Godzilla Minus One

Filmy o nezničitelném hlubokomořském monstru, které si čas od času zaskotačí až po kolena v Tokiu, mě nikdy příliš nebraly, takže jsem viděl všeho všudy starou Gappu, americko- japonskou Godzillu z osmadevadesátého a Souboj titánů s Krakenem, který byl takovou usedlou, starořeckou verzí japonské radioaktivní, permanentně nakrknuté potvory. Na tento snímek jsem se tak podíval jen proto, že mi vyjel jako hlavní nabídka na Netflixu, přičemž mě zaujalo, že se mělo jednat o období po skončení války. No, zjistil jsem, že mě nový příběh vzteklé ještěrky překvapivě bavil, aniž by za to mohl samotný předimenzovaný plaz s reaktorem místo jater. Zaujaly mě spíše japonské, ne zcela vydařené snahy popasovat se se svou účastí ve druhé světové válce a taky fakt, že si ke svému filmu dokázali japonští tvůrci na rozdíl od Michaela Baye pozvat opravdu schopné poradce, takže jejich válečná technika vypadala krajně realisticky (torpédoborce, Takao i Šinden byly naprosto vymazlené). Bavil jsem se tak možná nad záležitostmi spíše okrajovými, bez nich by mě ale asi ani nenapadlo, abych snímku věnoval pozornost. / Poučení: Neodpaluj jaderné hlavice, bomby nebo reaktory v Tichém oceánu, nikdy nevíš, co tím nabudíš. (03.06.2024)

Godžira k takřka sedmdesátinám dostala do vínku snímek, který jde na ruku většinovému divákovi. Což není na škodu, ale pokud čekáte procedurální společenskou kritiku à la Shin Godzilla či naopak "na přes držkovanou olbřímých kaiju" à la pozdější japonské díly, tak odejdete zklamáni. Sedl by více název "jak můj poválečný život opakovaně ovlivňovalo monstrum" (trocha inspirace v konceptu z komiksu Godzilla: Half Century War je patrná), protože na Godzillu je to tentokrát skoupé. Je až někde ve třetím plánu. Když už se ráčí dostavit, stojí to za to (tradiční design, původ i schopnosti, měřítko i akce), ale je to po většinu stopáže slzopudné melodrama o kamikadze letci, který nesplnil svou povinnost a trpí posttraumatickým syndromem. Snaží se dát si dohromady život v troskách Tokia a zdecimované poválečné japonské společnosti, která také prochází zásadní proměnou. Jen jim (jemu i Japonsku) do toho občas hodí pařát Godžira. Paradoxně to má blíže pohollywoodštěné kaiju variantě na Čelisti mixnuté s Pearl Harborem než dosavadním japonským Godzillám (ať již těm vážným či těm béčkovým). Další díl se sice nabízí, ovšem osobně bych raději pokračování Shin Godzilly. Třeba jako satiru na japonské vládní byrokratické nezvládnutí covidu a olympiády. (25.11.2023)

Už to, že se do žebříčků nejlepších filmů roku 2023 dostane japonský film, stojí za zájem. Japonci se totiž po dlouhé době vrátili k jejich celosvětově nejznámější obludě a natočili vysloveně zajímavý film z jejího světa. Atmosférou dobový, odehrávající se chvíli po konci druhé světové války. Digitálně notně šílený, což je třeba uznat. Ale po příběhové stránce tu perfektně skloubili do kupy názorové pochody a myšlenky jednoho národa, který po válce bojoval sám se sebou. Což je na tomto filmu podle mě to nejzajímavější. Totální katarze jednoho národa převedená do filmu o zrůdě, která definovala jeden žánr a pomohla nejednomu Japonci se očistit. (04.06.2024)

Druhá světová válka skončila, Japonsko ale ještě ani zdaleka nemá vyhráno. K jeho břehům se totiž blíží gigantické monstrum. Povede se ho zastavit, nebo zdecimovaná země padne na úplné dno? Godzilla Minus One je přehlídka skvěle vypadající destrukce, funkčního patosu a lehce přehnaného japonského herectví. Dohromady je to však i pro Evropana bez problémů ukoukatelná podívaná, jejíž tvůrci mají dost nadšení, nápadů i úcty k původním filmům, abyste se v kině ty dvě hodiny skvěle bavili. (02.12.2023)

Hned ze startu zahlásím, že Godzilla Minus One se, za mě, instantně stává jednou z top 3 všech G-filmů (spolu s prvním filmem a Shin Godzillou). Je tam všechno proč divák tenhle sedmdesátiletý filmový fenomén miluje (pokud ho miluje). A tady je nutný si říct, že výborný godzillácký film je výborný právě i pro některá specifika která by jinde byla zásadním nedostatkem. Godzillácké filmy tradičně pracují s poměrně závažnými psychologickými či politicko-sociálními motivy, které ale přednáší jaksi naivně, pitomě, nešikovně, s přehnaným pathosem a melodramatem. Stejně tradiční je třeba i absurdita zápletek (především plány na likvidaci Godzilly bývají úlet) Je to stylizace kterou fanoušek očekává a snad až vyžaduje (fakt nikdo není zvědavý na japonský G-film co se bere smrtelně USA-vážně). Minus One s tímhle bravurně pracuje a dokáže doručit vše co divák žádá a přitom být stále kreativní, překvapivý, vtipný, krutý i milosrdný, dokáže pomrkávat po divákovi obrazovými citacemi a analogiemi na předešlé filmy.. a hlavně (!) dokáže to všechno vybudovat na charakterech na kterých divákovi záleží a na Godzille která je pro tyhle charaktery opravdovou hrozbou.. Má to parádní soundtrack. Jediné co bych vytknul je herecký projev R. Kamikiho, který ne vždy odhadnul míru ještě přípustného přehrávání (jinak snad všichni ostatní hrajou parádně). A osobně je mi pořád líto, že japonci upustili od gumových obleků a přešli na CGI které sice drží v nějaké sympaticky stylizované "neumětelskosti", ale chlap v obleku je prostě chlap v obleku. PS: Fakt, že tohle, i v obecně drahém japonsku, stálo jen 15mega, napovídá, že je cosi ekonomicky shnilého v království Hollywodském. (03.12.2023)