Schlierkamp

Koprodukční francouzsko-italsko-španělský western známý spíše zkráceně jako Rudé slunce s mezinárodním obsazením, v němž je bandity přepaden transkontinentální vlak vezoucí japonskou delegaci na návštěvu amerického prezidenta. Lupiči pod vedením Linka (Ch. Bronson) a Gotche (A. Delon) ukradnou vzácný samurajský meč, který měl japonský velvyslanec předat jako dar a velvyslancův doprovod Kuroda (T. Mifune) se zaváže, že pokud tento hodnotný dar do týdne nepřiveze zpátky, spáchá harakiri. Mezitím dochází mezi lupiči ke vzpouře, Delon v elegantním oděvu přebírá vedení nad zločineckou tlupou a osamělý Bronson je pod trestem smrti donucen Mifunem, aby ho zavedl k držiteli meče a mohl ho získat zpět. Při této cestě se postupně oba muži sbližují, dochází ke konfrontaci obou kultur a Bronson je překvapen Japoncovým bojovým uměním. Pro snadnější nalezení Gotche, s kterým si chce pochopitelně i Link vyřídit své účty je unesena jako rukojmí Delonova milenka Cristina, živící se jako prostitutka ve vykřičeném domě. Cristina v podání nádherné Švýcarky U. Andress se snaží ze zajetí uprchnout a varovat svého milého, k čemuž využívá ženských zbraní a dokonce byly odhaleny v jedné scéně i její vnady. V závěru dochází k divoké přestřelce, kdy se musí Bronson, Mifune i Delon se zbytkem banditů bránit nájezdu indiánského kmene Komančů a teprve poté mohou obrátit zbraně proti sobě. V okamžiku, kdy se Mifune chystá ukončit Delonovi život, je francouzský elegán z nepochopitelných důvodů Bronsonem varován a stihne ještě japonského samuraje zastřelit. Bronson tak nepřímo připraví svého přítele o život, a toto počínání hlavního hrdiny jsem ani při nejlepší vůli nepochopil. Dobrodružný western od britského režiséra T. Younga shledávám jako nadprůměrnou podívanou, nejen kvůli neobyčejně zajímavému obsazení, ale i povedenému příběhu, který rozhodně nenudí.

Československý psychologický film popisující život mladé dívky poznamenaný drogovou závislostí. Hlavní část snímku představuje její pobyt v ženské léčebně závislých na alkoholu a drogách, přičemž četné retrospektivy z jejího dřívějšího osobního života naznačují příčiny ke sklonu k útěkům do jiného světa pomocí chemických látek. Tyto příčiny spočívaly v nezájmu rodičů o svou dceru a také v milostném zklamání, neboli v nejčastějších důvodech, kdy mladí lidé hledají útěk z reality, která je zklamala. Hlavní postavu osmnáctiletou Radku Walterovou přesvědčivě ztvárnila E. Kulichová-Hodinová, v dalších rolích pacientek psychiatrického ústavu se představily J. Třebická, R. Fidlerová a Y. Kornová, která jako jediná nemusela svou závislost předstírat. V rolích psychiatrů se objevil M. Macháček a F. Husák, otce Radky, slavného dirigenta ztvárnil J. Zahajský a přítele její matky, který Radce za sex obstarával drogy, hrál Z. Dušek. Pochmurná atmosféra léčebny byla zesílena výrazným hudebním motivem připomínajícím odbíjením zvonů a šedivým zabarvením evokujícím beznaděj, což kontrastovalo s obvyklým barevným zobrazením vzpomínek a událostí, které předcházely Radčině pobytu v léčebně. Film je ukončen dramatickou scénou, kdy se jedna z pacientek, inteligentní psycholožka, po propuštění z ústavu vrátí a záhy se předávkuje, neboť zjistila, že už není schopná vést normální život. Otevřená syrová výpověď Z. Zaorala natočená ve zlínském studiu se jako jeden z mála snímků věnuje drogové problematice v socialistické společnosti a přináší zajímavý divácký zážitek. Ačkoli jsem od snímku pesimisticky nic převratného neočekával, nakonec na mě film, i díky svému zajímavému, částečně uměleckému ztvárnění, zapůsobil silně a domnívám se, že jako varování před drogovou zkázou člověka je aktuální dodnes.

