Blow-Up
Blow-Up
Blow-Up
Zväčšenina
Blow-Up
Blow-Up
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Carlo Di PalmaHudba:
Herbie HancockHrají:
David Hemmings, Vanessa Redgrave, Sarah Miles, John Castle, Peter Bowles, Jane Birkin, Veruschka von Lehndorff, Jimmy Page, Jeff Beck, Chris Dreja (více)Obsahy(2)
Filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie. Je mladý, pohledný, úspěšný a bohatý, svět – zejména jeho ženská část – mu leží u nohou. Módní fotograf Thomas, ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby ovšem vzápětí přesedl do svého rolls-roycu a odjel do svého ateliéru fotit atraktivní modelku. Dravý, arogantní, sebevědomý – a přece vnitřně, skrytě zranitelný. Do londýnského Maryon parku jej zavedla vlastně náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez svého aparátu a vzdálená dvojice milenců, skotačící na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavým objektem, než aby ji jen tak přehlédl. Jenomže náladové fotografie v sobě, jak má Thomas brzy zjistit, skrývají znepokojivé tajemství…
Zvětšeninu natočil Michelangelo Antonioni podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara Babí léto (česky vyšlo ve Světové literatuře v r. 1968 již pod názvem Zvětšenina). Se spoluscenáristou Toninem Guerrou přesadil její příběh z Paříže do Londýna, který byl v polovině šedesátých let minulého století avantgardní metropolí, centrem hippies, boomu všech druhů umění – pop-artu, fotografie, divadla, módy i hudby. Antonioni se na svůj první zahraniční film důkladně připravoval. Žil v Londýně osm měsíců, vyzpovídal desítky příslušníků nejrůznějších profesí, chodil po klubech, vstřebával onu specifickou, nepopsatelnou atmosféru. A pak jej za půl roku natočil. Navázal jím přímo na svou „tetralogii citů“ z let 1959–1964 (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina). Opět nabídl divákovi mnohovrstevnaté metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy, provokující k mnoha interpretacím. Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií, filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění i filozofickou esejí o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Antonioni jí vzdal i hold intuici, jedné ze svých stěžejních tvůrčích metod. Přihlásil se k ní zejména výroky „Dělám filmy spíše žaludkem než mozkem“ nebo „Zkušenost mě naučila, že pokud je intuice krásná, pak je správná.“
(Česká televize)
Recenze (461)
Zřejmě nejznámější a nejpřístupnější film Michelangela Antonioniho, který mě ovšem spíše než k interpretaci pudí k analýze - její nástřel i historické zakotvení filmu jsem načrtnul ve svém videokomentáři pro Letní kino. ()
Oscar 2 nominace: Režie, Scénář... Zlatá Palma ()
Také nevím, o co v tomto filmu vlastně jde, ale jeho nálada mě vždy dostane a při odhalování detailů oné stěžejní fotografie mě vždy spolehlivě mrazí. Detektivka? Portrét doby 60. let? To je jedno, hlavně se na to božsky kouká. ()
Totální umění, které se - a to není vůbec obvyklé - skvěle poslouchá (šumění větru ještě nikdy neznělo tak...rozmanitě) a ještě lépe se na něj dívá (stromy v parku zmítané větrem bych si byl ochoten promítat každý den, kdy bych je neviděl naživo). Herecké výkony, kterým rozumíte - byť samozřejmě každý po svém. Duch doby a (také její) krása v mnoha podobách, a k tomu filosofie ve formě odbíhajícího filmového pásu. Tento film prostě za sebou zanechává DOJEM tak silný, jako je zde Vanessa Redgrave krásná a tajemná a David Hemmings tak či onak ztracený. 90% ()
Zvětšenina mi tak trošku připomíná šedesátá léta. Legenda, několik silných okamžiků, ale kvůli tomu zbožštění, neustálému omílání a hodnocení mi připadá, že se sama podstata někam vytratila a kdo ví, jestli celá ta váha, která je tomu přikládána, není jen v ústech lidí, kteří o tom hovoří. Zaměřil bych se na detaily, které mě na šedesátých letech i Zvětšenině bavily, ale jako celek mi snímek nedává smysl. Teď nemyslím smysl událostí ve filmu, jen to, že nebudu dávat hodnocení vyšší, když mě zaujalo jen pár drobností. ()
