Zabiják

„Kdo s čím zachází, s tím taky schází.“ Co by na tu trefu do černé(ho) řekli Nájemní vrazi? Miguel: „Ser na plán a improvizuj... Neumíš? Jdeš od válu, dědku!“ Robert: „Je čas přiznat si věk.“ A měl by recht. Umění trpělivě ležet na karimatce celé dny, jako nějaký hibernující had, a jen občas se rozvážně protáhnout cviky jógy, to vše je málo platné, když pak před výstřelem zlobí prostata, oči i cit pro timing. OKÉNKO HOTELU: [][] Glosátor Fassbender to neukecal. Koho měl klient najmout raději? [][] Mě. Já bych si hlavu velkého zvířete se zadkem eskortky nespletl! [][] Tildu Swinton, při lap dance by ho kuchnula nožem. [][] Legendu Finchera. Ačkoli toho spíš ne. Svůj zabijácký instinkt z Klubu rváčů už ztratil. [][] Shrnuto. Není nad to, když mě o svědomí, smrti, lásce a o smyslu života poučuje nájemný vrah. Vyhořelý otravný mudrlant a chodící encyklopedie, navíc bez špetky charisma. Tak hlavně že zklidnil tep na 60. A trefil... jen tři hvězdy. (12.11.2023)

"Předvídej, neimprovizuj!" ...není to oxymoron? Málokdy se nechám strhnout zdejším hypem u nejsledovanějších amerických filmových novinek, ale pohled na stylizovaný plakát a převažně pozitivní hodnocení mě nalákaly, stejně jako příležitost odhodlat se konečně na aspoň jeden film populárního Davida Finchera, takže jsem se na Zabijáka vrhl dříve, než bych si to býval rozmyslel... a nebýt pitomého epilogu a dočkat se naopak uzemňujícího závěru, bez přemýšlení dám i 4 hvězdičky. Asi dvakrát jsem se sice během sledování marně pozastavil nad tím, k čemu vlastně může být existence filmu o zabijákovi, výhradně z pohledu zabijáka a většinou bez jakékoliv další výrazné postavy či přesahu, dobrá, v pár scénách mě tížilo surově zobrazené bezpráví, ale atmosféra osamění a noci byla tak silná, že jsem často zároveň ani nedutal. Řemeselnou stránku tudíž hodně chválím, snad až na přehršel voiceoverů hlavní postavy, kamera vytváří dokonale efektní zážitek, zapůsobily na mě konverzační střety s kolegyní v restauraci a posledním klientem ve výškové budově. Přesto se po skončení nemohu úplně zbavit dojmu, že zážitek z tohoto filmu byl lehce „instantní“ a přináší zčásti odvařenou variaci na to, co mi v ještě lepším balením s hrstkou podobných ingrediencí přinesly už dříve vybrané filmy Jeana-Pierra Melvilla (Samuraj) nebo Jima Jarmusche (Hranice ovládání). [70%] (14.11.2023)

Vlastně je to chytré dílko. Na začátku stojí poněkud vyčpělá premisa pubertálního rádoby-nihilisty, který si na konci přizná vnitřní rozpor, jehož si jako diváci celou dobu můžeme nepokrytě všímat: že si všechnu svoji neangažovanost a bezchybnost těmi motivačními řečičkami jen namlouvá, aby se nemusel cítit moc blbě, že je bezradný a ztracený ve světě a vlastním životě stejně jako všichni ostatní. Hudba mu každopádně pomáhá se od takových myšlenek rozptýlit. *** Není to ve své jednoduché podvratnosti úplně ploché, a protože většina lidí to beztak nepochopí a bude jim stačit, že to vypadá cool & simple, nejspíš tím Fincher i dokáže poplatit kasovní ztráty z takových klenotů, jako je Mank (můj koment), což mu jedině přeju. *** Vzpomenout na Jarmuschovy Hranice ovládání je rozhodně na místě, je to dle mého promyšlená součást Fincherova sarkastického šprýmu, bez nějž Zabiják přijde o větší část svého rozměru. Ti dva zabijáci nemohou být rozdílnější v hloubce vědomí ani životním postoji a roli ve světě, Fincher zcela záměrně natočil cool formou film o nehrdinovi bez sebemenších ambic měnit svět, jehož filosofie je nejen vachrlatá, ale ani mu moc nepomáhá, aby se cítil líp, a který dobře ví, že neudělá žádný zásek ani do čísel statistik o úmrtích. V Hranicích ovládání naopak sledujeme precizní přípravu výjimečně nadaného jedince s nezměrně silnou vůlí na klíčovou roli v nenásilném a nenápadném převratu, útoku na světovládu jiného osamělého muže. Fincherův film rozhodně vydává svůj smysl mnohem sytěji, zřetelněji a doslovněji v této provokativní a zřejmé korelaci. (B12) *** PS: Vynikající komentář tu má Traffic. *~ (18.11.2023)

