Dune: Part Two
Dune: Part Two
Duna: Časť druhá
Režie:
Denis VilleneuveKamera:
Greig FraserHudba:
Hans ZimmerHrají:
Timothée Chalamet, Zendaya, Rebecca Ferguson, Javier Bardem, Josh Brolin, Austin Butler, Florence Pugh, Dave Bautista, Christopher Walken, Léa Seydoux (více)VOD (4)
Obsahy(2)
V druhé části se Paul Atreides spojí s Chani a Fremeny a zároveň se vydá na válečnou stezku pomsty proti spiklencům, kteří zničili jeho rodinu. Čelí volbě mezi svou životní láskou a osudem známého vesmíru a snaží se zabránit strašlivé budoucnosti, kterou může předvídat jen on. (Vertical Entertainment)
Recenze (1 157)
Zřejmý důkaz toho, že jsou nudolálie i závislost na psychotropních látkách úspěšně léčitelné! Dřívější sveřepý artový hnědopich Denis, věhlasný to uspávač hadů obrazem, se již zdá být dokonale zdráv a nyní téměř bez recidivy zaDuněl tak mohutně, že si po skončení spektáklu musíte pomoct rukou utřít koutek, vrátit spadlou čelist na místo a zavřít hubu. Nejen, že parádně trefil genius loci dnes již klasické předlohy, ale rovněž ji přetavil v dosud téměř nevídané pompézní audiovizuální orgie, u nichž málem nevíte, jestli vás zrovna prcá obraz nebo zvuk. Samozřejmě na to však nesmíte čumět na mobilu v ruční kamerové distribuci nějakého indického čorkaře s bangladéšskými titulky. Podobně jako dříve údajně nezfilmovatelný Džexnův Pán prstenů i toto si bezesporu zaslouží své piedestální místo ve všech konsenzuálně dostupných análech, a to včetně světové kinematografie. Dokonalost, kde je naprosto všechno přesně tam, kde má být, a spektakulární linka D z pískovny v centru až na Jižák jezdí ve zcela pravidelných a přesných intervalech, a její sedačky skoro nepotřebují odčervit ani po svinských islamistických fundamentalistech, ani zkurvených fašistických bílých hubách. ()
Masivní podívaná. A špičkový audiovizuální zážitek. Snad nebudeme na trojku čekat celou dekádu. ()
Naštěstí jsem se rychle smířil s tím, že Paulův vývoj se bude odvíjet podle očekávatelné trajektorie - zejména když se Villeneuve na rozdíl od Lynche rozhodl následovat didaktické schéma zrodu diktátora. Proč naštěstí? Protože jsem se díky tomu záhy začal soustředit na perspektivu Chani, brzy ustavené coby postava věcná, analytická a empatická. ___ V tomto ohledu se dá DUNA II uchopit trochu jako MATRIX, kde šlo o záměr: Zdánlivě se jedná o příběh mužského hrdiny, ale ve skutečnosti je celý film vystavěn jako analytické pozorování mnohem bystřejší ženské postavy, jež se rozhoduje, zda jí ten chlap stojí za pozornost a důvěru. Chaninou antagonistkou je pak podobně nenápadně rozvíjená hlavní mrcha Jessica. ___ Příběh Chani v paralele k příběhu Jessicy je nakonec jediná soustavně rozvíjená dvoj-linie. Oproti tomu linie traktované jako centrální jsou čím dál eliptičtější, zmatečnější a náhodnější. Imperátor je neatoritativní, původní mladý padouch se stává ponižovanou vedlejší postavou, nový mladý padouch je přepálená karikatura - a čarodějnická špionáž působí v té zkratce jako z bondovské parodie. ___ Výhoda perspektivního napojení se na Chani je i v tom, že si stejně jako ona můžeme říkat: "Co se s Paulem sakra děje? Proč dělá, co před chvílí říkal, že dělat nebude? Hráblo mu?" Nemluvě o tom, že slib věčné lásky pět minut předtím, než požádá o ruku jinou ženskou, je pohříchu pochybná milostná diplomacie. ___ Jediná dramaticky funkční část filmu je pro mě ta romantická, když se postupně sbližují - a vyvrcholí