Schlierkamp

Československý krátký televizní film, jenž se odehrává přibližně v roce 1547 a přibližuje divákovi soukromý život významného anglického panovníka Jindřicha VIII. (1491-1547) v žoviálním rozhovoru se svou šestou a poslední ženou Kateřinou Parrovou (1512-1548). Do historických rolí krále a jeho ženy byli obsazeni J. Werich a J. Brejchová, což samo o sobě spolu s jednoduchým scénářem nabízí zajímavou filmovou podívanou. Dialog mezi oběma postavami přináší banální témata, která se zabývají vzpomínkami na bývalé Jindřichovy manželky, a příběh vrcholí ostrým a hašteřivým sporem o barvu koně Alexandra Makedonského. Svůdná Kateřina nechce dát za pravdu svému manželovi a tvrdohlavě se drží svého názoru, za což jí její manžel pohrozí popravou. Nakonec však tento historický, málo známý snímek od režiséra E. Schorma končí romanticky, když si absolutistický monarcha smrt své ženy rozmyslí a oba manželé trvají na názoru toho druhého. Bohužel se budu opakovat s povzdechem, jak velké role mohl mistr Werich ke konci svého života vytvořit, kdyby mu více přála tehdejší politická situace. Ačkoli tato inscenace pouze krátce přesahuje dvacetiminutovou stopáž, přesto si ji dovolím zařadit na nadprůměru, pochopitelně díky skvělým hereckým výkonům obou představitelů.

Americký film, který se zabývá poměrně netradičním tématem, a sice vznikem blackmetalové scény v Norsku na přelomu 80. a 90. let. Snímek se věnuje legendární kapele Mayhem, která má asi největší podíl na utvářením této hudební scény a která se kromě hudby proslavila i kontroverzní minulostí spojenou s tragickými událostmi v počátcích jejich tvorby. Příběh je vyprávěn z pohledu zakladatele této kapely Oysteina Aarsetha (Rory Culkin, mladší bratr slavnějšího M. Culkina), zvaného Euroymous, který tomuto žánru vtiskl jeho styl spojený s agresivním, energickým projevem a satanistickou a morbidní tematikou. Na začátku se film, který je natočen čistě hranou, nikoli dokumentární formou, zabývá sebevraždou psychicky narušeného zpěváka bez zábran nazývaného Dead (J. Kilmer, syn V. Kilmera) v roce 1991. Poté se na scéně objevuje postava mladého muže z Bergenu s radikálními názory, odpůrce křesťanství, stoupence Hitlerova nacismu, ale především geniálního hudebníka Varga Vikernesse (E. Cohen), který svým jednoduchým, ale temným hudebním a srdceryvným vokálním projevem předčil i umění Euronymovo. Varg nejdříve k frontmanovi Mayhemu obdivně vzhlížel, a poté co byl přizván do kapely jako baskytarista a nahrál své vlastní věci, začal se na Euronyma povyšovat a obviňovat ho z pozérství. Kromě toho, že ve svých 17 letech ve svém hudebním projektu Burzum složil opravdu geniální skladby, věnoval se i trestné činnosti, tedy především vypalováním dřevěných kostelů po celém Norsku. Když se ke své žhářské činnosti přiznal v novinách, vypukl mezi ním a umírněným Euronymem spor, který skončil Euronymovou brutální vraždou ubodáním. Autor snímku J. Akerlund, švédský filmový režisér, autor hudebních klipů a bubeník, který svého času hrál i v legendární kapele Bathory, se už dalšímu osudu kapely ani osudu Varga nevěnoval, film končí s Euronymovou smrtí v roce 1993. Nutno dodat, že tomuto násilnému úmrtí byl ve filmu věnován velký prostor, možná na úkor hudební tematiky. Ve snímku jsem postrádal více scén ze zkoušek, koncertů, nahrávání desek, zkrátka činností spojných s hudbou. Jako fanoušek této hudební kapely i tohoto hudebního žánru jsem byl zpočátku, kdy se film věnuje hudebním činnostem a utvářením vztahů mezi muzikanty, nadšen, postupně však hudební stránka odchází do pozadí a hlavním tématem je právě trestná činnost a tragické události. Snímku proto nemohu dát plný počet hvězd, neboť závěr filmu ne zcela úplně splnil mé očekávání, ale jinak velmi oceňuji, že se někdo tomuto hudebnímu žánru i s jeho temnou minulostí věnoval.

