Nuda v Brně

Mnohými je tento film nazýván například novým svěžím vánkem do zastaralé konvemční české kinematografie. Jistě je svěžím vánkem, ale také filmem, který nabourává řád podle něhož vznikaly všechny porevoluční snímky. To, že se pustil do těchto vod, zatím pro české filmy neznámých je jistě chválihodné. Ale na druhou stranu musíme hodnotit i stránku, která sleduje, jak bylo ono provokativní a výjiměčné téma zpracováno. Nelze totiž film vyzdvihovat do nebe za svoji pokrokovost a za to, jakého tématu a námětu se drží. fakt, že se Nuda v Brně stane kultovním filmem, okamžikem, kdy je možno točit i něco jiného než plytká dramata, pseudokomedie pojednávající o tom nejšpatnějším politickém režimu na světě. To ale není všechno. Film má také mnoho nedostatků, sice kosmetických, ale v celku již nemalých. Když budeme film rozebírat od jeho začátku, tak právě v jeho rozjezdu není moc věcí, které by se daly kritizovat. Postupně se seznamujeme se všemi důležitými postavami filmu, je nám sdělováno, jaký význam v kontextu příběhu mají, jaké jsou životní osudy a nepřímo nás vyzívají k netrpělovosti a očekávání, jak se jejich jednotlivé epizody budou vyvíjet, zvláště pak ta s Miroslavem Donutilem, která ačkoliv působí nejméně zajímavě, je nakonec nejlepším, co se dá na snímku najít. Hlavní rovinou vyprávění je ale příběh Olinky a Standy, dvou zamilovaných a také poněkud retardovaných jedinců. A právě onem fakt, že jsou retardovaní, je první negativum filmu. Ten se totiž tváří jako komedie, ale všechny komediální situace jsou vystavěny právě na zmíněné retardovanosti hlavních představitelů. A myslím si, že humor založený na karikování těchto postižených lidí, není zrovna inteligentní, jak se mnozí publicisté zmiňovali v různých magazínech a internetových serverech a také zde v komentářích. Musím přiznat, že humor, který byl nastíněn na začátku filmu (Standa nasazuje kondom a pořád říká bratrovi, jak je pitomý a neustále se omlouvá), byl do jisté míry vtipný, ale v okamžiku, kdy divák pozná, že situace, které měly být humorné, se stále točí okolo toho „Jsem pitomej, promin“, už svůj úkol zcela neplní a stávají se jen takovou frází, která doplnuje místa, kde toho asi moc jiného vymslet nešlo. Navíc se vám začne zdát, že se postavy kromě pohybu v dějové linii, která i tak je dost úzká, nikam neposouvají. Standa je stále stejně „blbý“ a kromě výsledného aktu, který se „povedl-nepovedl“, nikam jeho postava nedošla. Možná, že je to obtížností jeho role, kterou dle mého názoru Jan Budař absolutně nezvládl. Ono může dvouhodinové hraní „pomalejšího člověka“ vypadat jako herecká exhibice, ale ve skutečnosti zbůsob, jakým jej Jan Budař podal vůbec není těžky. Obecně není těžké zahrát něco neobvyklého, co bývá často středem posměchu a předsudků o povaze daného jedince. Kvalitní herecký výkon spočívá v představení osoby zcela obyčejné, s obyčejnými lidsými vlastnostmi, která má viditelně duši. Postava Standy ale duši nemá, ponevadž ji zakrylo ono až nevkusné karikování postižených lidí a to, že Jan Budař nedokázal probudit k vnitřnímu životu. Ale to bylo možná jasné již předem, protože hraní retadrovaných, po psychické stránce nemocných lidí, ve vězšině připadů hraniční s trapným přehráváním. Úplně stejně je na tom herečka hrající postavu Olinky. Možná, že výsledek filmu by byl lepsí, kdyby v něm vystupovaly postavy připomínající obyčejné lidi, a ne úzkou skupinu retardovyných jedninců, jejímž prostřednictvím si tvůrci dělají legraci z obtížemi, které jsou spojeně s prvním sexuálním zážitkem a jakoby náležely jen postiženým a tím pádem je zesmesnovaly. Naopak bych vyzdvihl