to cestou na červovi. Napadla mě paralela se STAR WARS III, kde šlapaly naopak ona politická rovina, hrdinova proměna i pocit zmaru z rozkladu světa. ___ Ano, kompozice, tonalita a práce se zvukem jsou pozoruhodné, leč žádná scéna krom milostných a prvního sedlání červa (což je de facto taky milostná scéna, opět je klíčová Chanina perspektiva) mě nezasáhla: nebyl jsem stržen dramaticky ani esteticky, nezažíval vzrušení z filmařiny, z hry tvarů, světla a zvuků, z výstavby scén či z rytmu, jež třeba u Nolana zažívám běžně. ___ DUNA I odvážně reinterpretovala příběh členitého světa skrze relativně intimní, fázované drama několika postav. DUNA II je naopak překvapivě konvenční "temný" velkofilm o boji rebelů se systémem, jen jsou všichni svině nebo blbci. Krom Chani. A červů. ()
Jednička mi přišla lepší, byla dějově sevřenější a v uvozování do fantaskního světa Arrakisu tak nějak poutavější, hloubavější, víc jsem chápal pohnutky jednotlivých postav. A přitom ani tam Denis nezapomínal na obrazové kouzlení – příjezd Leta Atreida a jeho dlouhý let ornithopterou byl tak vizuálně sexy :o) I ta Zimmerova hudba mi v prvním díle přišla zajímavější. Dvojka je v tomhle ohledu vlastně úplně jiná, zejména ve druhé půli dějově rozháraná, ALE …. když na mě Denis vybalil několik ikonických scén, počínaje první jízdou na červu, přes černobílou arénu, až po frontální atak červů, se sedícími fremeny a jejich vlájícími šálami, měl mě zase ve své hrsti. První díl byl potravou pro smysly a mozek, druhý už jenom pro ty smysly, ale víte, já jsem jednoduchý člověk, mě ke štěstí stačí i to, že na mě Villeneuve tahá výborné vizuální nápady jak Houdini králíky z klobouku :o) Jenom ten Zimmer už mi přijde v posledních letech trochu unavený a místo svého typického dunění by neškodilo v jeho případě zase sáhnout po nějakém kompozičním melodickém nápadu. ()
Jak jsem byl nadšený z první části, a jak se před velkým finále hromadily libůstky jako Giedi Prime, za kterou bych Villeneuvovi tleskal ve stoje, a přistoupil jsem na hru s až směšným Stilgarem (který je ale dokonale zahraný), maličko mě znepokojila Alia, ale pak se to zas srovnalo Chalametovou až démonickou exhibicí na fremenském sněmu. Ale bohužel samotná konfrontace s Imperátorem a její následky mi přišly oproti tomu, co všechno bylo k vidění do té doby (nejen eye-candy věci, ale promyšlenost toho, co je divákovi předkládáno), slabé. Částečně to byl důsledek krácení předlohy, ale částečně šlo o zkratkovitou úvahu tvůrců, že "tohle bude dávat smysl, protože nám zobou z ruky"... tak bohužel, a nemyslím si, že by to šlo zachránit vysvětlením v pokračování - v jehož vznik ovšem doufám;) 80% ()
S jistotou můžu říct, že tak nadšený a opojený jsem v kině (nejen v rámci knižní adaptace, ale obecně v rovině poctivého hollywoodského bijáku) nebyl od Pána prstenů. Trojku prosím hned! ()
Ze čtvrtého patra Atrium Flora kde sídlí Imax mě spadla brada až do přízemí, tohle je film, kvůli kterýmu přišel na svět Imax. Audio vizuální složka filmu je taková dokonalost, že i dokonalost by měla chodit k Denisovi na výuku. Druhá část příběhu je vyprávěna takovým způsobem, že jsem se bál i mrkat, abych o něco nepřišel. Veškeré provázanosti mezi postavama, ale i v rámci celku jsou natočený vysloveně žraločím stylem, prostě film mě na začátku rafnul a nejen že nepustil, ale postupně naprosto požral. Samostatnou kapitolou jsou pak akční scény, tady bych pro pojmenování vizuální působivosti, potřeboval zavolat Palackýmu s Jungmannem, jestli by nebylo k dispozici nějaký slovíčko co by přesně vystihlo takové mistrovství. Ohromen filmovým velezážitkem, který nemám ani s čím porovnovat jsem se vypotácel z kina s jedinou myšlenkou, kdy mám volný čas na repete filmu roku. Pokud můžeš, určitě dej Imax. ()