Tenhle film je svým způsobem nepochopitelný a neuchopitelný jako celek, ale jeho jednotlivé části jsou samy o sobě velmi precizní. Hlavně Limou zmiňovaný průzkum zvětšené fotografie stojí za vyzdvihnutí, ale těch pozoruhodných momentů je tam více. David Hemmings je vynikající, herečky okolo něj oplývají vnadami, ale jak říkám jako celek se ten děj jen těžko chápe. ()
Zvláštně pojaté drama, ve kterém se zbytečně moc nemluví, ale kamera vás zaručeně zaujme. A i když se v příběhu vlastně nic moc neděje a všechno tak jako probíhá unyle v takovém lážo plážo tempu, tak Vás to dokáže nepochopitelně zhypnotizovat, což byl asi tak trošku i účel. ()
║Rozpočet $1,8milióna║Tržby Celosvetovo $20,000,000▐ prázdnota úplne od veci, čo na tomto ako bolo, vrcholová nuda, Anglicky chladná povrchnosť /15%/ ()
Naprosto úchvatná "těkavá" filmařina. Nedokážu napsat o čem to je, nedokážu dostatečně zformulovat myšlenkové podhoubí filmu, ale mám pocit, že je to natolik plastická výpověď o době vzniku, natolik plastický portrét únavy vším, ženskými, uměním, ba i smrtí, že tady jsou slova zbytečná. Art film se vším všudy. Unikátní snímek. ()
Film, který první půl hodinu říká jen to nejmín co může. Snaží se ukázat vlastnosti hlavního hrdiny a ostatních i celkem nevýrazných postav. Ukazuje dokonale náladu, pocity, atmosféru a "klid" 60.let v Londýně. Hlavní hrdina je arogantní, sebevědomý, cílevědomý a mající všechny vlastnosti potřebné k docílení genialního fotografa(včetně úchylného běhaní a vtíravého fotografování). K lidem okolo něj se chová jako kdyby neznamenali nic a to hlavně co se týče "tupých", anorektických a škaredých modelek. Jedna žena ho miluje, ale spí a žije s jeho kamarádem. Není si jistá jím a vztahem k němu. Další dvojice mladých "modelek" udělá naprosto cokoliv pro jednu fotku. Celé to vyvrcholí, jednou nevinnou fotografií. Zvětšenina zvětšuje lidské chyby, promyšlenost chování lidí a toho jací jsou lidé. Zbylá hodina filmu je již velmi zajímavá. Režisér si hraje se skvělým hlavním představitelem a atmosférou, která je mu nabízena. Naprosto dokonalý "větrný park" je lahoda pro uši a oči a rád bych se takovým parkem někdy prošel. Režisér nakonec ze všeho dostal maximum. Závěrečný tenisový zápas , který spojí a nechá přijmout fotografa jinou realitu. Tu kterou mi nenabízí jeho zrcadlovka. Fotograf se zděsí možného objevu a toho co může znamenat a radši si to nechá jako své tajemství. Jeho objev by mohl být jeho vrchol, kterého již nikdy jinak nedosáhne a bude jen upadat. Ze závěru si vyvodte co chcete, ale pomalý začátek a jeho nudnější vývoj bohužel shazuje tento film min. o hvězdičku. ()
Scénář: Michelangelo Antonioni, Tonino Guerra .. Blowup nenudí. Po celých sto jedenáct minut jsem se s potěšením díval .. ale na co? Požitkářský, arogantní život fotografa, pomale vyprávěný, který jednoho dne v parku náhodou vyfotí co nemá. Odhalení tajemství na fotografii je rozhodně nejzajímavější část filmu, z pohledu celku i tak zapadá mezi ostatní epizodky. Víc už jsem z toho nevydoloval, asi na to nemám jako hrdina tu správnou zvětšovací techniku - prozatím. Nebo si prostě před oči nedovedu nasadit ten odosobnělý náhled šedesátých let, kdy se mládež za vlivu omamných látek hromadně bouřila prakticky proti všemu - od rodičů, přes samotný systém až po válku .. třeba se ta nálada někdy vrátí :-) ()
Je náš život imaginárním tenisovým matchem, kdy děláme, jako bychom žili? Víme proč žijeme a co to znamená? A co vlastně víme o svém životě, natož o životech druhých? Gnoseologický problém existence bytí - kdybych to chtěl nějak filosoficky znejasnit, ale u tohoto filmu se filosofování neubrání nikdo, komu v hlavě zbývá byť jen špetička mozku. ()
