Režie:
Viktor PolesnýScénář:
Viktor PolesnýKamera:
David PloyharHudba:
Zdenek MertaHrají:
Zuzana Stivínová, Adam Vojtek, Štěpán Gajdošík, Igor Orozovič, Jitka Ježková, Kristýna Frejová, Lenka Zahradnická, Daniel Bambas, Jan Novotný, Jan Teplý ml. (více)VOD (1)
Obsahy(1)
V roce 1951 dostane známá česká herečka Jiřina Štěpničková (Z. Stivínová) dopis z Rakouska od režiséra Františka Čápa, který nedávno emigroval. Zve ji na západ a slibuje role v divadle i ve filmu. Je to lákavá nabídka, protože v divadle, kde hraje, velí spíše muži v plukovnických uniformách, než skuteční režiséři a umělečtí šéfové. Panuje tu tuhá stranická disciplína a repertoár vypadá podle toho. Budoucnost herečky v komunistickém Československu, které je pevnou součástí Sovětského bloku, je neradostná. Zvláště pro ženu, které komunistické ideály nikdy nepřirostly příliš k srdci. Rozhodne se tedy, že využije příležitosti a uteče. Spolu s nevelkou skupinkou lidí a malým synem Jirkou (A. Vojtek) se svěří do rukou převaděče a podnikne riskantní cestu přes hranice. Ale něco je špatně. Chytnou je. Všechno bylo předem připravené. Sám převaděč je členem StB. Ale tím všechno teprve začíná… Film nemapuje jen tragický osud herečky Jiřiny Štěpničkové, ale vypráví o době, kdy vyšetřovatelé Státní bezpečnosti byli neomezenými pány nad lidmi, kdy herci z divadla žádali soud o co nejvyšší trest pro bývalou kolegyni, kdy ti, co se nepřidali k davu, byli zatracováni a ponižováni. Vypráví o době, která by se už neměla nikdy opakovat. (Česká televize)
(více)Recenze (157)
Příběh o (mimo jiné) době plné klišé a patosu, podaný víceméně podobně. Problémem je, že příběh Jiřiny Štěpničkové je všeobecně znám, takže nás toho moc nepřekvapí, pokud sledujeme, ač nemám rád ten termín, musím ho napsat "veřejnoprávní zívačku." Ze závěrečných scén (Barrandov, taxikář) mě nejvíc zaujal Jiří, který se procházel Divadlem na Vinohradech. Dojemné, ale je to málo. ()
Trestuhodně zmařená šance. Takhle se proboha nedělá film, postavy se tam objevovaly způsobem, jak kdyby každý třetí co šel kolem zrovna vešel do příběhu bez kontextu, bez navětvení na jiné postavy. Sled nedovyprávěných scén půosbí opravdu, jak od kdyby scénář psalo mimino v přestávkách mezi kojeníma. Obzvlášť mě to sere, protože casting se povedl a třeba scény s Igorem Orozovičem jsou skvělý, ten kluk je výbornej v divadle a jak vidno tak mu sluší i kamera, Zuzana Stivínová se mě taky velmi líbila, ale bohužel takhle vyprávět silný příběh opravdu nejde. No třeba vyjde pokus číslo dvě, protože osoba Jiřího Štěpničky, to je vysloveně hamletovská tragedie, tak sem s ní, ale pořádně bych prosil. ()
Tak krásný a filmový námět a Česká televize ho zprasí zpracováním, které nejenom, že scénáristicky nebaví, ale ještě působí šeredně béčkově. Škoda. Herecky by to třeba nebylo zlé, ale už u samotné hudby poznáte, že tohle je takový ten klasický televizní film devadesátých let. Osobně si ale myslím, že doba je dneska přeci jen už někde jinde… ()
Odporně angažované časy „generální prevence“, kdy komunistický režim s notičkami sovětských poradců v něčem překonal i nacistické represe. Stavěl totiž občany této země proti sobě.. Téma bezesporu silné a s puncem „Nezapomeňme“, nicméně po formální stránce to připomínalo epizodu Bohémy. Škrobenou, divadelně pojatou a čím dál tím víc podivně sestřihanou. Scény s mladým českým hlasem Harrisona Forda celkem zbytečná ždímačka.. ()
Zdařile podané "dramatické dokudrama". Život a osud zasloužilé umělkyně Jiřiny Štěpničkové si to zaslouží. ()