Cožpak o to, Fincher opravdu umí vcucnout a ždímat dívakovu pozornost na maximum. Líbí se mě, že Fincher umí vymazlit snad každej záběr a každou scénu do absolutní dokonalosti, jenže mě to tady celý zabil konec, nesed mě k atmosféře ani postavě. Líbilo se mě vyprávění přes hlavní postavu zabijáka a emotivní udržování odstupu od něj. Jenže čím víc přemýšlím o té zápletce vychází mě z toho vlastně naprosto tuctová byť absolutně dokonale zpracovaná a zahraná báchorka. Já nevím, sem někde mězi 3-4 hvězdičkama a to přesně v půli. Ještě chvíli si to budu muset v hlavě zpracovat než se rozhodno jakým směrem ty hvězdy dám. (10.11.2023)

Napadá mě několik paralel s Klubem rváčů. Oba filmy stojí na protagonistově voiceoveru, který bychom mohli označit za nespolehlivý, ale v každém případě z trochu jiných důvodů. Zatímco Jack / Tyler Durden je nespolehlivým vypravěčem, s nímž sdílíme schizofrenně poblouzněné vidění reality, stoické promluvy nájemného vraha v Zabijákovi jsou nespolehlivé v tom smyslu, že přes zdání husťáckých (sebe)motivačních keců představují zvrácený postoj ke světu, s nímž se nakonec ocitá v rozporu i sám asasín. Je to taková krajně nihilistická variace Ghost Doga, v níž se východní praktiky jako meditace a jóga staly především dalším nástrojem k zefektivňování vlastní práce. Když si pak zabiják podesáté zopakuje mantru "Neimprovizuj" a vy přitom vidíte, že od začátku nedělá nic jiného, než že improvizuje, musíte se tomu smát. (Ano, Zabiják je černá komedie, která by se měla jmenovat Gone Wrong). Vypravěčsky přitom skvěle fungují jak první tři kapitoly, v nichž jsme převážně pozadu za protagonistou (a částečně stejně jako on netušíme přesně, proti čemu stojí), tak kapitoly čtyři až šest (plus epilog), kde už má akce spíš charakter postupně odškrtávaných fajfek, nicméně jakýkoli dojem mechaničnosti dokáže šikovně přesměrovat do ubíjejícího aktu pomsty jako takového. Druhá paralela s Klubem rváčů je více tematická. Oba jsou to filmy (černé komedie) o životě v pozdním kapitalismu. Jenže zatímco v Klubu rváčů ještě Jack / Tyler sní o autentickém vzdoru proti systému, v Zabijákovi už je jakékoli domnělé outsiderství protagonisty plně začleněné do neoliberálních struktur. Jestliže Tyler Durden se bouří proti konzumu a pokouší se obnovit smysl pro autentickou zkušenost (a autentickou maskulinitu), anonymní zabiják s nekonečným množstvím identit a mega tučným bankovním kontem (které si ale nemá čas užít) ze svojí askeze udělal integrální součást sebe jako pozdně kapitalistického subjektu. Všeprostupující distance (odcizení) už není nežádoucím prvkem, který bychom měli překonat, ale naopak žádoucí součástí takřka všech profesních i jiných vztahů. Scéna v restauraci je antitezí steakové scény z Matrixu, kde ještě existovala domněnka, že člověk se zaprodá systému kvůli povrchním smyslovým počitkům; tady už ani tohle nefunguje. Není to nic extra nového, o týchž věcech už kdysi točil Antonioni, a pokud mi Zabiják nějaký film připomněl, tak (vedle Melvilleových gangsterek) Povolání: Reportér. Fincherův smysl pro jízlivost mi ne vždycky sedne, ale tady je natolik jemně a hladce zašitý do přesně šlapající žánrovky, že mě to bavilo velmi. (11.11.2023)