Hned ze začátku musím napsat, že hlavní hrdina mi byl hrozně nesympatický. Jinak je to, ale hezky natočeno, ať už se děj odehrává v uklidňující zeleni parku, či strohých ateliérech plných sličných modelek. Jenže jsem prostě nepochopil, co tím chtěl básník říct. I když jsem si přečetl různé výklady tohoto filmu, tak mi "fascinace obrazem" prostě nepřijde jako dostatečně silné téma pro celovečerní film. ()
Zvětšenina ani chvilku nenudí, má zvláštní atmosféru, je velmi nedramatická ( až na pár momentů ) a... tajemná. Ale jako o celku bych nedokázal říci, o čem to je. Plky o objektivním hledání reality jsem taky četl a určitá část filmu o tom asi bude, ale že by to prostupovalo celým filmem, to se říci nedá. Hmm, hmm opravdu zvláštní film. Zatím za tři, ale rozhodně to časem vyhledám znova... ()
Tak nevím, jestli víc nemám v lásce staré filmy nebo Art filmy. Zvětšenina nicméně splňuje obě varianty. Pro mne, obyčejného člověka, se zde totiž až do scény v parku nedělo nic převratného. Sledovat bezstarostný, veselý, nezávazný životní styl tehdejší mládeže mi mnoho zábavné nepřipadalo. To vše v podání módního fotografa, který je za vodou. Jedno však nemůžu popřít: odhalováním tajemství fotografie a ,,tichem“ při závěrečné scéně jsem byl – nevím proč – fascinován! Vím proč, jsou totiž moc dobré, než abych si jich nevšiml! Přesto jde JEDNO Z NEJLEPŠÍCH DĚL KINEMATOGRAFIE mimo mne. Nepokrytě přiznávám ,,já tomu umění nerozumím…..“ ()
Copak lze něco tak nezachytitelného jako těkavou atmosféru doby, něco tak nepopsatelného jako smysl života, něco tak podivuhodně proměnlivého jako čas obejmout do filmového pásu? Od té doby, co jsem viděla Zvětšeninu, odpověď znám. Ale sama Antonioniho opus magnum slovy obemknout neumím, jakoby vždy jiná část vypadávala- a šla svou vlastní cestou. Někam do parku. ()
Mlžný opar nejistoty, zmatku a ztracenosti a svěží vánek svobody, obdivu a vůně světa. Osobní pocity a neosobní dotyky. Záplava nápadů a přitom přímočará, živočišná a svou netečností i samovolně prostupující výpověď. Škoda jen, že závěr je ve své náladové roztříštěnosti a neucelenosti až příliš abstraktně pojatý a neosobnost v tomto případě spíš uškodí. 75% s velmi příjemným melancholickým dozvukem průběžných nálad. ()
// Někdo vidí mrtvoly, jiní zase tenisové míčky. No a některým zkrátka stačí dvě rozdováděné Italky. 8/10 ()
Dejme tomu, že skupinka lidí bude pozorovat mraky, plující po obloze. Jednomu mohou připomínat angorského králíka, druhému kouřící šálek kávy, třetímu jedoucí lokomotivu, dalšímu třeba noční košili, vlající na prádelní šňůře. Nelze říct, kdo z nich má "pravdu" - tu mají všichni, protože jsou to jen jejich osobní asociace. S filmem Zvětšenina je to stejné, řekl bych. Samotná zápletka je prostá a srozumitelná: módní fotograf pořídí snímky ranního parku s mileneckou dvojicí a zdá se, že bezděky zaznamenal vraždu. Nebo taky ne - a v tom je ten háček. Kdyby za ním nepřišla žena z fotografií a nedomáhala se negativu, nepřemýšlel by, co ji k tomu vede, nezkoumal snímek, nepořizoval jeho zvětšeniny a neviděl v nich to, co vidí na základě subjektivních myšlenkových konstrukcí. Stejně nejistý je divák, po němž se chce právě ta aktivní spolupráce, vytvoření vlastního dojmu bez potvrzení či vyvrácení jeho správnosti. Těžko najít jeden "správný", objektivní klíč k filmu, který vychází z toho, že žádná objektivita neexistuje. Někteří lidé myšlenku Zvětšeniny vztahují jen na kinematografii (skutečnost nelze zachytit na film), jiní v ní vidí podobenství o společnosti, která je tak omámená iluzemi, že si neví rady s realitou, komunističtí recenzenti byli zase skálopevně přesvědčeni, že film účtuje s povrchností kapitalismu. ;) Nenechte se ovlivnit řečičkami filmových teoretiků, protože u Zvěšeniny nejde o to "pochopit, či nepochopit", ale přistoupit nebo nepřistoupit na tu zvláštní hru s asociacemi. A když vás ta hra nebud bavit, rozhodně to neznamená, že nemáte mozek, jak to klasifikuje kolega Pohrobek. Taková arogance není důstojná filmového fanouška. 80% ()
Související novinky
Kánon filmu 2011
V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)
Ingmar Bergman a Michelangelo Antonioni