Střízlivé televizní doku-drama, jehož působivost a silná stránka tkví právě v tom, že prvoplánově nevyužívá situace, emočně nevydírá, nepřehrává, návodně nezdůrazňuje, podbízivě nefabuluje, nehysterizuje, ale spíše zůstává - aniž by se v něm cokoli zlehčovalo - až lakonicky odtažité a mírně opovržlivě nad věcí, stejně jako nakonec i jeho hlavní hrdinka. Což vůbec neznamená, že by na zobrazovaném případě nedávalo dostatečný prostor citovému prožívání a uvědomování si hrůznosti komunistického režimu, jen do toho diváka nenutí. Mně je zvolený přístup sympatický a bez ohledu na to je každopádně legitimní a funkční. *** Zároveň se jedná o poslední snímek z Polesného volného triptychu o svědomí národa a jedince, kam patří ještě Zločin v Polné a Monstrum. Všem třem dílům je ve zdejších komentářích tak či onak často vyčítána doslovnost s podotknutím, že náměty se daly využít k hlubším, silnějším a originálněji pojatým psychologickým dramatům apod., nicméně to prostě nebyl Polesného záměr. Nenechal se unést tvůrčími možnostmi, spolehl se na přirozenou působivost námětů, nedělal z nich biják a toliko důstojně, věcně, s vysokou kvalitou režie, scénáře, obsazení a vedení herců, ad. zprostředkoval divákovi střízlivě i citlivě realitu doby i podstatu a okolnosti každého z oněch jedinečných osobních příběhů tragicky kolidujících s vůlí a představami režimu, pro nějž jedinec neznamená vůbec nic. Osobně celému triptychu přiznávám znatelnou finesu, bravuru, a stejně jako ve mně zůstává hluboko vryto, co se tehdy stalo v Polné, nezapomenu už nikdy ani na zakázku, která semlela Otakara Švece, umělce s nepochybným zápalem a géniem, a ani na herecký i lidský osud Jiřiny Štěpničkové. *~ ()
Nepříliš zdařilá adaptace nepříliš zdařilé knihy, asi takto by šlo kulantně zhodnotit kvality tohoto televizního omylu Viktora Polesného. Film je jen rozšířením pichlavého dokumentu z cyklu věnovaného dějinám Divadla na Vinohradech Armádním rozkazem (1950–1960). Pokud bychom již předem neznali život a dílo Jiřiny Štěpničkové, z tohoto filmu se příliš nedozvíme, vše je hotové, nalajnované, měli bychom se patrně jen dojmout nad jednou lidskou křivkou, jednou lidskou tragédií. A hlavně u toho nepřemýšlet. A to věru nestačí. Celá ta herecká generace, kterou formovala 20. a 30. léta, je dodnes opředena nesmyslnými mýty a legendami a filmy tohoto druhu situaci jen zhoršují, bohužel. ()
Velmi rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem ráda, že se staré křivdy nezametají pod koberec a nad dobou minulou se nemávne rukou. Vím, že se Jiřině Štěpničkové stala kvivda, považuji jí za velmi dobrou herečku a určitě si zaslouží pozornost. Za dobrou herečku považuji i Zuzanu Stivínovou, je ale tapově jiná než Štěpničková ... Pak se tu opět začíná rozehrávat kombinace fikce a jakési historické rekonstrukce podobně jako u Bohémy. A já se ptám sama sebe, proč mi ta fikce nevadí třeba u Masaryka, ale proč jí neodpustím tady? Rozdíl vidím v tom, že Masaryk je strhující příběh dobře vystavěný právě na fiktivní postavě lékaře. V Pasti je to do určité míry postava vyšetřovatele ... No nechám to uzrát a podívám se znovu s odstupem času. Třeba mi čas poodhalí nějaké skryté hodnoty. ()
Skutečný příběh... Ano. Ovšem, tak na půl cesty.. Jako kdyby tvůrce i po těch letech stále obestíral stín totalitní cenzury. Myslím si, že realita byla mnohem, mnohem drsnější. Tak.. hlavně nejmenovat! A nic proti Zuzaně Stivínové (fakt se snažila), ale Jiřinu Štěpničkovou jsem v ní prostě neviděla. ()
Na televizní poměry a naší současnou kinematografii je to celkem slušný počin podle skutečné události. Možná trochu jednorozměrně zpracované jak už je dnes zvykem, ale vidět se to dá a neurazí.60% ()