Po zážitku zkušenost. A taky vnitřní redefinice toho, kdy ještě má smysl platit nesmyslné částky za sezení před obřím plátnem s dokonalým audio setem. Té zasloužené chvály je všude kolem požehnaně, tak snad jen tolik, že oproti prvnímu dílu tomu možná chybí jistá lehkost, která jakoby pramenila z toho, že Villeneuve, vědom si obřích očekávání, odmítá udělat sebemenší chybný krok stranou. Který ale paradoxně nastane ve chvíli, kdy ve snaze vejít se do stopáže pod tři hodiny, a udržet v kině co nejširší diváckou masu, hlavně v poslední třetině, sestříhává tak, že ty chybějící fragmenty (zvlášť, když jste to četli) úplně cítíte a v duchu žadoníte, že chcete klidně ještě o hodinu více. Ale jinak je to všechno tak, jak jsme si dva roky zbožně přáli. Absolutní peak hollywoodského řemesla v nejlepší možné podobě. Obrazový skvost a totální overkill píšečného sound designu, kterému uctivě ustoupily i Zimmerovy galaktické chorály. Poprvé jsem opravdu pochopil, jak se cítili lidé, kterým před čtyřmi dekádami v kině pustili Hvězdné války. ()
10/10. Druhá projekce v Imaxu celkový požitek ještě umocnila a já se nyní už absolutně nebojím říct, že tohle je filmová událost naší generace. Kdo pohlédne za onu očividnou vizuální poetiku, barevně rozprostřené spektra a majestátnost samotného filmového média (za podpory až nadpozemsky znijících a přitom často intimních skladeb) - ten z těchto fascinujících písčitých dun vyhrabe komplexní (sakra epické!) lovestory o jedné fanatické vizi budoucnosti, jenž tématicky rámuje nadčasovost původní předlohy a která strhujícím způsobem sází jednu emocionální ránu za druhou. Z až meditativní kulturní explorace přetéká druhá Duna k cinefilním blockbusterovým vrcholům do temných zákoutí lidských tužeb, přičemž v závěrečné hodině dropne tak všeobjímající atomovku, až to člověka dožene k slzám radosti. Být svědkem něčeho takového... je jednoduše jedinečné. ()
S první Dunou jsem měl zásadní problém v tom, že jsem v ní jen těžko hledal byť jen jednu jedinou postavu, jejíž osud by mě zajímal. Byl to krásný, ale chladný a prázdný film. Dvojka však zvládne sérii v tomhle smyslu napravit reputaci poměrně rychle. Hrdinové konečně něco zajímavého dělají, povídají si spolu, ty debaty mají pointu a Villeneuve to navíc celé balí do ještě o kousek hezčího vizuálu. Druhá Duna je krásnější, ale taky akčnější, svižnější a diváčtější. Dokud najednou není. Villeneuve jakoby si po nějakých sto minutách uvědomil, že má před sebou ještě opravdu hodně věcí, které musí vyprávět a že to do té zbylé hodiny prostě nenacpe. Takže šlápne na plyn a film je najednou zbytečně uspěchaný, utíká od zajímavých témat, protože musí ještě doříct to či ono. A i když závěrečná bitva vypadá skutečně pompézně, opět jsem měl se závěrečnými titulky pocit, že za tím krásným filmem je dost možná i skvělý příběh, který se ani tentokrát nepovedlo odvyprávět takovým způsobem, jaký by si zasloužil. Na rozdíl od prvního dílu jsem se tentokrát nenudil, ale jestli někdy dvojku uvidím znovu, tak až před premiérou případného třetího dílu. I přes všechny kvality tu totiž jistá pachuť nedodělku pořád zůstává. ()