Československá krátká televizní komedie odehrávající se na Divokém západě. Soukromý detektiv Biddle (J. Mareš) přijíždí varovat místního starostu Bankse před podvodným léčitelem, který léčí lidi za peníze magnetickými vlnami bez povolení úřadů. Spolu dohodnou lest, jak léčitele v podání J. Wericha dopadnout přímo při činu. Vynikající J. Sovák, který v roli starosty předvedl standartně skvělý komediální výkon a kterého pojilo s J. Werichem přátelství a vzájemná úcta, však v kritickém okamžiku zjistí, že údajný detektiv byl ve skutečnosti léčitelovým pomocníkem a že byl obětí podvodu dvou vykuků. V roli hloupého starostova služebníka se objevil známý komik a vypravěč pochybné úrovně J. Štercl. Do půlhodinové stopáže tohoto úsměvného díla režiséra V. Jasného se vešla i píseň, kterou zpívala v barovém salónu E. Pilarová za doprovodu J. Šlitra, který jí k tomu hrál na klavír a který se postaral o hudební složku této krátké filmové taškařice. Je smutnou skutečností, že jedna z největších divadelních a filmových osobností J. Werich v pozdějším věku už nedostával tolik hereckých příležitostí, což se projevilo zejména v 70. letech, kdy jeho jméno nebylo žádoucí a režiséři si ho netroufli obsadit. V první polovině 60. let se přece jen pan Werich v několika televizních filmech objevil a vždy to byl výjimečný filmový zážitek, stačí připomenout filmové klenoty jako Uspořená libra či Kočár nejsvětější svátosti. Magnetické vlny léčí považuji také za velmi zdařilé dílo s jednoduchým příběhem, kterému však mistr Sovák svým uměním a spoluprací s Werichem vtiskl pocit jedinečnosti.

Americký kriminální thriller natočený podle stejnojmenného románu C. McCarthyho odehrávající se v opuštěných končinách Texasu pojednává o Llewelynu Mossovi (výborný J. Brolin), který náhodou narazil v poušti na místo, kde si skupina drogových dealerů mezi sebou vyřizovala účty, zabili se navzájem a on tak snadno našel kufr plný peněz, který tam zůstal osamocen. Ze svého nálezu se však neraduje dlouho, neboť na jeho stopu se vydává psychopatický zabiják J. Bardem, který se svou zvláštní, nečekaně účinnou zbraní fungující na principu stlačeného vzduchu vraždí bez mrknutí oka lidi na potkání. Strhující taktická bitva těchto dvou osob snese nejpřísnější měřítka, zejména postava ledově chladného psychopata se španělskému herci J. Bardenovi povedla dokonale. Ve snímku bratrů Coenových dále vystupuje T. L. Jones jakožto šerif před penzí a okouzlující W. Harrelson coby zabiják najatý na vraždu Bardena, který se ve snímku ukázal pouze krátce, neboť svůj úkol nedokázal splnit. Nečekané dějové zvraty, které se směrem k závěru snímku stupňovaly, a vskutku napínavá atmosféra přivodily lahůdkový filmový zážitek, u kterého divák nemůže odtrhnout oči od obrazovky. Netradiční pojetí a rutinní zabíjení nepohodlných osob způsobilo, že v průběhu filmu už nebylo nutné ukazovat, jakým způsobem dotyčná oběť zahynula, což platí dokonce pro smrt hlavní postavy. Volné a do ztracena zvolené zakončení snímku na kvalitě thrilleru nic neubralo a já tak mohu po dlouhé době ocenit filmové dílo maximálním počtem hvězd.

