The House of the Devil
Režie:
Ti WestScénář:
Ti WestKamera:
Eliot RockettHudba:
Jeff GraceHrají:
Jocelin Donahue, Tom Noonan, Mary Woronov, Greta Gerwig, AJ Bowen, Dee Wallace, Heather Robb, Darryl Nau, Brenda Cooney, Danielle Noe, Lena Dunham, Ti West (více)Obsahy(3)
Píše se rok 1980 a mladá vysokoškolská studentka Samantha má finanční problémy. Rozhodne se proto přijmout podivnou nabídku a jeden večer postaršímu páru hlídat dům. Jenže ten večer se nevyvíjí zrovna podle jejích představ. Obrovský starý dům na samotě skrývá víc tajemství, než by mohla vůbec tušit. (Chatterer)
Videa (1)
Recenze (371)
Na "The House of the Devil" se zpravidla oceňuje především věrná stylizace do formy osmdesátkových hororů, ale již méně se zdůrazňuje, že tvůrci v čele s režisérem a scenáristou Ti Westem nevytvořili poctu či reminiscenci na styl minulé doby. Jejich práce se stylem a postupy žánru je mnohem konstruktivnější, ostatně jistým důkazem může být fakt, že film vůbec neobsahuje žádné odkazy na starší tituly. Toto není retro, neboť retro ze své podstaty je jen módní osvojení něčeho, co bylo módní dříve. "The House of the Devil" by i v 80. letech byl naprosto originální a strhující film. Zvolený styl zde umožňuje, aby se diváci přijali vyprávění, které je diametrálně odlišné ode všeho, co dnes v hororu vzniká. Namísto dravého tempa, excesivních senzací či prvoplánových lekaček zde přichází až delikátně budované napětí. To de facto stojí na převrácení základního principu hororů – zpravidla totiž cosi neuchopitelného vstupuje do každodenní existence postav, tentokrát ale obyčejná postava vstupuje do neuchopitelného hororového domu. Hrdinka se v domě, kam přišla na základě inzerátu na hlídání dětí, chová naprosto přirozeně (lépe řečeno typicky pro hrdinky filmů 80. let, takže volá kamarádce, kouká na televizi, jí pizzu a tancuje na hudbu z walkmanu), ale právě prostředí, do něhož vstupuje je neuchopitelné. Vyprávění dává divákům více informací než hrdince a tak napětí vyvstává z toho, kde se hrdince něco stane či kdy objeví to, o čem diváci již vědí. Většina záběrů z prostředí titulního domu je kompozičně pojatá tak, že okolo hrdinky je ponechán velký volný prostor, který ji jakoby ohrožuje – to nejen v převládajících větších záběrech, ale i v polodetailech a detailech. Ačkoli film stojí na stylu a většinu času se doslova nic neděje a pouze se buduje napětí, má film i chytrý scénář, jehož poučenost žánrem se projevuje jakoby mimoděk (třebas tím, že se hrdinka nechová jako typický žánrový moula a při vstupu do neznámého prostoru si vždy rozsvítí). Nadšení zámořské kritiky je tentokrát naprosto oprávněné - "The House of the Devil" je nejnápaditější a také řemeslně nejvytříbenější původní americký horor posledních let. ()
Kde se vzal, tu se vzal, Ti West a nenapadny bonbonek. __ "Dabluv dum" svou duslednou retro stylizaci (vcetne vyrysovanych bombardaku hlavni hrdinky), ktera neparoduje ani se nevystavuje na odiv, odkazuje na vsechny ty uzasne horory s brakovym nametem, ktere mely v '70 & '80 zlaty vek. Pribeh je opravdu velmi jednoduchy a prakticky ho shrnuje nazev, ale West se plne soustredil na oldschoolovou hororovou atmosferu, ktera casto pripomene to nejlepsi napr z Carpenterova "Vládce temnot" nebo Polanskiho "Rosemary má děťátko". A i kdyz prostredni tretinu tvori jen des z rozlehleho domu a temer zadny dej, se sympatickou Jocelin Donahue a znacne 'zneklidnujicim' Tomem Noonanem ma naboj i ta nejpomalejsi pasaz a West i dik nim vycaroval neuveritelne napjate hororove momenty, kde budouci nebezpeci hnusne vysi ve vzduchu. Vlastne jediny negativni pocit z filmu byl, kdyz jsem se podival priposrany na stopaz a zjistil, ze je temer konec. __ Uvodni a zaverecne titulky jsou slast! ()