Mám za sebou zřejmě nejen nejočekávanější film letošního roku, ale mám ten pocit, že i to nejlepší, co letos uvidím. Druhý díl Duny si dal sice trošku načas, ale pokud mám na takovou kvalitu čekat tři roky, vůbec se zlobit nemůžu. Nevím totiž, jak tento díl pojmenovat, než že je to totální sci-fi epos, který se po právu bude řadit mezi to nejlepší, co Hollywood vyplivnul ve 21. století. Hans Zimmer se opět překonal. Sice tu není z jeho strany žádná výrazná melodie, ale ve spojení s prakticky dokonalým vizuálem jde z Arrakisu až nepopsatelný strach a respekt. Herecky se tu také sešla současná herecká smetánka, které evidentně vůbec nevadí dílčí role, aby splynuli v jeden kvalitou těžko popsatelný celek. Nelze jinak, než říct, že tady se Denis Villeneuve opět překonal. Věrně totiž zfilmoval knižní román, o kterým v 80. letech mluvili jako o nezfilmovatelném. ()
║Rozpočet $190miliónov║ Tržby USA $252,390,027║ Tržby Celosvetovo $626,090,027▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA ║ Tržby za predaj DVD v USA ║ Obsadenie priam luxus. Dejovo mi to pomalšie tempo tento krát ale vadilo, prišlo mi to v niektorých úsekoch dosť zdĺhavé. Dokonca niektoré dejové prechody, skokové bez dobrého plynulejšieho nadpojenia. Technická stránka brilantná. Akcia v pohode, dramatická stránka poväčšinou berie. Villeneuve sa troška nechal uniesť svojou dokonalosťou, začína byť z neho troška zhýrali Nolan. /videl v kine: 85%/ ()
Čekám na každý nový film Denise s velkým očekáváním. Dunu jako knihu zbožnuji, četl jsem i ostatní od Franka. Druhý film je rozhodně velkolepý a nadherna nasnímaný. Po prvním imaxovém shlédnutí nejsem zcela přesvědčen o plném hodnocení, řeknu proč. Je tu pár změny, poměrně dost se tlačí na ženské osazenstvo a ke konci se zvláštně zrychlí... a hlavně je to vlastně dost odtažitý film. Ještě si zopakuji kino a uvidím,kam se moje pocity posunou. I první díl nebyl za plno napoprvé. Přes vše ostatní, tohle je zasloužená adaptace pro slavnou knihu. A je přenesena s velkým citem. ()
Jednička měla utahanější dojezd, dvojka má utahaný rozjezd... a taky mě trápilo, že jde podobně jako u nedávných Mušketýrů o druhou půlku dvoudílného příběhu, který místo definitivního uzavření rozkopne dveře do trojky. Alespoň že tady je vysoká šance na její vznik (vím, Spasitel Duny) a rád si na ni zajdu, protože Villeneuve pořád umí. I druhý díl Duny je přehlídkou audiovizuálních hodů a hodně mu pomáhají všechny linie mimo archetypálního Paula. Hlavně Harkonneni jsou vyloženě lahůdkoví, stejně jako hned několik dechberoucích scén, které z IMAXu těží maximum. Znovu se tedy jedná o nadprůměrnou žánrovku, která má vítaně svébytný styl a dokazuje, že se každý blockbuster nemusí utopit v digibordelu a hereckém nezájmu. Stačí... trocha toho magického koření, že jo! ()
Moc nad kořením je mocí nad vším. Druhá polovina sci-fi epiky je o trochu delší, o trochu rychlejší a výrazně akčnější. Každý dílčí souboj či velkolepá bitva jsou prezentované trochu jinak a především ve druhé, příběhově trochu zrychlené polovině není o akční výjevy nouze. Ty vedle osvědčené vizuální stránky umocňuje i fakt, že Zimmer dělá Zimmera ještě o trochu dunivěji (heh) než obvykle. Jádrem vyprávění je však hlavně napětí mezi touhou naplnit svůj osud a zároveň se mu vzepřít. Bytí i nebytí mesiášem něco přináší i bere a pro váhavého Paula není snadné se rozhodnout, jak se