Past mě rozhodně neurazila. Peripetie herečky J. Štěpničkové jsem znal, a tak jsem byl zvědav na zpracování. Solidní kamera se kromě celků zaměřuje i na detaily, pracuje se symboly i pouhými náznaky. Jsem rád, že opět někdo vypráví i obrazem, což se mi nejvíce líbilo u soudu. Místo mluvících hlav stačila jen hudba a záběry na jednotlivé aktéry. Samozřejmě divák musel zapojit vlastní představivost, což kvituji. Příjemně překvapila Zuzana Stivínová, byť Štěpničková byla daleko hezčí. Ale ona ji zahrála bravurně. A samozřejmě malý Adam Vojtek, kterého k vypjatému výkonu doufám nedohnali strašením či násilím. Igor Orozovič si střihl padoucha, což bývají vděčné role, popravdě bych však na místě Stivínové sedět nechtěl. Alespoň trochu znalý divák ví, kam bude příběh směřovat, a tak mu nevadí očekávané scény a obrazy, jelikož je pro něj důležitá celková atmosféra snímku. Ta se vskutku povedla a já bych zde na adresu komunistů musel napsat vodopád vulgarismů nejhrubšího zrna. Ano, komunisti byli (a jsou) svině a herci kurvy. A je zatraceně důležité všechno tohle si připomínat. Jen houšť podobných filmů! Nesmí být zapomenuta doba teroru a útlaku. A já si mohu dovolit to napsat, jelikož jsem si ji bohužel prožil. A byl to hnus, velebnosti, a kdo dnes totalitní dobu vychvaluje, tak buď o ní nic neví, nebo se tehdy měl dobře, protože táhl s rudými za jeden provaz. Solidní film! ()
,,Neměl jsem tam chodit. Ona dostala patnáct let, ale já to mám už na doživotí! '' ----- Nedudu tak drsný jako leckteří hodnotící. Dle mého názoru se film povedl byť některé střihy mi tam úplně nesedly a občas se postavy chovaly opravdu zvláštně či přímo v rozporu s dobou (např. ten estébák co Štěpničkovu převáděl a pak přišel na její soud dokonce ve stejných hadrech do lesa...). Myslím si, že tu odpornou atmosféru padesátých let se podařilo velmi dobře podchytit. Možná, že ten kdo neví kdo byl Margolius, Slánský atd... možná, že ten kdo neví kdo byla Jiřina Štěpničková, s kým měla synka Jirku v Anglii během války, možná, že ten kdo neví jak se na ty co byli v Anglii po nástupu komunistů nahlíželo, zkrátka možná díky tomu jim film připadá polovičatý, divný, zmařená šance tu také padlo... Jenže film si neklade za cíl vysvětlovat komunistický převrat a zločinná komunistická padesátá léta, kdy to nakonec začalo mlít samotné soudruhy až ze samotného vrcholu... Film jaksi počítá s tím, že divák co na něj kouká souvislosti zná. A tak se film zaobírá čistě osudy paní Jiřiny Štěpničkové. A je dobře, že půl století po hrůzovládě jedné strany (byť jsou k neuvěření komunisté stále ve vládě!) se točí takovéto filmy. Paní Stivínová se celkem snažila, ale rušila mne tam ta její odbojnost mísící se s hysterickým strachem. To mi moc nesedlo. Skvělý Orozovič jako vždy si tu střihl estébáka skutečně odporného. Takový ten mladý typ co má drajv a udělá cokoliv co se po něm chce aniž by jen trochu přemýšlel co se kolem něj vlastně děje. Skvělý byl i ten malý prďola, co hrál malého Jirku. Ten jeho výslech Heřmánkem mladším byl prostě úžasně zahraný na tak malého klučíka. Zajímavý byl i ten hoch co hrál Jiřího v šedesátých letech. Typově skvěle vybrán, jako by mu z oka vypadl... Je zvláštně absurdní podobně jako ono závěrečné setkání s taxikářem, že Jiří Štěpnička si v osmdesátých letech střihl hlavní roli v komunistickém propagandistickém seriálu Klement Gottwald.... Tedy prezidenta co podepisoval v padesátých letech rozsudky smrti a zamítal žádosti o milost. U komunistů jako byl Slánský mi je to jedno, ale řada rozsudků se týkala elity národa a lidí nevinných, kteří často jediné co udělali bylo to, že se pokusili dostat do svobodnější části světa... Dávám za 4 hvězdy, film je tu dle mého názoru podhodnocen. * * * * ()