výkon, jakým ztvárnil svou postavu herce Miroslav Donutil. Jeho postava měla jasný charakter, příběh a hmatatelné duševní rozpoložení, narozdíl od všech ostatních, kteří tam byli takzvaně jen do počtu, jak nějací papírový panáci jen s tělem a bez vnitřního života. Další epizodou byl příběh kamarádů, kteří k sobě nakonec lásku najdou. Půdobil zajímavě, ale narozdíl od ostatních mu nebyl dáván dostatečný prostor. Navíc oba představitelé mi opět herecky nepřišli moc přesvěčiví. Pavel Liška byl určitě lepší než jeho kolega, ale delší dobu si myslím, že umí zahratát jen jeden typ postav, pokaždé akorát s rozdílem ve scénáři. Jinak chování a způsob, jak představuje své psotavy navenek je vždy stejný. Když se ale vrátím zpět k Olince a Standovi, tak vrchol filmu je v okamžiku, kdy téměř dochází k milostnému aktu. V tom okamžiku už autoři přešli únosnou hranici humoru a dostali se až do trapnosti. svým bizarním postavám přiřadili i bizarní situace, a proto od té chvíle vypadal celý výsledek filmu spíš směšně. ještě bych jako problém viděl například doplňující scény, kdy například Olinka a její „kamarádky“ krájí rohlíky na kolečka (že by na jednohubky? :-). Scéna na první pohled vypadá umělecky, možná něco jako jablka ve vaně Indiánského léta. Ale uměním být nemohou, jsou jen jakousi náhražkou umění. Když se podíváme hlouběji na podstatu tohoto pseudouměleckého prvku, tak žádnou podstatu nenajdeme. Autoři se snažili být pouze zajímavý a mysleli si, že když rozhovor na pozadí doplní záberem na kríjení koelček, tak vytvoří něco nevídanéhoa extrauměleckého. Ale chyba byla, že kromě této snahy a chtíče vytvořit nenápadnou uměleckou scénu, neměla žádný význam. Stalo se z ní klišé (jako z mnoha dalších zbytečných scén) právě proto, že neměla vazbu na žádnou jinou situaci, zastupovala pouze levný prostředek, jak zaujmout a dělat iluze o super záběru. Další věc, která mi vadila, bylo postrádání jakékoliv dějové linie. Film je založen jen na jednom ději a nekolika dejich paralelních. Osudy všech postav nikam nespějí a porád se plácají na jednom místě, posunují se jen minimálně. Chybou bylo také, že film sestavený ze tří epizod se ročí hlavě okolo té nejhorsí a nejschematictějsí a nejnevkusnejsí. Naopak zajímavým příbehum herce a psycholozky, potazmo jeho zeny, nebo například dvou kamarádu, kteří k sobě hledají cestu, nebylo dáváno dostatek prostoru, aby rozehrály děje, které by mohly mít i jiné poselství než jen nevkusně zesměšňovat retardované lidi. Když už nekteré děje nekam posunuly, tak jen na základě náhodných bizarních situací. Je skoda ze celý film stojí a padá na různě zajímavých dialozích. Některé z nich jsou poměrně kvalitní a mnohdy i vtipné, ale pozdějí začne jejich kouzlo opadat a humor, který před chvili bavil, spíš jen nudí. Zkrátka opět se potvrdilo, že filmy takzvaně o ničem, kde důležitou roli hrají jen dialogy, uměl natáčet v šedesátých letech jen Miloš Forman a i když se za celou dobu o to samé pokoušeli mnozí dalsí, nejlepšího čekého režiséra všech dob jen těžko může nekdo napodobit, či jej dokonce překonat. Celkově shrnuto film nemá kromě několika zajímavých dialogů, vtipných sekvencí a pokus o úvahu nad problémem prvního sexuálního zážitku, potažmo posledního, nebo najítí své skutečné sexuální orientace, nic nabídnout. Ještě poslední věc - nevím, proč z filmu, který vytvořili samí v podstatě neznámí lidé, hrají v něm až na výjimky neznámí herci, vznikal za málo peněz a je o ničem, přičemž se tváří světově, dělat rádoby nezávilé umění. Důležitost filmu bych videl jinde než v jeho originalitě, jak jsem již popsal na začátku. (03.08.2004) (méně) (více)