svou nemalou mocí naložit. Kontrast mezi epickými galaktickými šachy a drobnými osobními dramaty tedy funguje i napodruhé a finální propojení jednotlivých linek je dostatečně působivé. Větší úlohy se oproti jedničce dočkal žoviální strýček Bardem, chemie mezi Chalametem a Zendayou také funguje a černobílé představení nového harkonnenovského arcizlouna v podání zhnusněného Austina Butlera skoro zamaskuje fakt, že nám na něm kvůli pozdnímu objevení se v příběhu v podstatě nezáleží. Villeneuve tedy úkol zvládl a jen těžko si lze představit, že fanoušky jedničky dvojka zklame. ()
Ultimátní audiovizuální zážitek současnosti, který toho v sobě skrývá víc, než se na první dobrou zdá. Spousta lidí označuje Villeneuvovu Dunu jen za "pěkné obrázky". Avšak nebýt precizního scénáře, příběhu a postav, tak ani zdaleka nemiluju tento počin takovým způsobem. Je to ultimátní vizuální vyprávění, kde se šetří slovy, ale každé slovo má o to větší význam. Někteří uvadí menší množství a kratší délku dialogů za negativum, jen protože to nesází na slovní vysvětlování a vyprávění jako běžné filmy. Ovšem pro mě je to teda ultimátní důkaz toho, že Villeneuve rozumí filmové médium na úplně jiný úrovni než všichni okolo. Je neuvěřitelný, kolik toho obsáhl právě s tak málo slovy a jak skvěle umí předat všechny potřebný informace divákovi čistě pomocí kamery, záběrování, hudby, zvuků a barev. Je to génius, který to naservíroval opravdu jedinečný příběh a podívanou. Upřímně je mi líto kohokoliv, kdo to nevidí a nevnímá. Jednoduše ten nervydrásající, jedinečný, kultovní a zásadní příběh se scénářem, je v naproste symbióze, v kompletní nirváně s audiovizuální stránkou celého snímku. Je to zážitek, u kterého chcete být, který si nechcete nechat ujít a který bude dlouhé roky s lidmi po celém světě rezonovat! Je to dle mého zásadní, až generační dílo, jaké tu dlouhé roky nebylo a dlouhé roky nebude. Díky tomu, že samotná předloha nabídla, tak vyzrálý a komplexní počin, tak i tento film je silným příběhem. Příběhem, který je netradiční, který dává najevo, co vše je špatné s tímto světem. Příběhem, který varuje před hrozbami lidstva, když se na rozcestí vydá špatným směrem. Tohle je příběh a film, který dokáže utvářet lepší lidi a lepší svět. ()
V jednotlivostech opět výborné. Svižnější než první část, ale ducha knihy jsem v tom stále nenašel. ()
Duna: Cringe na druhou ovládá úžasnou schopnost být pěkně nudná a nepěkně zkratkovitá zároveň. Z pozitivních zážitků tak asi vyčnívá jen zjištění, že ten Bill Skarsgård v roli synovce svého otce nemá zničehonic nějak podivně míň výrazný kukuč, jelikož to vůbec neni on))). ()
Kinematografie sonických atrakcí. ()
Související novinky
V hlavě 2 má miliardu
Filmový rok 2024 zná svůj první miliardový hit. Nestala se jím Duna: Část druhá, ačkoliv se svými 711 miliony měla docela dobře nakročeno, ale dosáhlo toho jiné pokračování dalšího populárního snímku… (více)
Druhé V hlavě je obrovský hit
Rozjuchané emoce nejsou pouze předmětem nového animáku V hlavě 2, neboť neskrývanou radost v současnosti jistě prožívají i u studia Pixar, potažmo u Disneyho. Film, v němž sledujeme myšlenkové a… (více)
George Lucas dostane čestné ocenění v Cannes
Legendární americký režisér, scenárista a producent George Lucas letos bude jedním z recipientů čestné Zlaté palmy Filmového festivalu v Cannes. Stane se tak 25. května během zakončovacího… (více)
Denis Villeneuve a jaderná válka?