Výborné. Důstojné, skvěle zahrané a plně vypovídající. Zuzana Stivínová je jedna z mála hereček, která se prozatím nezaprodala a podobné role jsou jednoduše určeny pro tento typ herečky...člověka. Jsem moc rád, že i v dnešní překonzumované době může vzniknout takto skvělý TV film, ve kterém je podstata pokrytectví a zločinnosti padesátých let minulého století v Československu vměstnána do osudu fenomenální herečky, jež nám tu zanechala role, které mě osobně dojímají k slzám. Za mě povedené. ()
Po dlouhé době film vyrovnávající se s konunistickou minulostí se ctí. Snímek není černobílý, není špatně zahraný a není špatně zrežírovaný. Mezi svými kolegy tedy ční hodně vysoko. Pokud budeme film vnímat pouze jako životopisné drama, je dosti strohý. Velmi mě mrzí, že nebyla více rozvinuta postava herce sžírajícího se vinou za své angažmá u soudu. Zàběry z věznice byly jalové, místo nich bych si dokázala představit boj o sebeodpuštění, který by zajisté filmu dodal větší šťàvu. Oceňuji, že se Polesný nesnažil o patetické drama. Dokonce nabízí divákovi k zamyšlení i scénu z přechodu hranic tak, že se musí ptát, jestli zodpovědná matka vystaví vlastní čtyřleté dítě takovému nebezpečí, jako to učinila Štěpničková. Snímek má i několik chyb, mezi nimiž prazvláštně vyniká ta technická, kdy je zpočátku filmu dvakráte uvedeno v popisném titulku totéž datum. Ale je to první český porevoluční snímek, v němž postavy nejsou černobílé a nešustí papírem a především nás každým zàběrem nepodbízí, co si máme myslet. Přidám jednu hvězdičku, hvězdičku za naději, že se konečně přestanou točit primitivní protikomunistické agitky a česká kinematografie se s naší minulostí konečně začne vyrovnávat se ctí. ()
Viktor Polesný se pokusil režijně excelovat, což mu až tak nevyšlo. K ruce měl zajímavou Zuzanu Stivínovou, která sice zrovna není žádná překrásná tvářička a skutečné Jiřině Štěpničkové je podobná jen při značné představivosti, ovšem za roli umí vzít a je schopná se do ní patřičně přesvědčivě položit, ale mohla se třeba přetrhnout, plochý scénář nedával šanci na mimořádně životopisný zážitek. Celé se to má v podstatě tak, že komunisté padesátých let minulého století, jsou zde vyobrazeni coby abnormálně fanatické rudé zlo a nebohá prvorepubliková herečka do jejich uvědomělého konceptu ani trochu nezapadá, tudíž je značně persekuována, odsouzena po pokusu o emigraci na 15 let politického žaláře, její čtyřleté dítě putuje do převýchovy, následně je po polovině trestu amnestována a život jde dál. Nejmrazivější scénou pro mě zůstává setkání po letech se slizkým vrchním estébáckým vyšetřovatelem v podání Igora Orozoviče, který ji předal zmanipulovanému a vykonstruovanému soudnímu procesu, jemuž v taláru vládne brilantně fanatická prokurátorka Kristýna Frejová, a který je v té době už jen pouhým taxikářem, ač byl v době nástupu herečky do výkonu trestu povýšen. Nejasné přitom zůstává, co třeba vedlo k jeho degradaci, a větší souvislosti chybí i napříč spektru vyprávění. Určitě i herecký soubor armádního divadla, v němž Štěpničková svého času působila, by mohl působit méně fiktivně, ovšem dmoucí se poprsí Lenky Zahradnické už byla tvrdá realita. Nejvrcholnějším aspektem je výpravná stránka filmu, která klidně může konkurovat evropským filmům určeným pro kina. V této oblasti je realizace mistrná. A celkové technické známky uděluji poměrně vysoké. Od Polesného jsem čekal jeho režijní standard, což se dostavilo, načež oživit příběh svého času hvězdné herečky, respektive určitý složitý úsek její životní dráhy, nebyl nápad k zahození. Vesměs důstojně natočeno. 7/10 ()