Aké jednoduché je vrátiť sa atmosférou do hororov 80. rokov! Vtedy sa točilo jednoducho úplne inak. Miesto rýchlych strihov a množstva očakávaných a lacných lakačiek sa kládol dôraz na budovanie atmosféry už od začiatku filmu. Možno to má pomalý rozjazd, no zvedavosť ako sa dej bude vyvíjať je veľmi veľká. Po príjazde hlavnej hrdinky do domu som spozornel a od filmu som sa nevedel odtrhnúť. Aj keď sa vlastne vo filme nič poriadne v prvej polovici nedeje, natočené je to brilantne. Strach z neznáma, pochybnosti, vnútorný nepokoj a napatie som pociťoval neustále. Stále sa to stupňovalo až do akčnejšieho finále. Vymyslené je to celé naozaj veľmi dobre, ale po skončení filmu som si hovoril, že keby tvorcovia pritlačili na pílu viac a už skôr, vystrašil by ma tento horor oveľa viac. Z jednej strany som bol spokojný s kvalitnou robotou (atmosféra filmu je neskutočná), no na strane druhej mi bolo ľúto toho veľkého nevyužitého (strašidelného) potenciálu. Som však veľmi rád, že niečo takéto v dnešnej dobe vzniklo. Po dnešných hororoch plných rýchleho klipovitého strihu, tuposti, lacných lakačiek, bezhlavého násilia a vrážd pôsobí The House of the Devil ako balzam na hororovú dušu. ()
je úplne jasné, o čo sa film snaží a za túto snahu dávam autorovi hviezdičku naviac, pretože v dnešnom svete, kde v žánri horor dominujú a prevládajú dve výrazné línie - a obom ide buď o lacný efekt alebo prekročenie hranice brutality, či o silenú pointu a dôraz na "mechanické" ľakanie - je tento počin a pokus o istý návrat k hororvej tradície rokov sedemdesiatych, s budovaním atmosféry a stavaním na stupňujúcom napätí naozaj ojedinelý a chvályhodný, bohužiaľ však výsledok nie je taký účinný a k vzorom, ktoré kopíruje či sa im približuje, má ďaleko, čo je hlavne smutným dôsledkom trestuhodne slabého a neoriginálneho scenára a mdlého herectva, miestami až iritujúceho; ()
Galerie (21)
Zajímavosti (4)
- Snímek byl natočen na 16 mm film kvůli tomu, aby vyvolal dojem, že pochází z osmdesátých let. Ze stejného důvodu ho také vydali na kazetách VHS. (DanteZ)
- Film, ktorý pozerá Samantha v TV, je Night of the Living Dead (1968). (JančiBači)
- Snímek byl natočen za pouhých 18 dní. (ČSFD)
Související novinky
West natočí western pro Blumhouse
Americká hororová nezávislá scéna poslední roky rozkvétá a jedním z jejích nejvýraznějších tvůrců je mladý režisér Ti West (foto). Ten si získal jméno díky svému retro hororu Dům ďábla, podílel se i… (více)
V následujícím textu představím speciální dělení kinematografie, které vychází ze vztahu mezi divákem a filmem. Toto osobité a odvážné řešení volím na základě faktu, že film získává oprávnění své existence až ve vztahu k divákovi. Bez diváka film neexistuje. Je jen kotoučem celuloidu, nebo houfem jedniček a nul. Hlavním kritériem tak bude způsob a míra zasažení diváka sledujícího film. Diváka si lze představit jako fyzickou osobu a film či filmovou fikci jako dům, do něhož divák vstupuje. Vzhledem k tomu, že The House of the Devil ze subžánru „strašidelných domů“ nepokrytě čerpá, využiji toho a celý systém na něm prakticky ukáži a ověřím. ____ V první fázi začíná divák před domem-fikcí a oknem nahlíží dovnitř. Přitom je od dění v domě ostře oddělen. V druhé fázi přichází divák blíže ke dveřím a ocitá se prahu mezi vlastním světem a světem filmu. Ve třetí fázi konečně vstupuje do domu a odhaluje svět filmu okem a pohledem. Ve čtvrté fázi dochází k bezprostřednímu tělesnému kontaktu diváka s filmem, film je jím recipován somaticky, celým tělem. V páté fázi posiluje tělesný aspekt zvuk. Divákovo zakoušení filmu se radikálně přesunuje do nitra těla a