Zatímco snímek Duna: Část druhá po více než měsíci od svého uvedení dál úspěšně bojuje o diváky v kinech a v rámci světových tržeb má aktuálně na kontě něco málo přes 630 milionů dolarů, u studia… (více)
Ač je Villeneuveova Duna je výjimečným hollywoodským počinem, tak já patřím mezi ty, které neuspokojila a vím moc dobře, čím to je: Je to problém zarámování > Kdybych do adaptace vstupoval nepolíben, tak by můj dojem byl jiný - Kdybych předlohu nečetl a neviděl trailery, byl bych nejspíš uchvácen tou audiovizuální stránkou a celou tou tajemnou a zvláštní fikcí a pravděpodobně bych chtěl víc, načež se pustil do knih. Já se ale do předlohy pustil hned poté, co bylo oznámeno, že slavné literární sci-fi bude adaptovat režisér druhého Blade Runnera. Než vyšla první část, tak jsem měl přečtený první dva díly ságy a jedničku dokonce 2x. Kvůli tomu, že jsem měl původní látku v natolik živý paměti, že samotné vyprávění filmu mi jen nabídlo něco, co dobře znám, ale v podvyživené a uspěchané podobě. Furt to ale na vysoké kvalitativní úrovni udržují herecký výkony, Zimmerova hudba, produkční design, efekty, kamera a tak dále. V nejrůznějších kvalitativních ohledech se většina filmové produkce na Dunu ani nechytá, tudíž to fakt nenudí, ale mě osobně to neuspokojilo jakožto adaptace. Herbertova sága tvoří fikční svět, který je jediným, jemuž jsem kdy propadl a propadl jsem mu, protože je obsahově a tematicky hutnej, má podmětné myšlenky, jejichž přesah považuju za hodnotný a baví/přitahuje mě i jednotlivými nápady, které utváří děj této fikce. Předloha zkrátka stojí na jistých intelektuálních kvalitách, které tato adaptace (a to Lynchova už vůbec ne) dostatečně neakcentuje a láká spíše na audiovizuální opojení, spektákl a Timotheé Chalameta jedoucím na červovi. <To vypovídá o nějaké pokleslosti, přičemž Duna rozhodně není pokleslým dílem a nějaké z jejích významů se dostaly i do filmu. Jen jsou akcentované spíše audiovizuální hody než ty právě intelektuální a významové kvality, což ovšem tuto adaptaci činí oproti předloze více pokleslou. Já však kladu důraz hlavně na obsah a vyprávění, přičemž Villeneuve podle mě musel udělat velké kompromisy: Dovolili mu sice rozdělit první knihu na dvě části s tím, že se ale musel snažit udržet stopáž maximálně na 2,5h (hlavně teda toho prvního dílu), ačkoliv by bylo potřeba minimálně 3 a ideálně 4. Lidi ale odrazuje tříhodinová stopáž, takže tomu tvůrci naslouchali (jako i finančnímu neúspěchu zmíněného Blade Runnera 2049). Já tvrdím, že redukcí obsahu a myšlenek byla zredukována i přední kvalita Herbertovy předlohy. Samozřejmě, že to hlavní v jednodušší podobě přetrvá a Villeneuve, Fraser, Zimmer i herci to hodně vytahují skrze sobě vlastní řemeslné kvality. Já se ale obávám, že právě rozsah vyprávění a tematická hloubka jsou natolik klíčovými aspekty kvality díla, že takové "zeštíhlení" může stát příliš velkou cenu. Herbertův styl skáče mezi hlavami všech postav a odkrývá myšlenky, které rozvíjí dialog, který mezi s sebou postavy vedou, předává tak i více informací o všem možném a dává nahlížet do všech těch plánů v plánech jiných plánů. Styl, při němž by čtenář zůstával jen v