Za mě poněkud bez života a nijaké, i když se tam toho dělo docela dost. Asi to bude výběrem herců nebo vážně nevím. ()
Teď nevím, jestli byl horší osud herečky Jiřiny Štěpničkové, nebo kvalita natočení tohoto filmu. Obojí vyjde totiž podobně. Naprosto prachbídně natočený příběh o ženě, který si jistě zasloužil mnohem lepší zpracování. Herci naprosto prkenní, hlavní záporák bez charizma a Zuzana Stivínová, ta měla už jistě mnohem lepší role. Je to zase další z řady filmů o tom, že komunisti byli svině, což je nepopíratelný fakt, ale o životě, nebo povaze téhle herečky se nedozvíme skoro nic..... ()
Herečka v pasti. Jiřina Štěpničková. Jméno, které dodnes vzbuzuje silné emoce. Tragický osud jedné z nejzářivějších hvězd českého divadla a filmu logicky přitahuje nejen publicisty a badatele, ale i novodobé filmaře. Jak by ne. Ovšem směr, jakým se vydal tým pod vedením režiséra Viktora Polesného příliš nepřekvapí. Možná je to tím, že sedět na dvou židlích (scénář a režie) se nevyplácí, snad je na vině i sporý podklad (Šárka Horáková-Maixnerová)... Buď jak buď, to, co nám tvůrci předložili, až nepochopitelně připomíná zpotvořenou Bohému, seriál, který před časem vzbudil negativní ohlasy napříč společenským spektrem a který se prostřednictvím nejrůznějších mystifikací (rozuměj uměleckých licencí) pokoušel zpřítomnit těžké protektorátní a poválečné časy. Ve filmu o Štěpničkové zaráží především jeho nekonzistentnost – jednotlivé záběry na sebe nenavazují, jsou volným sledem předem předvídaných schémat (útěk, výslechy, soud, vězení, návrat); nevzbuzují tedy téměř žádné pocity, dokonce ani tam, kde si o to příběh vysloveně říká (např. pobyt Štěpničkové ve vězení). Postavy jsou nahodilé, neživotné, mnohé (ty záporné) šustí papírem... V mizerném scénáři se bohužel vytrácí i jinak dobře uchopená role Zuzany Stivínové, která by za jiných okolností byla opravdu vynikající Štěpničkovou. Celkový dojem: zklamání. Horší byla snad už jen Renčova Baarová... a ano, zmiňovaná Bohéma. Tak snad příště bude (opravdu) líp. ()
Výjimečný námět o slavné herečce v rukou neúprosné totality, bohužel ne úplně výjimečný film. Zhlédl jsem ho s velkým zájmem a ač jsem viděl mnoho podobných tematických filmů, řada pasáží stejně tak na mne dokázala díky síle osudu Jiřiny Štěpničkové hodně zapůsobit, stejně tak zpěv písní (nejdříve lidovky ve vězení a pak jakého si šansonu od herce na jevišti po návratu Štěpničkové z vězení). O to víc mne mrzí poněkud nekonzistentní zpracování s řadou útržkovitě rozehraných scén a rychlých skoků přes roky. Zuzana Stivínová předvádí coby Štěpničková skutečně strhující výkon, ale dostává se jí v záplavě zkratkovitého vyprávění a spoustě vedlejších linek až žalostně málo prostoru na to, že jde o hlavní postavu. Škoda, protože i díky Stivínové tohle mělo našlápnuto mnohem dál, než aby se ze snímku stal jenom další z řadových (TV) filmů na téma komunistické totality. Zcela vedle ponechávám při hodnocení faktografické motanice (např. tu, že stejnojmenný Fričův okupační film Past vznikl i měl premiéru v roce 1950, tedy o rok dříve, než se příběh z tohoto filmu, kde se Past teprve chystá natáčet, začne odehrávat) a uvažování nad tím, zda (ne)bylo vhodným nápadem udělat skoro všechny ostatní postavy zcela fiktivní a těmi reálnými pouze volně inspirované. I tak budiž tvůrcům vděk za toto důstojné ohlédnutí k tragediím v poválečném Československu, tentokrát skrze skutečný příběh herečky, jejíž tvář, velký talent a neotřesitelný temperament nás provází v celé řadě filmů pro pamětníky. [65%] ()