Americký katastrofický film, jenž se zabývá sledováním šíření smrtícího, vzduchem přenosného viru, který nakažené osoby zabíjí během několika dní. Je šokující, jak je počátek tohoto filmu naprosto věrný tomu, co se odehrávalo a odehrává v těchto dnech (březen 2020) na celém světě, včetně původu nákazy, prvních bezpečnostních opatření a vývoje očkovací vakcíny. Příčina této celosvětové infekce je lokalizována v Číně, kde nechutné a primitivní stravovací návyky tamějších domorodců způsobily celosvětovou pandemii, což do detailu odpovídá původu skutečné dnešní nákazy a jsem zvědav, zda se dočkám, že někdo požene východoasijskou velmoc k zodpovědnosti za tuto katastrofu. Co se filmu týká, počátek je mimořádně impozantní právě díky tomu, jak autoři dokázali před devíti lety přesně předpovědět možnost a průběh šíření viru a současně nepochopitelné, že se něco podobného ve skutečnosti mohlo stát. V průběhu snímku však dramatičnost upadá, příběh se většinou věnuje poukazováním na dopady této katastrofy a výzkumu protilátek. Prostředky, jak zabránit nekontrolovatelnému šíření nákazy a zajistit ochranu obyvatelstva, jsou pouze naznačeny. Závěr snímku je zbytečně sentimentální a zaměřuje se na nezajímavý osobní život dospívající dcery jedné z hlavních postav, což celkovému hodnocení dost uškodilo a se závěrem jsem absolutně nebyl spokojen. Ve filmu režiséra S. Soderbergha se objevuje dost známých herců, bohužel však se většinou jedná o postavy nakažené tímto smrtícím virem a jejich životnost v dramatu není dlouhá. Výraznou postavu ztvárnil M. Damon, který byl vůči této nemoci imunní a jeho ženu a jednu z původkyň nákazy si zahrála G. Paltrow. Do role epidemioložky dr. Mearsové, která za svou snahu zmírnit dopady nákazy zaplatila životem, byla obsazena K. Winslet, investigativního novináře s extravagantní ochranou dýchacích cest ve tvaru kvádru zahrál J. Law a státního zmocněnce pro tuto katastrofu ztvárnil L. Fishburne. Na základě dnešních zkušeností je z dnešního pohledu nepochopitelné, že lidé i v nejhorší fázi nákazy, kdy se oběti ukládaly do masových hrobů na okrajích velkoměst, nenosili žádné ochranné prostředky. Modlím se, aby současná pandemie nedosáhla takových fatálních rozměrů, jaké jsou naznačeny v tomto snímku. Zdůrazňuji, že poutavost snímku spočívá v mrazivé podobnosti se současnou pandemickou situací, z filmografického hlediska se zejména v závěru prokázalo, že se nejedná o žádný výjimečný filmový počin.

Československá kriminální komedie podle románu E. Wallace vyprávějící o panství lorda Chelforda, kde straší záhadná postava zvaná Růžový Hubert údajně hledající zakopaný poklad. Na panství starého, rozklepaného a senilního lorda Chelforda (M. Kopecký), který žije spolu se svým o poznání mladším bratrem Richardem (P. Štěpánek), se sjíždí zámožná rodina Harperova, která by ráda provdala mladou Janu (Z. Adamovská) za starého lorda. Vysoký věkový rozdíl mezi snoubenci pochopitelně lásce nepřál, a tak není divu, že Jana nalezla útěchu v Richardově náruči. Za mnoho let se tito herci stali manžely i ve skutečném životě. Současně s výpravou Harperových, která zahrnovala matku S. Zázvorkovou a zkrachovalého bratra Artura (J. Kodet), se na panství objevil i seržant Butler ze Scotland Yardu v podání přehrávajícího J. Faltýnka, který měl přijít záhadě Růžového Huberta na kloub. Spousta postav ztvárněných vynikajícími herci naznačovala zajímavou filmovou podívanou, avšak opak byl pravdou. Ve snímku režiséra Z. Kubečka se v podstatě nevyskytuje žádný kriminální čin, zato obsahuje spoustu zbytečných nepodstatných dialogů, které i přes snahu zachytit maximálně smysl příběhu okamžitě vyznívají do ztracena a divák má velký problém udržet pozornost. Také přítomnost některých postav byla nadbytečná a zmatečná. Závěr snímku podtrhl nesmyslnost celého díla, neboť předložené vysvětlení záhady Růžového Huberta i dalších tajemství považuji za hloupé, a to nemluvím o tom, že mnohé činy (střelba na seržanta) nebyly vysvětleny vůbec. Ve vedlejších rolích se objevili sluhové nevýrazný L. Kostelka a K. Effa, zbytečná sekretářka R. Rázlová, doktor O. Vízner a zbohatlý soused V. Mareš. Bohužel musím konstatovat, že ačkoli se mi herecké výkony většiny postav líbily, celkový dojem z tohoto filmu to nemohlo vylepšit, a proto shledávám, že se jedná o jednu z nejhorších a nejnudnějších televizních kriminálních inscenací 80. let, jež jsem zatím měl možnost vidět, neboť takto nevyužitý herecký potenciál se jen tak nevidí.

