Bourneovo ultimátum

(1001) S každým dalším sledováním ztrácí a ztrácí na poutavosti. Ještě několik promítaček a budu si myslet, že je to volovina. (A jenom mám tedy potřebu ještě dodat, jak mě prostě deptá, že je příběh seskládán ze všech zásadních momentů obou předchozích filmů, že nepřináší nic nového, že jenom recykluje. Nejvíc mě asi deptá ta scéna, kdy způsobí autonehodu, aby se zbavil zabijáka, který ho nahání, a potom se při pohledu přes zbraň rozhodně býti člověkem - to je přesně do puntíku to, co se stane v Bournově mýtu, až na to, že tam je na druhé straně hlavně Karl Urban, který je mnohem hezčí psychopatický zabiják než Edgar Ramirez. To je prostě drzost, recyklovat staré emoce a odvolávat se na ně místo vzbuzování nových. Asi bych dokázala leccos odpustit, ale tohle ne.) Ale kvůli vyčítavému pohledu Daniela Brühla (o němž jsem nicméně úplně stihla zapomenout, že tam hraje, protože při scénách v tom bytě vždycky nábožně obdivuji ten fíkus u okna a tu bonsaj u dveří) jsem se rozhodla zmínit i pár pozitiv a ukončit můj soud na smířlivější notu. Celá scéna s novinářem na londýnském nádraží je neuvěřitelně poutavá, nejspíš to bude moje nejoblíbenější sekvence z celé trilogie. A i jak pošle agenturu v New Yorku na procházku je celkem zábavné. Jenomže poslední akt filmu všechno zahodí a začne hrát na emoce a tam prostě vždycky ztratím zájem. I ten Moby na závěr jako by už zněl trochu opotřebovaně. -"Get some rest, Pam. You look tired." (29.01.2008)

…a když Jason Bourne kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha projektech CIA je.. Když pominu, že v některých momentech měl znít místo Powella spíše terminátoří motiv Brada Fiedela, polepšil se Greengrass s přehledností akce, vytasil trumfové eso D.Strathairna a dokonce vytáhl ze studny zpola zaplněné vědro emocí. Kulervoucí akční atrakce, o tom žádná, přesto všechno zůstává v mých očích pomyslným vítězem trilogie Agent bez minulosti. Budu raději pozorovat tchýni při věšení záclon v sedě z gauče, než přitom dělat kliky, po místnosti metat kozelce a co vteřinu mrknout očima - ostatně, pořád to bude věšení záclon.. A nyní se David Webb může nerušeně vrátit na svou rodnou planetu Krypton.. (27.08.2012)

Bourneovo ultimátum společně se Smrtonostnou pastí 4.0 považuji za jedny z nejprogresivnějšich akčních thrillerů vůbec, přičemž je zajímavé, že oba filmy vědomy si své seriality pracují se stejným konceptem: jak John, tak Jason prochází fikčním filmovým světem a svým jednáním upomínají na předchozí díly, variují je a vylepšují jednotlivé charakteristické prvky z nich a pracují tak velice důmyslně s diváckou pamětí. Jenže zatímco u Johna jde vzhledem k over-the-top akci o distanc, kdy plešatý taťka glosuje okolní dění na místo nás, u Jasona se stáváme aktivními účastníky děje, v němž každý sebemenši záběr má své opodstatnění vzhledem k vyprávění, zvuk je posílen na úkor tepající hudby nejlepšího současného akčního skladatele Johna Powella a zdánlivě jednoduché vyprávění s jasně definovaným dead-linem a inteligentně distribuovaným informacím se komplikuje, protože hodina a půl třetího dílu se odehrává před poslední scénou druhého. Jinými slovy: je to kurevsky geniální a já byl třikrát. (17.11.2007)

Tísnivá atmosféra, nezastavitelný Bourne a Greengrassova režie v tom nejdivočejším tempu. Honička na motorkách a následná naháněčka po střechách s vrcholem v dusivé ruční bitce je asi nejlepším akčním momentem celé série. Navíc moje oblíbená postava Nicky je konečně rozvinuta do adekvátní hloubky a závěr je přesně takový, jaký má špionážní finiš být. Kdo nemá příliš v paměti předchozí díly, bude se ztrácet, kdo je má rád, ten bude nadšen. Tma, mužská postava se houpe na vlnách, divák hádá a kruh se uzavírá. (30.08.2007)