Československý televizní film podle scénáře L. Bělohradské vyznačující se tísnivou až hororovou atmosférou. Desetiletá Tereza (B. Franclová) přijede se svou matkou L. Domešovou do Prahy, se koná maturitní sraz po 15 letech. Ubytují se u kamarádky D. Batulkové, a zatímco obě dámy se odeberou na večírek, mladá dívka zůstává sama doma. Naneštěstí je zrovna tento byt vytipován zločineckou skupinou a zloděj D. Matásek je vyslán, aby domněle prázdný byt vyloupil. Po skončení akce vychází najevo, že loupeže nebyl lupič v bytě sám a vypráví se tedy zpět s úmyslem odstranit nežádoucího svědka. Následuje Matáskův slušný psychologický pokus o přemluvení mladé Terezy k otevření dveří, které mladá dívka mezitím zajistila pojistkou. Po rozpoznání hrozícího nebezpečí se Tereza snaží přivolat pomoc voláním na náhodná telefonní čísla, tato její snaha však končí neúspěchem a záchrana nakonec přichází z naprosto nečekaného směru. Kromě D. Matáska se ve snímku objevil jeho komplic J. Ornest či vynikající dětský herec M. Šotola v roli malého kluka dávající Tereze rady po telefonu. Podivné události odehrávající se na onom večírku její nezodpovědné matky, kde se objevil i K. Roden v roli jakéhosi dávného nápadníka, raději nebudu komentovat. Film se vyznačuje velmi zajímavou scénou a nočním psychologickým soubojem mezi zlodějem a vystrašenou dívkou na opačných stranách vstupních dveří do bytu, avšak ostatní scény jak zobrazení večírku, podivný neobjasněný výhrůžný telefonát, Terezino bezradné a zoufalé volání o pomoc a koneckonců i ono nečekané ukončení kvalitu snímku Z. Potužila dosti snížilo.

Americké scifi odehrávající se v roce 2025, kdy je obyvatelstvo Země díky působení smrtícího viru téměř vyhlazeno a přeživší zbytek lidského pokolení se ukrývá v podzemí. Pomocí stroje času je nedobrovolně vyslán do minulosti vězeň James Cole v podání B. Willise, který má za úkol zjistit původ a okolnosti rozšíření viru, případně jeho vzorek, aby mohli vědci po jeho návratu vyvinout protilátku. Jediná informace, kterou si Cole s sebou nese, že fatální celosvětová katastrofa souvisí s neznámým hnutím zvaným 12 opic. V roce 1990, kam je poslán omylem podivnou pětičlennou komisí, a poté v roce 1995 se Cole seznamuje s psycholožkou Kathryn Raillyovou (M. Stowe) a také s Jeffem Goinesem, výstředním bláznem a synem známého vědce, kterého ztvárnil B. Pitt a který byl vedoucím uskupení 12 opic a byl tedy považován i za původce oné katastrofy a vyhlazení drtivé většiny lidstva. V závěru vychází najevo skutečné okolnosti vypuštění jedovatých látek, avšak motiv tohoto nepochopitelně destruktivního činu jsem nepochopil. Willis nakonec splní svůj úkol, neboť v posledním okamžiku oznámí do budoucnosti důležitou informaci o skutečném pachateli a vědci v roce 2025 už dohlédnou na to, aby minimalizovali účinky katastrofy. Domnívám se, že myšlenka filmu T. Gilliama byla zajímavá a filmové zpracování, včetně hereckých výkonů Willise a Pitta nadstandartní. Nicméně si nejsem jist, zda jsem pochopil skutečnou hloubku tohoto vysoce hodnoceného filmu, ale jsem si jist, že celkově mě toto pro někoho kultovní scifi nechalo poměrně chladným, nemám potřebu podstatu filmu zkoumat podruhé a k obdivovatelům ani k vysokému hodnocení se nepřipojuji.

Československá televizní komedie podle scénáře M. Kratochvíla, v níž pracovník vědeckého ústavu František Johanes (V. Preiss) vyvine přístroj zvaný transmutátor, který je schopen stisknutím tlačítka proměnit člověka v jakékoliv zvíře. Při předvádění přístroje přímo před zraky ředitele ústavu P. Nárožného a jeho náměstka R. Kuby se pokus skutečně povede a V. Preiss se promění ve slepici. Na zábavnosti této inscenace se velkou měrou podílel P. Nárožný, jehož ojedinělý komediální talent byl zde nepřehlédnutelný a zcela převyšoval ostatní herecké kolegy. Ihned po úspěšném pokusu se do ústavu hrnou zahraniční nabídky na nákup zázračného přístroje a mezi největší zájemce patřil R. Hrušínský ml. představující japonského investora a J. Němeček, který ztvárnil zimomřivého Eskymáka. První polovina filmu těží z vtipně napsaného scénáře, bohužel autorovi se nepodařilo tuto taškařici vhodně a důstojně ukončit, jak bývá u podobných inscenací častým jevem. Ve vedlejších rolích se objevila J. Molavcová hrající Preissovu asistentku, která byla do něho zamilovaná, a J. Jirásková představující uklízečku Mackovou, jejíž postava byla podle mého názoru zbytečná a která byla důležitá především pro překotný závěr této komedie. Nadprůměrný výkon pana Nárožného, kterého docela vhodně doplňoval R. Kuba, dokázal udržet celkové hodnocení této komedie J. Pokorné-Makoszové v průměru.