Před několika dny média informovala o úmrtí obou filmových velikánů. Oba byli nepřehlédnutelnými persónami světového filmu a jejich stopa, kterou zanechali dalším generacím, je až příliš hluboká,… (více)
Slavnou Zvětšeninou Antonioni započal své období anglicky mluvených filmů. Na rozdíl od dvou následujících filmů Zabriskie Point a Povolání: Reportér dosáhla Zvětšenina obrovského úspěchu jak u kritiky, tak i u diváků. Antonioni se na jeden ze svých nejslavnějších filmů připravoval velmi pečlivě. Bezmála třičtvrtě roku žil v Londýně, vnímal jeho pulzující uvolněnou atmosféru poloviny 60. let, aby pak během jarních a letních měsíců roku 1966 natočil na jednu stranu vysoce umělecky stylizovaný, zároveň i atmosfericky přesný obraz swingujícího Londýna, ve kterém se slévaly hlavní kulturní proudy moderního světa. V ústředí celého filmu stojí postava fotografa Thomase, do níž Antonioni vložil snad všechny podstatné rysy tehdejší generace. V Thomasovi se zrcadlí skutečná touha po svobodě uprostřed hluboké životní prázdnoty, touha po útěku z rutiny, ze stereotypu. Antonioni Thomase prezentuje jako neustále těkajícího, společenského, přesto velmi osamoceného, energického mladíka, který v neustálém pohybu jako by charakterizoval prchavost, povrchnost a boj proti tradičním hodnotám. [==] !SPOILER! Příběh filmu není důležitý, spíše divákovi důmyslně zprostředkovává podobenství o stavu tehdejší mladé generace. Fotograf se jednoho dne vydá do zcela opuštěného londýnského parku, kde při focení narazí na milostný pár. Žena (Jane) se však Thomase zalekne, přičemž nejdříve v parku a později i ve fotografově ateliéru požaduje negativ s inkriminovanými snímky. Thomas ženu uspokojí předáním jiného negativu, přičemž ten pravý nechá vyvolat a zjistí, že se vlastně stal svědkem zločinu, vraždy. Podrobnou analýzou veškerých snímků a zvětšováním jednotlivých částí do sebe pomalu začnou zapadat kousky skládačky. V této slavné bezdialogové sekvenci se Antonionimu a kameramanovi Carlovi Di Palmovi podařilo bez jediného slova postupně budovat napětí, přičemž pohyby kamery v podstatě opisovaly pohyby fotografovy hlavy, což značilo způsob jeho uvažování. Při následném nočním pátrání v parku skutečně nalezne mrtvolu muže, kterého tajemná Jane nechala pravděpodobně zastřelit. Neúspěšně se poté Thomas snaží přesvědčit své přátele o skutečném zločinu, jehož byl nechtěným svědkem. Druhého dne ráno se Thomas opět ocitá v parku, jenomže tělo muže je pryč, stejně jako i v ateliéru všechny jeho zvětšené snímky z parku až na jeden jediný, na němž je jen sotva identifikovatelná skvrna. Závěr filmu je stejně prchavý jako onen zločin, Thomas snad poprvé v životě zmítaný obrovskou nejistotou je svědkem „tenisového zápasu“ dvou ze skupiny mimů. Po chvíli je jedním z nich vyzván, aby mu na kurt hodil zpět imaginární míček. Thomas se oddává této iluzi, aby pak v posledním záběru, velkém celku střihem zmizel ze sytě zeleného trávníku. [==] Antonioni jako jeden z hlavních představitelů evropského moderního uměleckého filmu nenabízí ve Zvětšenině odpovědi, pouze velké množství otázek. Vkládá do filmu mnoho skrytých a těžko interpretovatelných významů, přičemž skrze hlavní postavu Thomase jako by chtěl vypovídat především o osamocení a prázdnotě a nejednoznačném určení životních cílů. Ze všeho výše uvedeného můžeme film vnímat dle naratologické koncepce Davida Bordwella jako ukázkový příklad narace uměleckého filmu. Postavy příběhu jsou jen mlhavě načrtnuty, přicházejí náhle a bez jakéhokoli opodstatnění zase odcházejí. Základní zápletka filmu se objevuje až někdy v polovině filmu, přičemž její „rozuzlení“ je spíše určitou metaforou života. Je to, co právě vidíme realita, nebo pouze chvilkový, pomíjivý stav věcí? Stejně tak fotografie – ztrácí zobrazená realita svou „pravdivost“ ihned po stisku spouště fotoaparátu? Právě tyto otázky film vzbuzuje a spolu s Thomasem se na ně divák pokouší, leč marně, nalézt odpověď. () (méně) (více)