Cituji: „Němci převzali vedení Barrandova a nasadili tam Prag Film, který rozhodoval o všem, co mělo jít do výroby. Mimo jiné si páni nahoře usmyslili, že se čeští herci musí zařadit do německého filmu. Vybrali nás asi deset, nevím už přesně koho, pamatuji si jenom, že jsem to byla já, Nataša, Štěpničková, Hanka Vítová, Zita Kabátová a několik mužských představitelů, prostě kdo uměl německy. Filmové zkoušky v německém jazyce režíroval Vávra a myslím, že kameramanem byl Roth. Nikdo z nás to nebral vážně a nijak jsme se o filmování v Říši nezajímali. Většinou jsme se narychlo naučili nějaký ten úryvek v němčině a odbyli jsme to jako něco, co se udělat muselo, jako nepříjemnou povinnost. Ovšem až na slečnu Štěpničkovou, tu velkou vlastenku, ačkoliv ta se nakonec spoluprací s Němci nezkompromitovala. A proč? Protože se jim typem nehodila, ačkoliv při zkouškách se vší silou snažila vyniknout. Nikdy nezapomenu, jakou jsme z ní měly s Natašou srandu. Stály jsme obě za kamerou, zatímco Vávra se Štěpničkovou aranžovali její pantoflovou scénku z Pygmalionu. Její test trval třikrát tak dlouho než kterýkoliv jiný, šli na to věděcky a velmi důkladně, ale bylo to houby platné. Pořád to byla Maryša, ne Líza, a pro tu v německém filmu nebylo místo. Nás ostatní, kteří jsme ty zkoušky vzali, jak se prý dnes říká, žavesem, vybrali později pro různé role v německých filmech a po válce jsme si to odnesli.“ -z knihy Dneska se už tomu směju Adiny Mandlové. Inu, pokud by film začal touto scénou, bylo by vyobrazení Jiřiny Štěpničkové věrnější. Ale budiž, mládí je blbé, nezkušené, přehnaně ambiciózní a málokdo má mozek Churchilla, aby předvídalo, co se stane. Samozřejmě se jí ty dvě drzé opice vysmívaly, rýpaly, ksichtily se na ni, když se ona snažila předvést co umí, klasika. Když se po válce řešilo, kdo kolaboroval, děvenkám pochopitelně sklaplo. Do vězení se na Mandlovou a Buriana chodili lidé dívat jako do ZOO a když vezli Mandlovou k soudu, tehdá tramvají, musely přes ní bachařky přehodit kabát, aby ji dav nepoznal. Dav, který třímal v ruce dlažební kostky a reálně hrozilo, že Mandlovou zabijí. Že ji zlynčují jako režiséra Jana Svitáka, který takový masakr nepřežil. Jiřina Štěpničková byla z těchto čistek venku. Proto na její osobnost nemám jasný názor. Nicméně chápu, že v mládí člověk napáchá spoustu hovadin a doba to byla odporná. Ruku do ohně bych nedala ani sama za sebe. Co se této ženě stalo v padesátých letech spadá do kapitoly Ostudná historie našich dějin, prostor na hrdinství našli jen ti nejsilnější, často s oprátkou na krku a nikdo nevěděl jistě kdo je kdo. Proces, který Štěpničkovou uvrhl na deset let do politického žaláře je ze stejné škatule jako proces s Miladou Horákovou a mnoha dalšími. Cár papíru, načmáraný čtyřmi zapšklými ropuchami, který podepsala nejedna mladá, blbá herečka (Chramostová, Jirásková...), v němž žádaly pro svou kolegyni trest smrti, názorně ukazuje, co vše je možné. Podobnost s kamenováním, či oběšením na pouliční lampě zfanatizovaným davem není čistě náhodná. Osud malého Jiřího je rovněž k pláči a je jen s podivem, že tento příjemný člověk nezahořkl. Příběh Jiřiny Štěpničkové měl být zfilmován už dávno a dost by mu prospělo, kdyby byl zfilmován lépe. Konkrétněji, bez náznaků a linií do ztracena, které člověk neznalý zúčastněných osob a vztahů nemůže pochopit. Zuzana Stivínová zahrála excelentně, chlapeček v roli malého Jiříka úžasný.. . A jasně, jsou lidé, které to už nebaví, ale kam bychom došli, kdyby se o takových tématech nemluvilo? Ze zábavnějších českých kriminálek se široká veřejnost o minulosti naší země dozví kulové, takže správně. „Národ, který nezná svoji minulost, nemá budoucnost.“ 2020- KSČM v parlamentu. () (méně) (více)