Francouzský thriller odehrávající se v Nice popisující příběh osamělé Peggy Listerové (M. Darc), která se na pláži seznámila se sympatickým spisovatelem Francoisem Rollinem (C. Brasseur). Neodbytný spisovatel se ihned začne tajemné a zamlklé ženě dvořit a ucházet se o její přízeň. Zanedlouho je Francois pozván k elegantnímu a neznámému muži s nejasnými úmysly, který se představí jako Peggin právník Marc Rilson (A. Delon) a ten překvapenému hostu začne vyprávět o temné minulosti jeho klientky zatížené ústavní léčbou proti závislosti na drogách a vraždě manžela. Důrazně ho varuje před dalšími styky s Peggy, zejména proto, že dotyčná trpí chorobnou nenávistí k mužům. Francois však nedbá Delonových rad a pokračuje ve vztahu s Peggy, i když sám postupně seznává, že na jeho milované je něco tajemného, obzvláště poté, co je nalezen mrtev její zahradník a Rilsonův bratr. Vraždám předcházela i dramatická scéna v opuštěném hotelu a napadení Francoise v potemnělém podzemním parkovišti, které nebylo smysluplně objasněno. Podstata psychologického thrilleru G. Lautnera spočívá v tom, zda je Peggy skutečně ona nelítostná vražedkyně s psychickou poruchou či má vraždy na svědomí někdo jiný. Závěr snímku se odehrává v okolí průsmyku Col de Turini proslaveného rychlostní zkouškou rallye Monte Carlo, kde dochází k vysvětlení všeho podstatného a odhalení pravých charakterů hlavních postav. Ňadra z názvu snímku se objevila až v úplném závěru a poeticky symbolizují charakter Peggy Listerové, jejíž představitelka byla mezi lety 1969-1984 skutečnou Delonovou životní partnerkou. Vzhledem k množství více kvalitních francouzským thrillerů z této doby se v mých očích se jedná spíše o průměrný film, kde mi hlavní ženská postava nikterak nepřirostla k srdci, spíše bych kromě Delona, který nedostal tolik prostoru, ocenil méně známého C. Brasseura.

Československá televizní komedie vyprávějící o začátku kariéry mladé učitelky Evy Šebkové, žijící sama v malé garsonce na pražském sídlišti. Film vznikl podle prvního a hned velmi kvalitního scénáře tehdy ještě neznámé H. Pawlowské. Do role hlavní představitelky sympatické a inteligentní učitelky domněle trpící nadváhou byla velice vhodně obsazena J. Bartošová, která se mi jeví jako velmi zajímavý herecký úkaz, neboť se v její osobě spojuje atraktivní vzhled, klidné, zdrženlivé a nezaměnitelné mírně melancholické vystupování před kamerou, což způsobilo, že především pozitivní projev této bývalé herečky přináší divákovi příjemný dojem z tohoto snímku. Hlavní postava se nenásilně snaží najít vhodného životního partnera, avšak veškeré její snahy končí neúspěchem, neboť naráží na samé exoty a zkrachovalce (slizký soused J. Přeučil, školník V. Krška, pojišťovák R. Jelínek, neznámý slovenský opilec). V hlavní dramatické složce jinak oddechového a vtipného snímku se stává obětí nepěkné hry ženatého souseda V. Kratiny a v momentě, kdy u ní po tomto bolestivém zážitku nastává krize, přichází konečně na scénu vhodný protějšek. Taktéž Evin styl výuky, jež ve snímku vnímám jako okrajovou záležitost, nejen potvrdil její spravedlivý, chápavý a přátelský charakter, ale získal si i přízeň a autoritu nenásilnou a přirozenou formou u svých pubertálních žáků. Kromě postavy bezcitného studenta konzervatoře se V. Kratina hudebně a pěvecky postaral o ústřední píseň, která se ve snímku J. Vošmikové objevila. V ženských rolích se objevila J. Dítětová jako Evina maminka, ředitelka školy M. Dvorská, sousedka V. Jeníková či pomatená kantorská kolegyně K. Fialová. V dalších rolích mě zaujal rozumný domovník J. Vozáb či zákeřný a mstivý číšník J. Kodet. Komedie, v níž je mladá žena zejména svojí matkou za každou cenu tlačena do vdavek, na mě zapůsobila velmi příjemným dojmem a domnívám se, že i díky mnoha vtipným okamžikům si mohu dovolit hodnotit tento film lépe než průměrně.

