kráčajúci kolega všimol - trvá to len pár sekúnd, ale je to pre mňa esencia buddy movie). Scenár stojí na minimalizme - čo sa týka dialógov, aj vzťahov medzi postavami (záverečná scéna sa hravo zaobíde bez slov, stačí, testosterónový Crockett v tichej nočnej nemocnici). A scéna na diaľnici je bomba ("Už sa nemusíš ponáhľať domov."). Trenčín Max 2006 (22.10.2006)

Mizerové potkali Collateral v Mannově nejosobnějším audiovizuálním fetiši jeho dosavadní kariéry, který atmosféru pumpuje z přestřeleného testosteronu (dokonale nablýskaný „look“, drsné řeči), aby ji následně pracně ždímal v adrenalinové akci, které ač je zoufale pomálu, patří k tomu nejrazantnějšímu, co prozatím Mann natočil. Experimenty s digitálem jsou stále diskutabilní, nicméně nutno jej pochválit za odvahu je použít v ryze mainstreamové záležitosti pro široké publikum. Farrell s Foxxem jsou učebnicovým příkladem chlapského přátelství, nicméně v poloze osobního života jejich velkých lásek jim režisér mohl do úst vložit i nějaká intimnější slova, jež jsou v takové chvíli důležitější než formální rozprava v podobě zamilovaných pohledů a sexuálního chtíče. Avšak i tak se jedná o delikátní podívanou, jejíž kriminální zápletka vystačující pro epizodu seriálu je předvedena v podobě té nejnačechranější cukrové vaty, již sníte během chvilky a až potom si uvědomíte, že to vlastně dohromady nic nebylo. (15.10.2006)

Jsem rád, že je mezi námi na CSFD tolik odborníků na digitální kameru, já se mezi ně neřadím, což je na jednu stranu smutné,ovšem na druhou stranu jsem si užil tenhle filmeček.Děsně jsem se těšil na skvělou akci, to se mě sice až tak nedostalo, zato se mě dostalo napínavé, vizuálně skvělé podívané.Jo a když došlo na ty akční scény, klub, motorový člun,přestřelka /tak ta hlavně/, tak se se mnou točil celý svět. Mann je prostě pan někdo.Collin je fakt težkotonážní frajer. (22.08.2006)

Koktejl z Mannových oblíbených klišé. Dobře nasnímaná, dobře zahraná další Mannova namixovaná variace na téma výběru povolání - aneb další instruktážní film o tom, že ani dobří hoši, ani zločinci nemají tu správnou perspektivu, která by jim umožnila skutečně v čase vychutnávat krásu a hodnotu života, ale že mezi těmi, které jejich povaha či řízení osudu předurčily pohybovat se v šedé zóně mezi oběma stranami, se občas vyskytnou výjimeční jedinci nucení dotýkat se podstaty věci, svého bytí - a že vzácně se při troše štěstí mohou letmo dotknout i jeden druhého. Byť jen na okamžik, v němž se protínají dramatické úsečky jejich životů, jen na tak dlouho, nakolik se jim podaří to protínání svých komplikovaných vektorů v tom okamžiku silou vůle zpomalit. *** Mannovy ústřední postavy ovšem nejsou žádné osvícené bytosti, které by na té hraně dokázaly vybalancovaně žít - jsou to lidi, kteří si nikdy nedopřejí dost času na rozmyšlenou, za co jim život opravdu stojí a proč, a jeho zbytek stráví zase ve zrychleném tempu událostí, smíření s rutinou štvané či štvoucí zveře, pohánění nostalgickou vzpomínkou na ten vzrušující zpomalený okamžik, v němž si užasle sáhli na něco pravého, a namlouvající si, že to je nejvíc, čeho se dá vůbec dosáhnout, takže po zbytek života jim stačí vzpomínat. *** Od filmu Heat, kde se Mannovi podařilo celou tu heorickou rovnici mezi časem, penězi, závazky, touhou prožít si pravou lásku a pravý život, zkázonosnou posledností riskovat a skutečnou vnitřní svobodou, s níž bývá zaměňována, zachytit a rozvést nejlépe a nejjemněji, Mann svoje postřehy na tohle téma neposouvá nikam dál, a pouze opakuje, omílá, předvádí své staré teze v nejrůznějších nových a třeba i slušivě spíchnutých formálních kabátcích, a působí tak poněkud vyčpěle. Chvílemi jsem měla pocit, že se dívám na Dirty Dancing v žánru kriminálního thrilleru. (17.01.2015)