důležitou pozici získává prožitek prostoru. V poslední šesté fázi je přechod z venku do domu dokončen. Film je situován do lidského mozku a ducha, důraz je kladen na to, že film pro diváka vzniká až mentálním zpracováním a na vazby mezi filmem a lidskou psychikou. Tolik ke vztahu diváka a fikce. Druhým vztahem rozumíme vztah diváka a kina, respektive vstup z venku do budovy kina a dále až do sálu, který první vztah kopíruje, jen s tím rozdílem, že se odehrává celý ve skutečnosti. Třetí a poslední vztah je vztahem postav a fikce, zde hlavní hrdinka Samantha vstupující z venku do strašidelného domu; tento vztah opět principiálně kopíruje první vztah. Podstatné je, že nenaplnění každého ze vztahů znamená problém. Nenaplnění prvního vztahu (divák/fikce) zanechá znepokojeného diváka postávat vně příběhu. Nenaplnění druhého vztahu (divák/kino) zbavuje diváka těla. Divák v takovémto případě sleduje film nejčastěji z domova, a protože není po cestě do kina unaven, nevnímá své tělo tak intenzivně. Připravuje se tím ale nejen o možnost absolvovat vzrušující přechod z první fáze na šestou, tj. transcendovat z těla na mysl, nýbrž i o možnost rozehrát transgresivní (tělesný) prožitek jízdy na horské dráze, který se stal častou metaforou diváckého prožitku hollywoodských spektáklů posledních třiceti let. K nenaplnění druhého vztahu dochází ale i tehdy, sleduje-li divák film z nějakého zastrčeného, ošuntělého artkina, následkem čehož nemůže prodělat kodifikované rituály zpřístupnění jako chůzi po puntíkovém koberci ve foyer z mramoru prokládaného zlatem, zářivé barvy, technické vymoženosti, výlohy oslovující zákazníky apod., které provází fyzické překročení prahu do jiného časoprostoru, časoprostoru představení. Nenaplnění třetího vztahu (postavy/fikce) je klíčové pro fungování fikce, neboť nejistý vztah postav a světa, v němž se nacházejí, je asi to nejvíce traumatizující, co může nastat - konkrétně zde vstupuje hlavní hrdinka Samantha z reality do fantasie podivného domu, ale po té, co se ukáže, že fantasie je drsnější a krutější než realita, neboť nikdo z nás nedokáže čelit snům a přízrakům, touží se hrdinka vrátit zpět, zádrhel je ovšem v tom, že po dezintegraci fantasie nedostane ihned realitu, nýbrž cosi jako hrůzný předěl, protože po té, co se rozpadne představa, nezbude realita, ale hrůzyplný šev či rána. Tento šev nastane ve filmu úplně na konci mezi 86. a 88. minutou. Tentýž případ přetrvávajících sil zla, které se vlamují do happy endu, nalézáme v pařátu z Carrie nebo v obživlém Karlovi na konci Die Hard. Kombinace všech tří vztahů dává každopádně tyto možnosti: 123, 023, 103, 120, 003, 020, 100, 000. Kde nula znamená, že stav nenastal. Filmy typu 123 jsou mainstreamové (neznemožňují divákovi vstup do filmu, slibují fyzický prožitek v kině a zapojují postavy plně do fikce), oproti tomu filmy typu 000 jsou náročnější. Obě tato maxima (123 a 000) provází multiplikační efekt, který mezi sebou všechny tři vztahy kumulativně pronásobí a vede k větší spokojenosti diváka. Naopak filmy typu 023 nebo 100, charakterizované kontradikčním efektem, experimentují, například sice dovolí divákovi čistý vstup do fikce, ale odmítají totéž povolit postavám. Riskujíc, že se znelíbím sluchu plytkých cinefilů, dovoluji si nyní prohlásit, že čisté artové filmy (000) jsou mnohem méně komplexní, nezištné a průkopnické než výrazně sebereflexivnější a divácky nepohodlnější filmy typu 120 nebo 020, chcete-li filmy postmoderní či postklasické, které na multiplikační efekt vsázet nemohou a o to víc musejí investovat do neokoukaných vyjadřovacích prostředků a počítat s dispozicemi, v nichž se divák před a během sledování ocitá. () (méně) (více)