Československá veselá televizní pohádka o kořenářce, kterou vrchnost reprezentovaná rychtářem a obecní radou nařknou z čarodějnictví. Kořenářka Loukotová (M. Dvorská) zná sílu léčivých bylinek, je nezávislá na obecních rozhodnutích, neboť žije se svými dětmi na samotě a omezený a namyšlený rychtář v podání výborného J. Větrovce ji chce tímto způsobem zkrotit. Díky pomoci potulného krajánka L. Mrkvičky, který se vydává za zámeckého doktora, však zloba a neúcta k moudré ženě opadne a ještě přiměje celou obecní radu, aby vystrojila veselku kořenářčině dceři Lidce (J. Bartošová) a zámeckému kočímu Jankovi (J. Schwarz). Kromě tradičně skvělého výkonu pana Větrovce zde zaujal i P. Trávníček, hrající rychtářova rozmazleného syna Cyrila, který má na pohlednou Lidku zálusk, avšak je odmítnut. Zábavný Cyrilův noční pokus o vystrašení kořenářky skončil podobným fiaskem jako jeho námluvy. Pohádka V. Karlíka je zpracována velmi sympaticky, prostředí, kostýmy a dialogy jsou velmi líbivé, avšak díky velmi krátké stopáži, která nedosahuje ani čtyřiceti minut, je příběh hodně zkrácen a nemohl se patřičně rozvinout. Z tohoto důvodu jsem nucen hodnotit pouze průměrně, neboť jakékoliv jiné hodnocení by bylo vůči ostatním dílům nespravedlivé.

Československá televizní pohádka z krkonošského prostředí vyprávějící o chudém ševcovském tovaryši Frantovi (M. Vávra) a zlé vdově po jeho mistrovi (A. Kreuzmannová). Ševcová by si ráda vzala mladého a šikovného tovaryše za muže, avšak ten je zamilovaný do chudé Marjánky (C. Morávková) a její nevýhodnou a naivní nabídku odmítne. Ševcová ze vzteku Frantu vyhodí z domu a ten se odebere na místní bál, který se koná v hostinci. Protože ševcová by se také ráda na bále obveselila a nemá k sobě vhodného tanečního partnera, donutí pod pohrůžkou použití lýkových provazů tamějšího hastrmana J. Skopečka, aby tam šel s ní. Na bále se brzy projeví, koho že to má ševcová za neobvyklého tanečníka, hastrman se vzepře vyhrožování ze strany ševcové a domluví se s Frantou, že budou ševcovat spolu. Krátký a jednoduchý příběh, kde se to hlavní odehrává na tanečním bále, je zpestřen krkonošským nářečím. Ve vedlejší roli sympatického souseda se ukázal J. Pleskot. Krátkou černobílou pohádku s krkonošskými lidovými písničkami o potrestání lakomé ševcové natočil P. Kraus a z mého pohledu se nejedná o nic výjimečného, ale s přehledem se tato pohádka vejde do průměru československé pohádkové tvorby.

Francouzský film, v němž se dvojice mladíků Jean-Claude a Pierre, jimž nic není svaté, bezstarostně potulují Francií. Hlavní postavy ztvárnili dva mladí nadějní herci G. Depardieu a P. Dewaere, jejichž největší záliba spočívala v prazvláštních sexuálních dobrodružstvích. Na živobytí si tito drzí hipíci se sklony k výstředním experimentům vydělávají krádežemi a jako dopravní prostředky používají výhradně ukradené vozidla. Během jejich bezcílného putování se seznámí s dívkou Marie-Ange (Miou-Miou), která se nebrání náhodným sexuálním vztahům a stává se společnou milenkou obou ´buzíků´. Tato půvabná herečka se v mnoha scénách objevila nahá a nebránila se ani natáčení několika odvážných milostných scén. Hlavní protagonisté dostávají šílené nápady, při nichž se setkávají s ještě většími magory (z vězení propuštěná žena se sebevražednými sklony či její syn, taktéž propuštěn z kriminálu na svobodu s touhou pomstít se za své uvěznění), než jsou oni sami. Přestože se Depardieu ve filmu prezentuje jako starší z dvojice, ve skutečnosti byl P. Dewaere o rok starší. Snahou šokovat jak provokativními dialogy, tak zobrazením sexuálních scén se tento film B. Bliera může v jistých ohledech připodobnit o rok starší Velké žranici. Neurčitým volným ukončením příběhu a také absencí dramatické zápletky film vyznívá jako sled bizarních událostí dvojice, která svou drzostí a neomaleností zacházela až na hranici snesitelnosti.