Finská komedie o začínající čtyřčlenné metalové kapele. Když se náhodou potkají s producentem a organizátorem velkého metalového festivalu v Norsku, rozhlásí jejich zpěvák a hlavní postava filmu Turo Moilanen (J. Holopainen), že budou na onom festivalu vystupovat. Tato informace vzbudí v městečku okamžitý rozruch a dosud bezejmenná kapela, která pouze přehrává skladby od jiných umělců, dostává podporu ze všech stran. Brzy však vyjde najevo, že účast na norském festivalu je mylná, v kapele nastává krize, která dosáhne vrcholu po nešťastné smrti jejich bubeníka. Frontman Turo zmobilizuje všechny síly, dá dohromady všechny zbývající členy kapely, místo mrtvého spoluhráče přibere chovance v psychiatrické léčebně, kde pracuje, a vyrazí do Norska na festival na vlastní pěst. Zajímavá scéna se odehrává na finsko-norské hranici, kde jsou muzikanti s ukradenou dodávkou omylem pohraničníky zaměněni se skupinou opilých muslimů, kteří jsou zatčeni místo nich. Ve vedlejších rolích mě kromě kapely zaujala půvabná květinářka Miia (M. Kuustonen) a její neúspěšný nápadník, arogantní popový zpěvák Jouni (V. Tiihonen). Film je natočen velmi zábavnou formou a vtipných scének je dostatek. Ke konci už poněkud ztrácí scénář kontakt s realitou a příběh je stává stěží uvěřitelný. I tak soudím, že se celovečerní debut režisérů J. Laatia a J. Vidgrena zdařil a oceňuji kromě všudepřítomné kouzelné skandinávské krajiny zejména humor a nadsázku, s kterou si metalisti dělají legraci sami ze sebe.

Americký akční film, v němž je odsouzený Frank Leone (S. Stallone) převezen z jednoho vězeňského zařízení do druhého, kde jsou mnohem horší podmínky. Zlý ředitel věznice D. Sutherland se pomocí různých intrik, podvodů, manipulací a dokonce i vražd snaží donutit Leoneho, který má těsně před propuštěním, aby porušil předpisy a mohl mu tak být prodloužen trest. Není zcela jasné, proč se elegantní, ale bezcitný ředitel rozhodl Stalloneho tak krutě šikanovat, ale používá k tomu všech možných prostředků. Leone se pokouší všechna příkoří včetně neodůvodněného uzavření na izolaci po dobu šesti týdnů ignorovat, aby nezadal příčinu k prodloužení trestu, avšak v okamžiku, kdy dojde k vyhrožování ublížením na zdraví jeho přítelkyně D. Fluegel, ztrácí všechny zábrany. Po zneškodnění krutých dozorců v dramatickém závěru u elektrického křesla donutí ředitele, aby se před svědky přiznal ke svým intrikám. Ve vedlejších rolích se objevil J. Amos jako velitel dozorců, T. Sizemore coby vězeň Dallas, který hloupě naletěl na ředitelovu nabídku ke špiclování Leoneho nebo J. Lund v roli agresivního dozorce. Atmosféra věznice, kde jsou nenávistný a podlý ředitel a krutí dozorci horší než spoluvězni, mezi nimiž nebyl pro Leoneho problém si získat respekt, je velmi dobře zachycena a vzhledem k tomu, že snímek obsahuje dostatek zajímavých dramatických scén, oceňuji ho nadprůměrným hodnocením.