hlavě jedné postavy, umožňuje čtenáři se na tuto postavu lépe citově napojit. Herbertův styl však spíše umožnuje intelektuálně oceňovat všechna ta témata a myšlenky, spíše než cítit spolu s postavami. I proto může být pro diváka těžké, dostatečně se citově napojit na to, co se postavám děje. Villeneuve chtěl vyprávět hlavně obrazem a zvukem, takže nás o vnitřní monology připravuje, čímž připravuje sám sebe i o efektivní prostředek vyprávění celého toho fikčního komplexu. Velmi tím navíc znemožnil vystihnout to, co se stalo, když Paul vypil onen melanžový extrakt z červa; Film sice odhalí, že tyto získal nějaké rozšířené vědomí díky přístupu ke vzpomínkám na životy svých předků, ale opět to není dost prokreslené na to, aby byl vůbec vytěžen význam původního nápadu. DV však nechce toliko prezentovat fikci v celém jejím rozsahu, jako spíš že chce naznačovat a nechávat na fantazii diváka. To ale bude fungovat spíše na ty, kteří Dunu nečetli – ovšem ani na všechny z těch to fungovat nebude; Některé frustruje, když se dost nechytaj (což se stane i pro nedostatečné prokreslením různých frakcí, vazeb a souvislostí). Snad bych byl radši, kdyby DV raději pracoval na jiném projektu, protože adaptaci Duny prostě nemohl udělat tak, aby to bylo uspokojivé. Jasně, že mu studio nedá naprostou kontrolu a nepustí do kina 4h filmy. Vím ale, že by mohl vzniknout director's cut, protože byly natočeny scény, které to celé více rozvíjely, ale skončily na podlaze střižny. DV však nejeví o nic takového zájem. Přesto mnozí tvrdí, že právě on se na adaptaci Duny připravoval celou svou kariéru, tak já se odvážím tvrdit, že Villeneuve navzdory diváckému i finančnímu úspěchu tak docela neuspěl, a to možná právě proto, že se snažil být až moc věrný předloze, její vážnosti a rozmáchlosti, ačkoli neměl dost prostoru k tomu, aby to dílo mohl právě s těmito kvalitami náležitě přenést do filmové podoby. Proto bych radši viděl něco volněji inspirovaného, odlišnějšího, eRkovějšího a snad i ujetějšího, protože takhle jsem dostal – a furt se mi to vtírá na mysl – to stejné, ale horší. _____DRUHÁ ČÁST DUNY je ovšem výraznější po autorské stránce, má o něco lepší tempo i fázování a konečně něco uzavírá. Tím se druhá část nejspíš stává požitkově lepší, než jaká je část první, což je dáno i tím, že staví na tom, co již bylo etablováno. Zde se totiž témata prokreslila a příběh se uzavřel aspoň s nějakou pointou. V první části se toho sice stane hodně, ale nevidíme v tom dění takový význam. Někteří to bez okolků nazvou expozicí ke druhé části. Já to nazývám uspěchanou expozicí, která toho však mnoho neříká. V této komplexní fikci se toho hodně odehrává skrze jednání různých frakcí, které usilují o různé věci a staví svá přesvědčení na různých základech. Na tom lze třeba prezentovat potencionální kvality a vady různých přístupů k moci, což mohlo být spolu s ekologií a dospíváním jedním z hlavních motivů první části; Nějaké rozhřešení by poskytl onen pád atreidské vlády na Arrakisu, jenže to by nesměl tento zvrat v událostech přijít tak brzy (v půlce první části) v tak krátkém filmu. Chápu, že ve vymezeném času, je asi potřeba hlavně odvyprávět ten do