Československý film vyprávějící o mladém učiteli Poncarovi, který přichází na venkovskou základní školu a díky svým pedagogickým metodám, které děti motivují k aktivitě i mimo školní budovu, si brzy získá jejich respekt a oblibu. Do hlavní role byl obsazen neznámý F. Skřípek, který byl jako jediný muž v kabinetu brzy obletování kolegyněmi, on se však rozhodl trávit svůj volný čas s ovdovělou matkou svého žáka. Poncarovy metody se nelíbily všem, tedy hlavně těm rodičům, jež byli zvyklí na výborný prospěch svých dětí, který však neodpovídal jejich skutečným znalostem. Brzy se tedy objeví stížnosti na jeho moderní pedagogické postupy, které jsou obhájeny. Tento snímek vznikl podle scénáře nechvalně proslulého V. Trapla a stejný člověk se ujal i režie, co už mnohým znalcům dává najevo, že mnoho kvalitní filmové podívané se vyskytovat nebude. Do okamžiku, kdy si Poncar získá důvěru a náklonnost dětí na svou stranu se však jedná o relativně koukatelnou záležitost, poté se však děj vytrácí a zbytek filmu je do jisté míry zbytečný, zkrátka rozvinout příběh a slušně ho ukončit je úkol, který je opakovaně nad režisérovy schopnosti. Velmi podivně a nepřesvědčivě působí i skutečnost, že největší uličník z tamější třídy se po zavedení motivačních metod stává premiantem a přemýšlivým mladíkem. Kromě ředitele školy, kterého hrál V. Ráž a který se neúspěšně snažil krotit Poncarovo novátorské pedagogické směřování, se ve snímku objevovaly samé neznámé nebo velmi málo známé tváře. Přestože byl snímek natočen na začátku 80. let, kdy už začalo socialistické smýšlení obnovené a povinně vyztužené normalizací pomalu chladnout, snímek působí jako by vznikl o třicet let dříve. Tomu odpovídá nejen celkové vyznění filmu, ale i statické záběry na přírodu či vzdušné pohledy na městečko, které mi právě připomněli styl natáčení propagandistických filmů z 50. let a koneckonců i kvalita a nulové poslání tohoto Traplova díla. Nejhorší český režisér, jak je pan Trapl nazýván, natočil podle mého názoru ještě horší filmy, nicméně i tak je Velké přání těžký podprůměr, který bude po zásluze oceněn jednou hvězdou.

Československá televizní inscenace vyprávějící o srazu bývalých spolužaček ze základní školy. S odstupem čtyř let od společné docházky do školy pozve Beata své spolužačky na chatu, kde mají strávit víkend. Hostitelka neprožívá šťastné období, neboť se jí na motocyklu zabil její přítel, a zřejmě aby zaplašila samotu a zoufalství, naplánuje tuto akci. Snímek se zabývá především přípravami na sraz a zjišťováním, která z dívek pozvání přijme a tím se poodhalují charaktery a osudy mladých dívek před maturitou. Mizerný scénář P. Ševčoviče se zcela obešel bez dramatické zápletky a napětí, nejvíce se věnuje nepodstatným rozhovorům mezi jednotlivými dívkami. Největší vzruch přineslo nevysvětlené zamknutí hysterické hostitelky před návštěvnicemi. V okamžiku, kdy se dívky postupně začínají na víkendové chatě, objevovat, nestojí atmosféra za nic, snad díky nechtěné přítomnosti jedné z nich a nedobré náladě hostitelky, která se ani nenamáhala s přípravami pohoštění pro své kamarádky. Poté, co nežádoucí host odjede, začíná teprve to pravé přátelské veselí a snímek M. Pietora končí. Vzhledem k tomu, že jsem z účinkujících hereček neznal kromě I. Krajčovičové a P. Vančíkové ani jednu, žádná z budoucích maturantek mě herecky nezaujala a díky velmi nudnému scénáři jsem se musel hodně přemáhat, abych toto padesátiminutové dílo vůbec dokoukal, hodnocení tomu bude odpovídat. Většina obsazených hereček vypadala mnohem starší než postavy, jež měly představovat, a navíc ani jejich mluva a vyjadřování neodpovídala jejich údajnému mladistvému věku. Jedna z nich, která se této párty nemohla zúčastnit, neboť se musela postarat o své dítě, vypadala minimálně na třicet a tvářila se jako pár minut před sebevraždou. Raději ukončím svůj komentář, neboť nic pozitivního bych stejně nenalezl a navíc si to ani tato nudná, povrchní a zbytečná záležitost slovenské televize nezasluhuje.