široka rozkročený hlavní příběh a že pak není mnoho času psychologizovat postavy a zkoumat témata, což je ale problém, který třeba filmová trilogie Pána Prstenů nemá, a proto se s ní filmová Duna nemůže měřit, ačkoliv mě její knižní svět a témata berou spíše. Palčivé je to právě proto, že divák cítí, že Duna tu hloubku má, že tam je ukryto více, protože film furt obsahuje základy té hloubky – bohužel pouze ty základy. Ve druhé části se třeba Paul vzpírá svému osudu, protože ví, co bude následovat, když přijme. Ví také, že jiné možnosti nepřinesou nic kloudného. Žádný krok by se rovnal ponechání Fremenů, lidí, kteří ho přijali a mezi něž patří i nová jeho milovaná osoba, útlaku Harkonnenských sil. Pokud bychom třeba strávili víc času s postavami, mohli bychom spíše rozumět Paulovo bolesti ze ztráty otce a přátel a případné jeho vůli se pomstít bijící se s obavami nad budoucností. Ani tohle dilema však není ve filmu dost akcentováno na to, aby mě to k něčemu intelektuálně či citově pohnulo. Téma fanatismu je ve druhé části asi akcentované nejvíc ze všech, ačkoliv zrovna jeho důsledky se naplno projeví až v adaptaci druhého dílu knihy, Spasitele Duny. V první knize jsou v rámci předzvěstných vizí flashforwardy, kde si zfanatizované hordy Fremenů klestí napříč vesmírem svou cestu plnou krve. Zfanatizované pluky se budou vrhat do bitev s válečným pokřikem: „Muad’Dib“. Tento film to sice naznačuje, ale takové sugestivní výjevy nadcházejících událostí nenabízí. Protagonista zde ovšem aspoň pomstí svého otce a přítele Duncana Idaho a převezme kontrolu nad impériem, tak si troufám tvrdit, že divák není toliko na stejné vlně s protagonistou příběhu: Divák nechce, aby Harkonneni pochcípali jako psi. Spíš si jejich tajemnou přítomnost na scéně užívá a chce o nich vědět více (což mu film nedá). Divák si ani dostatečně neoblíbí Fremeny na to, aby byl silně citově zainteresovaný do jejich osvobození od Harkonnenské nadvlády, přičemž by viděl, jak toho činí skrze propůjčení se jiné, mnohem zákeřnější, "nadvládě". Přál bych si, aby mě film vzal mezi běžné lidi různých planet a ukázal něco čemu se předloha toliko nevěnuje. Předloha se drží u klíčových hráčů příběhu a tato adaptace též; Díky tomu to tedy působí trochu stroze, vykalkulovaně a uměle. Není nám nabízeno mnoho vhledu do toho, jak různé společnosti žijí a jaká jsou rozpoložení jejich individuí. Je nám řečeno, že Fremeni to mají těžký, že voda je vzácná, ale pak je vidíme, jak zůstávají krásní, čistí, neupocení. Nevidíme ani, jak si běžní Fremeni projektují do Paula své vlastní touhy a sny, což by tomu třeba dodalo na živoucnosti. Mám rád, když mě tvůrci nechají nahlédnout za hranice toho nezbytně nutného. Dle mého to ale činí výrazný rozdíl. Dobře to slouží vyprávění, protože nás to efektivně noří do fikce a poskytuje nějaké kontrasty. Zde však příliš nevidíme, jak různí lidé žijí ve svých prostředích. DV nás třeba vezme do arény na Giedi Prime, aby představil Feyd-Rauthu, ale neukáže z blízka tváře po krvi lačnícího publika, které je všude kolem. Nevezme nás ani do ulic nějakého města, abychom viděli, k jakému žití vedou různá prostředí a systémy. () (méně) (více)